Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jair Bolsonaro a globální vzestup fašismu

Rozhovor s novinářem a držitelem Pulitzerovy ceny Glennem Greenwaldem o aktuální situaci v Brazílii a globálním vzestupu krajní pravice.

Začátkem minulého týdne se Brazílie stala další zemí, kterou ovládla krajní pravice. Kongresman a bývalý armádní kapitán Jair Bolsonaro, který byl až do nedávna naprostým outsiderem brazilské politické scény, rozdrtil v prezidentských volbách s nadpoloviční voličskou podporou svého levicového oponenta Fernanda Haddada. O dopadech brazilských voleb jsme hovořili s novinářem Glennem Greenwaldem, zakladatelem komentářového webu The Intercept, který žije se svým partnerem a dvěma dětmi v Brazílii.

Zajímalo by nás, jaký dopad má výsledek voleb na vás osobně. Není Jair Bolsonaro novodobý Augusto Pinochet?

Popravdě řečeno, může se ukázat jako někdo ještě horší. Jak asi víte, byl před necelým měsícem téměř smrtelně pobodán a zdá se, že se stal ještě agresivnějším a podezřívavějším vůči světu a svým politickým nepřátelům. Nemyslím si, že někdo ví, co bude následovat. Existuje hodně možností, ale jeho ideologie a dlouhodobý pohled na svět jsou srovnatelné s Pinochetem, pokud nejsou ještě horší. Hodně lidí jej srovnává s filipínským diktátorem Rodrigem Dutertem. A možná je dokonce extrémnější než sám Duterte. Osobně bych ho přirovnal řekněme ke generálovi as-Sísímu v Egyptě.

To je dost hrozná představa. Zůstanete v Brazílii?

Zatím nemám v úmyslu balit kufry. Žiju tu už třináct let. Můj manžel se věnuje politické kariéře, kterou poslední léta společně budujeme. Minulý rok jsme adoptovali dvě děti, je to pro ně veliká změna a umějí jen portugalsky. Bylo by proto velmi dramatické a traumatizující Brazílii opustit. Brazílii považuji za vlast svého manžela a zemi svých dětí, a nemám v plánu odtud utéct jen proto, že se cítím být ohrožen.

Dokud si vládnoucí třída neuvědomí, že chyba je v její vlastní ideologii, která po desetiletí prosazuje globalizaci a volný trh a která je neuvěřitelně sobecká vůči druhým lidem, a dokud za to vládnoucí třída nepřijme odpovědnost, uvidíme jen další Bolsonary, Trumpy, brexity a Marine Le Penové.

Na druhé straně je možné, že věci naberou tak nebezpečný spád, že nebudeme mít na výběr. Během vojenské diktatury v letech 1964 až 1985, které byl Bolsonaro součástí a kterou by rád obnovil, byli mučeni či uvězněni, zabiti nebo přinuceni emigrovat novináři a disidenti všech směrů, včetně těch nejvýznamnějších. Chci zůstat, ale samozřejmě si uvědomujeme rizika, která to může nést.

Chápu správně, že ekonomická krize prohloubená navíc vládní korupcí a růstem násilí připravila pro Bolsonarův vzestup půdu? Kdo ho volil?

Je třeba podtrhnout, že Brazílie není země extrémní pravice. V posledních čtyřech volbách zvítězila středolevá Strana práce, kterou založil radikální odborový lídr Lula da Silva. A jeho nástupkyní v úřadu prezidenta byla bývalá partyzánská bojovnice Dilma Rousseffová, která byla mučena vojenskou juntou. Takže tato země hlasovala v letech 2002 až 2014 v drtivé většině pro Stranu práce a nikdy nevykazovala žádné známky podpory krajní pravice. Konkurenty levice byly strany pravého středu nakloněné bankéřům a konzervativnímu mainstreamu. Samozřejmě i zde existuje část společnosti, která má ultrapravicové tendence, ale Bolsonaro stál po celou dobu své kariéry, až na poslední rok, na okraji. Byl to šašek. V zásadě byl kuriozita, kterou média používala k vyvolávání šoku. Ale kolaps důvěry v instituce jako důsledek krize, kterou jste zmiňoval, způsobil, že podobně jako v USA v případě Trumpa nebo ve Velké Británii v případě brexitu velká část populace podpoří kohokoliv, kdo slíbí spálit establishment na prach. V tomhle případě to byl Bolsonaro, který těžil z nenávisti vůči vládnoucí třídě. Takže čím více na něj vládnoucí třída útočila, tím byl silnější a stával se atraktivnějším. Velká část obyvatel, která by nikdy nevolila extrémní pravici, včetně našich známých, volila ze zoufalství a z beznaděje někoho, o kom si mysleli, že prostě jen povede zemi jiným směrem, takže tím nic neztratí.

Jair Bolsonaro. Foto Beto Oliveira, Câmara dos Deputados (CC BY 3.0)

 

Takže vidíte paralely mezi Bolsonarem a Trumpem?

Nevidím paralely v ideologii nebo v hrozbách, které představují pro demokracii a lidská práva. Myslím si, že Bolsonaro je naprosto odlišný případ a má i jinou ideologickou linii. Je opravdu posedlý „komunistickou hrozbou“, o čemž Trump nepřemýšlí ani nemluví. Myslím ale, že dynamika, která vedla ke zvolení Trumpa a kterou můžeme pozorovat na mnoha místech světa, je velmi podobná. Když se v legitimním rozhořčení ztratí víra v etablované instituce, dostávají se ke slovu demagogové, kteří toho úspěšně využívají k získání moci.

Zároveň to nevypadá, že by liberální středolevé síly měly nějaký vliv. Narážím třeba na ženské hnutí, které se v Brazílii úspěšně organizovalo, stalo se miláčkem médií, ale ani to nestačilo k zastavení Bolsonara.

Ne, nemělo to efekt. Vůbec to nefungovalo. Zčásti proto, že šlo o hnutí středních tříd a buržoazie. Bylo sice trochu levicové a přitáhlo i mužské oponenty Bolsonara, když se z původně ženského pochodu stal všeobecný pochod proti Bolsonarovi. Ale bylo kulturně vzdálené obrovské části společnosti, která žije ve favelách a ve vnitrozemí. Vypadá to, že jazyk těchto hnutí je velmi vzdálený lidem, které chce oslovit.

Podporovatelé Bolsonara pocházejí jak z nízkopříjmových pracujících tříd, tak z bohaté bílé elity. Jak je to možné?

Pokud se podíváte na města, která jsou obecně bohatší, Bolsonaro zde drtivě zvítězil. Naopak v chudých čtvrtích a chudých městech Bolsonaro prohrál. Z toho mnozí usoudili, že Bolsonarova podpora pochází hlavně od bohatých, jenže toto mínění je zrádné. Brazílie je země s obrovskou majetkovou nerovností. Brazilců, které můžete označit za „bohaté“, je velmi málo. Možná tak pět nebo sedm procent, pokud použijete krajně velkorysou definici „bohatých“ nebo „vyšších tříd“.  Jenže Bolsonaro nezískal sedm, ale 55 procent hlasů. Dokonce i ve většině míst, kterým říkáme „chudé“, získal značný počet hlasů od černošských voličů, pracujících, chudých, lidí z favel, lidí z vnitrozemí. Nemůžete v Brazílii vyhrát volby bez podpory těchto lidí, protože jsou to oni, kdo tvoří většinu populace. Bohatí volili Bolsonara částečně proto, že chtějí, aby policie a armáda zasáhla ve favelách, kde by hlava nehlava zabíjely lidi, a také proto, že Bolsonaro postupoval chytře. I když byl během své kariéry zastáncem intervencionismu v ekonomice, během kampaně se k tomu nevyjadřoval, a naopak najal jako svého ekonomického poradce neoliberála z Univerzity v Chicagu, jenž je doslova prototypem Chicago Boys, kteří za Pinocheta dovedli Chile k bankrotu.

Když bylo zřejmé, že Bolsonaro vyhraje, vyletěla nahoru brazilská měna, stejně jako brazilský akciový trh, protože mezinárodní kapitál, finance a plutokratická brazilská třída slavily. Tohle je jejich sen. Bolsonaro slibuje privatizovat a prodávat státní zdroje – přijde s úspornými a privatizačními programy, které jsou navrženy tak, aby zbavily státy všech zdrojů a prodaly je ve zkorumpovaném řízení mezinárodnímu kapitálu. Takže to jsou důvody přízně bohatých: chtějí použít násilí proti chudým a pro sebe získat ekonomické výhody. To je snadné pochopit. Těžší je pochopit, proč jej volili chudí či dokonce černoši – dokud si ale neuvědomíte, že byli zoufalí a oprávněně měli dojem, že politický systém selhal.

Podobně v USA na tom byli Trumpovi podporovatelé ekonomicky rozhodně lépe než příznivci Hillary Clintonové. To ale není úplný obraz dnešní situace…

Vůbec ne. Historie nás učí, že ekonomické obavy, zaslepenost a kmenový resentiment nejsou oddělitelné. Jsou naopak pevně spojené. Čím více lidé trpí ekonomickými obavami, tím snadněji se stanou obětním beránkem. Tomu rozuměl lépe než jiní Adolf Hitler. Pokud si projdete všechny rozhovory, které učinili psychologové a historici s obviněnými z Norimberku, odpovídali na otázku „Jak jste mohl působit v politické straně, která obětovala Židy?“ podobně: „Mysleli jsme, že jde jen o politickou taktiku, potřebovali jsme na někoho svést ekonomickou pohromu a oni byli snadný terč. Nikdy jsme si nemysleli, že chce uskutečnit, co říká.“

Tyhle věci jdou vždy ruku v ruce a vzájemně se doplňují. Když se zaměříte na Brazilce, kteří jsou v horní příjmové kategorii, můžete si říct: „To jsou ale bohatí lidé.“ Ale když se podíváte, jak žijí, uvidíte, že nejsou až tak bohatí a rozhodně sami sebe za bohaté nepovažují. Nemají velké úspory v bance. Pokud ztratí práci, poněvadž jejich firma zbankrotuje nebo se přestěhuje, mohou snadno přepadnout na druhou stranu. Takže ekonomická tíseň je něco, co můžou zakusit i lidé, kteří jsou považováni za „bohaté“ – samozřejmě až na miliardáře či lidi s několika stovkami milionů dolarů. Ti takhle své životy nevnímají.

Ale to se dnes ztrácí ze zřetele.

A právě proto je podle mne Brazílie důležitá v celosvětovém měřítku. Nikdo snad nevěří, že by do voleb zasáhl Putin, a stejně tak si s ohledem na brazilskou minulost nelze myslet, že jde o zemi, kde jsou lidé rasisti, protože na rozdíl od USA jsou v Brazílii běloši v menšině. Dynamika, kterou nyní sledujeme v USA, se opakuje ve všech demokratických zemích. Takže se stává zhola nemožné udržet vysvětlení, které bylo vytvořeno na obranu Demokratické strany a které svádí prohru Hillary Clintonové na specifické faktory, které údajně neexistují nikde jinde na Západě. Dokud si vládnoucí třída neuvědomí, že chyba je v její vlastní ideologii, která po desetiletí prosazuje globalizaci a volný trh a která je neuvěřitelně sobecká vůči druhým lidem, a dokud za to vládnoucí třída nepřijme odpovědnost, uvidíme jen další Bolsonary, Trumpy, brexity a Marine Le Penové a věci půjdou k horšímu. Stejné je to i s Putinem. Na začátku byla ekonomická krize, vláda, která ji přehlíží, a příchod silného aktéra, který nabízí řešení. Stále se to v historii opakuje a nevím, co je třeba udělat, aby se lidé poučili. Je to děsivé, protože když se podíváte na opozici k těmto demagogům, je naprosto impotentní.

Takže vládnoucí třídy raději nechají svět pohltit fašismem, než aby to změnily?

Ano, zatím si to myslím… Jednou z věcí, která se v Brazílii udála, bylo, že Lula, který se stal se svou Stranou práce hegemonem levice, vedl v průzkumech veřejného mínění a měl velkou šanci být opět zvolen. Ale pak jej uvěznili. Spěchali s usvědčením na základě pochybných obvinění, a s odvoláním, aby mu bylo znemožněno kandidovat, protože byli vystrašeni k smrti, že znovu vyhraje. Když byl Lula ve vězení, odmítl připustit, že se bude muset vzdát dohledu nad levicí – a to i když tu byla značná animozita vůči Straně práce, která hrozila přerůst ve vítězství krajní pravice. Lula měl příležitost postavit se za některé dynamické a skutečně levicové kandidáty, kteří ale nebyli napojeni na Stranu práce, a tak by nad nimi neměl moc. Nedovedl se však smířit se skutečností, že by se měl vzdát kontroly, a tak vrhl kostky a prohlásil: „Raději budu riskovat vítězství pravice – i někoho, jako je Bolsonaro –, než abych připustil změny na levici, nad kterou chci i nadále mít vliv. Raději prohraju, ale udržím si kontrolu nad levicí, než aby vyhrála levice bez mé kontroly.“ Zavázal své voliče k volbě toho, koho vybere on sám. Jenže jeho kandidát byl slabý, málokdo ho znal a navíc byl poznamenán stigmatem Strany práce a jejích skandálů. Značný díl viny na vítězství Bolsonara tak nese Lulova neochota vzdát se moci. A to je něco, co můžeme pozorovat i u západních demokracií.

Z anglického originálu Jair Bolsonaro and the global rise of fascism, publikovaného na webu pastemagazine.com, přeložil Zdeněk Jehlička. Redakčně kráceno.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image