Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jsme to my, na které jsme sto let čekali

Represe, diskriminace a pronásledování Romů už nemají oporu v zákonech. Přesto je před námi ještě dlouhá cesta.

Když nedávno prezident České republiky neomaleně a způsobem podobným hospodskému povídání kamarádů ve tři ráno popsal, jak se Romům žilo za komunismu, nebylo to proto, že by nevěděl, jakou paseku na vývoji česko-romského soužití komunisti udělali. Učinil tak proto, že je to karta, na kterou se vyplatí vsadit. Zřejmě nečekal, že se kromě aktivistů ozve i tak obrovské množství „obyčejných“ pracujících Romů, ale nejspíš to byla jen další voda na mlýn jeho populismu. Není ale sám, kdo rozpoznal, co na lid platí, na Romech se svezla spousta dalších politiků, kteří se nedokázali prosadit jinak, než že vsadili na proticikánskou notu. Díky tomu se vyšplhali mnohdy až k vysokým postům, pozvánkám do televizních pořadů a obecně mediálnímu ohlasu.

Ke stému výročí soužití bych si kromě jiného přála, abychom společně nastavili modely a normy tvořící realitu, ve které se všichni budeme cítit dobře a skutečně rovnocenně. V životě i na papíře.

Teoretik médií Denis McQuail uvádí, že „média do značné míry konstruují společenskou realitu a hlavní rysy normality pro potřeby veřejného, sdíleného společenského života, slouží rovněž jako rozhodující zdroj standardů, modelů a norem“. Pojmy, které používáme pro popis světa kolem nás, svou realitu vytváříme, konstruujeme jí. Co jsme vlastně vymodelovali za posledních sto let? A není ostatně i samotné výročí tak trochu konstrukt, ke kterému se v touze po jednoduchosti světa upínáme?

Potulní cikáni i černí Židé

Ohlédneme-li se zpátky, vidíme celou řadu historických milníků. Represivní zákon vydaný v roce 1927 o „potulných cikánech“ nepočítal například s tím, že se někdo bude dožadovat konkrétnější definice, která určí, kdo by měl být za „potulného cikána“ považován či kdo by měl být za porušení zákona trestán. Jak otevřeně rasistický zákon první republika vytvořila, dobře ilustruje jeden z řadových četníků, který k výkladu zákona uvedl: „Každému o cikánech známo, že byť by se i po způsobu života ostatních obyvatel všeobecně přizpůsobovali, přece jen čas od času odejdou ze svých obydlí aspoň na několik dní, aby se potulovali (…). Jinak řečeno, mají potulování v krvi.“
Ještě lépe vykřesali domnělou realitu ze své mocenské pozici nacisti, pro které Romové z podstaty vlastní genetické výbavy nepředstavovali nic jiného než „asociály“, spodinu lidské společnosti, nebo jak se píše ve Vlajce z roku 1942 v článku Černí Židé, „postrach našich městeček, vísek i periferií velkoměsta“, který „je nutno zařadit tam, kam svým charakterem a jednáním jedině patří, totiž vedle Židů“. A ač byla téměř dokonaná genocida Romů fakticky potvrzena, po válce žila česká společnost dlouhá desetiletí z této „reality“ o přirozeném asociálním chování „cikánů“, a co víc, komunisti pak přesvědčili lid o evolučním vývoji, kterým zaostalí Romové prochází, tudíž je potřeba jim podat pomocnou ruku vzhůru do civilizovaného světa. Nikomu se jaksi nehodilo, že Romové touží po emancipaci a po udržení svého jazyka a kultury.

Za masivní perzekuci Romů za války nebyl nikdo potrestán, místa, kde zemřely stovky lidí a odkud byli mnozí další na smrt odesláni, nepředstavovala pro společnost nijak zvlášť velký význam kromě výhodné pozice pozemků. Pozůstalí a přeživší pravidelně navštěvující tato místa byli přehlíženi. Nebylo výjimkou, že v rámci odškodňovacího poválečného procesu byly některé žádosti zamítnuty, protože žadatel byl před válkou „trestně stíhaný“. Že toto stigma získal za nacistické zvrácené ideologie, nikoho nezajímá.

Romové někdy vzpomínají na komunismus s nostalgií. Jistě, otevřený rasismus v něm neměl svoje místo (i když je to zase jen zjednodušené idealizování; moji rodiče například vzpomínají, že jim učitelé na základní škole říkali „černé uhlíky“), málokdo chce však slyšet o tom, že tisíce romských žen byly pod výhrůžkou nebo pomocí lsti a bez jejich vědomí doživotně sterilizovány, aby se předešlo dalšímu plození „zaostalých“ dětí. Že sociální pracovnice chodily pravidelně do rodin a přikazovaly rodičům, ať na děti romsky nemluví, že děti byly trestány za používání romštiny ve škole. Nebo když se po odebrání dětí z rodin – kvůli tomu, aby se vychovaly další generace „lepšího člověka“ –, přišlo na to, že nejlepší bude, když ty rodiny rovnoměrně a systematicky rozestěhují mezi bílé, bez ohledu na to, že někde žily a měly tam své kořeny.

Dlouhá cesta ke skutečné hrdosti

Dnes jsme asociála vyměnili za „nepřizpůsobivého“ a s triumfálním výrazem v očích se tváříme, že máme na mysli jen ty, kteří se nedokážou přizpůsobit. Nesejde na tom, čemu nebo jak se mají přizpůsobit, důležité je, že to neumí. Pracující Rom pak samozřejmě působí jako oxymóron, který přijímají v podstatě i samotní Romové. Tím, že to musí dokazovat. Nezapomenu na situaci, kdy jsem kdysi musela ukázat matce své bílé kamarádky svůj index, abych dokázala, že studuji vysokou školu. Bylo to ponižující a já se cítila nanejvýš uražena, protože jsem byla na své studium, jakožto první vlaštovka v rodině, patřičně hrdá. Za tu dobu jsem však došla k závěru, že takové dokazování a předkládání faktů neznačí vždy spravedlivé narovnání pokřiveného obrazu, ale mocenskou perspektivu, z jaké je na nás často nahlíženo. A pokud budeme tuto roli přijímat, bude s námi podle toho nakládáno. Pokud musíme dokazovat jiným i sami sobě, že mezi Romy jsou „i slušní lidé“, že jsme tady a pracujeme, netancujeme na hrobech (ano, i takové představy o nás přežívají) a náš jazyk není hantýrka, čeká nás ještě dlouhá cesta k opravdové hrdosti na to, že jsme Romové.

Ke stému výročí soužití bych si kromě jiného přála, abychom společně nastavili modely a normy tvořící realitu, ve které se všichni budeme cítit dobře a skutečně rovnocenně. V životě i na papíře. Abychom nemuseli hrát politickou hru na slovíčka. Abych nemusela pociťovat údiv, když na nástěnce ve třídě své dcery zahlédnu mezi portréty významných spisovatelů romskou spisovatelku Elenu Lackovou (upřímně, kdo z vás ví, že její dílo bylo přeloženo do několika světových jazyků?). A abychom zvedali standardy, podle kterých chceme žít.

Autorka je romistka a publicistka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image