Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Klaunovi političtí hrdinové

Jiří Ovčáček si měl v diskusi vybrat své nejmilejší politické strany. Nepřekvapivě to byly ANO a ODS.  

Jiří Ovčáček je nejcitovanější „tiskový mluvčí“ v Česku. Oficiálně je státní úředník a reálně klaun. Ve své profesi je opravdu dobrý. Profesionál. Tweetuje jak najatý prezidentem. Soustavně, urážlivě, někdy i vtipně (to ale málokdy). Miluje svého šéfa a svoji práci. Ve dvou větách je schopný naštvat všechny „solidní“ novináře, kteří zrovna sedí u počítače. To, co provozuje, prý není politika, ale spíš trolling liberálů. Doříkává to, co už se Miloši Zemanovi doříct nechce. Reaguje na to, na co Zeman reagovat nestihne nebo nemůže. V balíčku, který spolu s prezidentem používají, je veškerá výbava soudobého ultrapravicového populismu – rasismus, xenofobie, sexismus, boj s neomarxismem a tak dále. I když Ovčáčkovi nechybí kreativita, to, co dělá, je ve skutečnosti primitivní a na první pohled průhledné. Přesto to funguje. A jak.

Co zbylo z politiky

Občas se logicky objeví výzvy celou tuto klauniádu ignorovat. Přece jen, jsou to jenom řeči provokujícího mluvčího, jimiž odvádí pozornost od skutečných problémů naší země (každý si dle preferencí dosadí, o které se jedná). A my, co se zajímáme o politiku, bychom se přece měli soustředit právě na ty skutečné problémy. Nakonec ani Miloš Zeman nemá pravomoci řídit stát a schvalovat zákony, natožpak jeho mluvčí, jehož největší moc spočívá ve znalosti hesla do svého twitterového účtu. Co platí o Ovčáčkovi, dá se říct i o většině toho, co říká nebo dělá prezident Zeman. Sám Ovčáček je nedílnou a nezpochybnitelnou součástí Zemanova prezidentství, dokonce tou nejvýraznější. Přes zdánlivou logiku této argumentace se z nějakého důvodu nedaří Ovčáčka v médiích a na sociálních sítích ignorovat, a těžko se tedy někdy podaří nevěnovat pozornost přímo Zemanovi. Volání po ignorování se stalo v Zemanově případě dokonce už součástí pravidelných pohoršených reakcí na jeho hovadské výroky na adresu novinářů, Romů a dlouhé řady dalších. Ignorovat je ale nejde.

Odpověď na otázku, jak to, že jim to tak funguje, se skrývá v tom, že duo Ovčáček a Zeman politiku zkrátka dělá. Respektive dělá to, co z politiky zbylo. Sám Miloš Zeman se posunul od levice k něčemu, co sám nazývá konzervativní levicí (my ostatní tomu můžeme dál říkat ultrapravice). Politika založená na urážení slabších a vyhrožování odpůrcům, u které není jasné, do jaké míry se jedná o humor, dobře ukazuje to, co z politiky zbylo po třiceti letech neoliberálního kapitalismu. Když Ovčáček uvádí jak příklad staré, dobré političky Margaret Thatcherovou, míří přesně. Právě Thatcherová se v západní Evropě jako první po druhé světové válce rozhodla rozbít konsenzus a iluzi sociálního smíru. Bez alternativ a bez společnosti. V této situaci dnes ve východní Evropě žijeme a není náhoda, že Thatcherová je vzorem Václava Klause i Radky Maxové.

Podle Ovčáčka by chuděra Thatcherová dnes těžko mohla dělat politiku, aniž by byla „nálepkována“. Ovčáček rád zapomíná (nebo to neví, těžko říct), že železná lady byla tehdejší levicí nálepkována skutečně nelichotivě. Skotský spisovatel Irvine Welsh nechává své hrdiny ještě začátkem devadesátých letech běžně nadávat na „fašistickou Británii“ (o tom, že Welshovi jde o zkoumání dopadů thatcherovské politiky, nemůže být pochyb). Za „fašistický režim“ označili Velkou Británii Sex Pistols už v roce 1977. Když dnes někdo nadává ultrakapitalistům, kteří se lakují posvátnou tradicí, do fašistů, nedělá nic nového, co by souviselo s „genderovou a multikulti“ ideologií a nějakým posunem směrem doleva, jak tvrdí Ovčáček. Spíš jde o instinktivní volbu, jak mluvit o lidech, kteří obviňují chudé, že sami mohou za něco, co je ve skutečnost důsledek vládních opatření.

Rozptýlení a nějaká ta tisícovka navíc

Není vůbec překvapivé, že na otázku, za kterou současnou stranu by se nejraději stal poslancem, Jiří Ovčáček odpověděl (byť vyhýbavě), že za hnutí ANO nebo ODS. V době, kdy politika znamená mediální šaškování a tlačení na sítích by byla jakákoli levicová volba nesmyslná. Ovčáček sice není žádným korunním princem Miloše Zemana, přesto jsou jeho politické preference po téměř šesti letech působení pod Zemanem příznačné. Nepreferuje levici, ale pravici.

Liberálové nabízejí chudým soucit a drobnou pomoc, ultrapravice nabízí maloměšťákům nenávist k „liberálním elitám“. Řešení svých vlastních problémů voliči stejně od volených politiků nečekají. Pravice je k nim v tomto upřímná. Babišova marketingovo-mediální mašinérie, „stát jako firma“, je maximem, co lidé od státu řízeného politiky očekávají. Opakovaně nízká volební účast – za úspěch už se považuje i padesát procent lidí, kteří jsou ochotni se zapojit do „rozhodování o budoucnosti“ – mluví sama za sebe. Stačí se podívat, jaké problémy mají poslanci se schválením zákona o insolvenci, která by ulevila od nejhoršího desítkám tisíc lidí. Tento zákon je přitom spíš opatřením proti růstu sebevražednosti než nějakou výraznou a skutečnou „levicově nezodpovědnou“ pomocí. V této konstelaci je Ovčáčkovo šaškování, trollení spojené s dvorskou zdvořilostí a hrou na úctyhodnost státního úřadu prezidenta zkrátka politikou. Politika tu není od toho, aby nabízela něco jiného než rozptýlení a sem tam aspoň tisícovku navíc. Miloš Zeman to pochopil a Ovčáček se to od něj naučil.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image