V poslední době čteme o pevné ruce Čínské lidové republiky především v souvislosti s tvrdými represemi vůči muslimským Ujgurům v provincii Sin-ťiang. Jak si ale vede Hongkong, zvláštní správní oblast, kterou Čína převzala s tím, že půjde o „jeden stát, dva systémy“ až do roku 2047? Názory jsou smíšené… a liší se především v míře pesimismu.
Roztříštěná společnost
Právě v těchto dnech si Hongkong připomíná čtyři roky od ikonické deštníkové „revoluce“, během níž protestující davy na více než dva měsíce obsadily hlavní obchodní tepny. Protesty byly bezprostřední reakcí na návrh reformy volebního systému, který by obyvatelům nově umožnil přímou volbu předsedy místní administrativy. Volitelní by však byli jen Pekingem předem schválení kandidáti. Důvody nespokojenosti ale byly mnohem hlubší, lidé vyjadřovali nesouhlas s narůstajícím čínským vlivem, sociálními problémy a mizernými vyhlídkami do budoucna.
Většina účastníků deštníkových blokád patří ke generaci, které se na rozdíl od jejich rodičů do té doby nedotkl strach z důsledků vyjadřování politických názorů. Nyní však mluví o rezignaci a ztrátě motivace.
Hongkongskou společnost tříští extrémní sociální nerovnosti, jazykové rozdíly a rozmanité osobní trajektorie místních obyvatel. Většinu tvoří potomci příchozích z Číny, panují však velké diference mezi těmi, jejichž (pra)rodiče do Hongkongu uprchli před následky kulturní revoluce, a těmi, kteří přicházeli později kvůli ekonomickým příležitostem. Mnoho obyvatel s pevninskou Čínou spojují bezprostřední rodinné vazby. Zároveň ale pohrdají nově příchozími a vidí v nich hrozbu pro vlastní způsob života. Argumenty nejsou nepodobné těm, jež známe z evropských kontextů: migranti nerespektují lokální kulturu, berou starousedlíkům pracovní místa, zneužívají zdravotnický a sociální systém.
Sjednocující identita chybí. Britům stačilo držet místní obyvatele zkrátka a mírnit časté nepokoje, o vštěpování sdílené identity se nestarali. Čína by naopak sounáležitost posilovala ráda, jenže v měkkých technikách ještě není zběhlá a spíše si neobratně vyrábí nepřátele. To ukazují i šetření Hongkongské univerzity. Roku 2008 identifikace s Čínou dosáhla vrcholu, pak ale začala strmě upadat se zprávami o závažném porušování lidských práv, znečištěním, aférami s jedovatou dětskou výživou a narůstajícím čínským tlakem. Naplno se to projevilo v posledních letech. Pro mnoho účastníků deštníkové blokády byla prvním impulsem k přemýšlení nad vlastní identitou snaha zavést do školních osnov „morální a národní“ program v roce 2011. Policejní zákroky proti nenásilnému deštníkovému protestu v roce 2014 pak mobilizovaly obyvatele, kteří by se blokády jinak podle svých slov neúčastnili.
Čínská urbanizace začíná hned za hranicí, zatímco Hongkong si drží odstup. Zdroj bingmaps
Není šance cokoli změnit
Většina účastníků deštníkových blokád patří ke generaci, které se na rozdíl od jejich rodičů do té doby nedotkl strach z důsledků vyjadřování politických názorů. Nyní však mluví o rezignaci a ztrátě motivace, jako by vyvanutí blokády bylo důkazem, že lidé nemají šanci nic změnit. Čelí tlaku v extrémně kompetitivním vzdělávacím systému, vyčerpávají se v časově náročných, přesto však celkem neefektivních zaměstnáních, do nichž musejí navíc často dlouho dojíždět (na ucpaných silnicích není až tak výjimečné trávit v hromadné dopravě déle než dvě hodiny denně). Jejich šance na kariérní postup je malá, neboť vyšší pozice jsou obsazené staršími generacemi, které ještě profitovaly z rozvíjejícího trhu a změn devadesátých let. Tomu všemu mladí čelí ve stísněných bytech, které sdílejí se svými rodiči. Je zde extrémní nedostatek dostupného bydlení a čekací lhůty na městské a sociální byty jsou nekonečné.
Místní správa přitom není schopná připravit realistický plán výstavby, efektivně využít brownfieldy ani podněcovat developery, aby místo luxusních bytů prodávaných jako investice spolubudovali byty odpovídající potřebám a možnostem místních obyvatel. Předsedkyně hongkongské výkonné rady Carrie Lam nedávno představila bizarní megaprojekt na výstavu nového umělého ostrova, který by měl bytovou krizi během několika desetiletí řešit výstavbou bytů pro více než milion obyvatel. Ostatně megalomanská infrastrukturní řešení nejsou nic nového. Právě byly dokončeny dva značně předražené a zpožděné projekty, které Hongkong propojily s Čínou rychlovlakem a nejdelším mostem na světě. Jde o další krok snahy o integraci Hongkongu do tzv. Greater Bay Area. Stále častěji zaznívá, že pro ty, kterým je Hongkong malý, je spousta příležitostí v okolí.
Represe nekončí
Od roku 1997 se navíc hluboce proměnila politicko-ekonomická situace. Hongkong již není voňavým přístavem a oknem na Západ, není už místem, které je potřeba si tolik hýčkat. Některá čínská města jej už přerostla, a to nejen ekonomicky. Čína tak Hongkong už fakticky nepotřebuje – jedině jako statusový symbol. S tím narůstá i její ekonomický vliv. Zahraniční zpravodaj Ben Bland v knize Generation HK například tvrdí, že většina místního pojišťovacího a finančního sektoru poskytuje služby právě pevninské Číně – pokud už jej Čína přímo nevlastní. Chris Yeung ve své eseji publikované ve sborníku Hong Kong 20/20 zase píše o tom, že čínští investoři skupují místní půdu za ceny, s nimž hongkongská konsorcia nemohou soupeřit. Nejinak je to i s tržním vlivem – čínské společnosti na hongkongské burze v roce 2017 zaujímaly čtyřicet procent tržní hodnoty vydaných akcií (v roce 1997 to přitom bylo pouze šestnáct procent). Zaměstnanci tak mají další důvod, proč se o politiku radši moc nezajímat a rozhodně se nevměšovat.
Se zpomalením růstu i Hongkong sází na rozvoj pomocí shora řízeného kulturního průmyslu. Pomníkem této snahy je další megaprojekt, West Kowloon Cultural District, který ještě před dostavěním stíhá jeden korupční skandál za druhým. Zatímco veřejné finance proudí do vyprázdněných komerčních iniciativ, cenzura a sebecenzura „neoficiální“ kultury bují. Dystopický film Ten years zaobírající se budoucností Hongkongu se stal komerčním hitem, aby vzápětí bez vysvětlení zmizel ze všech místních kin, která se ho odvážila promítat. Hong Kong Free Press přinesl rozsáhlý přehled kauz za poslední čtyři roky. Rušením kulturních událostí a zákazem vstupu však represe nekončí. Přímo z hongkongského území například zmizeli provozovatelé knihkupectví, které prodávalo knihy, jež jsou v Číně zakázané.
Úniková cesta je nedostupná
Je v takové situaci prostor pro politiku? Ano i ne. Hongkong nikdy nebyl spravován jako zastupitelská demokracie. Rozhodně ne za britské koloniální nadvlády. A po předání? Legislativa je téměř bezmocná a dobře oddělená od výkonné moci. V komplikovaném volebním systému je sice část zástupců legislativní rady voleno veřejností, další část však volí obchodní a oborová sdružení, která mají pro podporu propekingského establishmentu dobré důvody. Hongkong se pyšní tím, že je právním územím – avšak k čemu to je, pokud se místní právo dá ohýbat podle potřeby? A když není jasné, čí zájmy správní orgány vlastně zastupují?
Na druhou stranu jsou všechna zmíněná témata tak palčivá, že místní se navzdory překážkám přece jen mobilizují – aspoň trochu. Nepokoje a protesty, které Hongkong zná už z koloniálních dob, stále pokračují. Rozšiřuje se také paleta politických stran, které se snaží nabídnout alternativu. Například pětadvacetiletý Nathan Law, jedna z výrazných postav deštníkového hnutí, kandidoval do výkonné rady a s padesáti tisíci hlasy v ní získal místo. Na druhou stranu, aktivistovi a proponentovi nezávislosti Edwardu Leungovi bylo znemožněno se voleb účastnit a nedávno byl za protestní aktivity odsouzen na šest let vězení. V těchto dnech také vrcholí soudní proces se třemi iniciátory deštníkové revoluce – hrozí jim až sedm let za mřížemi.
Hongkongu dochází prostor a čas odtikává. Pro mnohé jako by současnou atmosféru vystihoval název nového dokumentu o životě aktivistů po deštníkové blokádě: Last exit to Kai Tak. Dlouho nefunkční letiště Kai Tak symbolizuje únikovou cestu, která však pro mnohé již není dostupná.
Autorka je socioložka.