Zpráva mezinárodního klimatického panelu proletěla českými médii, vzbudila trochu emocí a zapadla do pěny dní. O radikální společenské změně, kterou zpráva uvádí jako jediné východisko, se z tuzemských politiků nikdo ani nezmínil. Světoví lídři jsou na tom podobně: téma globálního oteplování buď ignorují, nebo popírají. Donald Trump chce zrušit americké závazky ke snižování uhlíkových emisí a v Brazílii zvolili nového prezidenta, který se netají podporou kácení amazonského pralesa.
Nečinnost jako kolektivní diagnóza
Těžko jsme mohli čekat něco jiného. Nečinnost tváří v tvář katastrofě však není jenom svědectvím o politicích, kteří naši planetu spravují, ale i o hodnotách nás všech. O těch hodnotách, které nám tak dlouho a tak dobře sloužily. Jednou z nich je náš vztah k minulosti: jsme zvyklí dávat věcem smysl na základě zkušeností. Dělají to tak staří lidé, když chtějí porozumět novým vymoženostem, a dělá to celá naše společnost. Klima na zemi se přece vždycky měnilo, říkáme si. Byla doba ledová, teď zase přijde doba jiná. A hlavně: nic se nikdy nejedlo tak horké, jak se uvařilo. Všechno nakonec nějak dopadne. To nás učí naše zkušenost. Na tuto misku vah samozřejmě přibývají miliony dolarů od uhelných a energetických společností, jejichž PR firmy nás v našem úsudku utvrzují: měli jsme epidemie, měli jsme války a všechno jsme zvládli. Globální oteplování je jenom další humbuk.
Zkázu naší civilizace přináší tytéž hodnoty, které vedly k jejímu rozvoji: víra ve vědecký pokrok, důvěra v nezdolnost lidské invence a také ochota učit se z minulosti.
Druhým faktorem je naše víra v budoucnost. Přes všechny otřesy je myšlenka pokroku v naší kultuře hluboko zakořeněna. Kolikrát slyšíme někoho říkat: „Budoucnost si o nás bude myslet, že…“ nebo „Naše děti nám vyčtou…“ Takové věci však můžeme říkat jenom proto, že v jádru věříme, že naše děti a jejich děti budou vědět víc. Budou lepší, vyspělejší, civilizovanější. Hluboko vepsaná myšlenka pokroku nám nedovoluje myslet si něco jiného. A tak se opájíme se názvy nových technologií: zachytávání uhlíku z atmosféry? Ukládání uhlíku pod zem? Praktický dopad těchto technologií je mizivý, ale my od nich čekáme řešení – tak jsme naší kulturou naformátováni. Jistě, i zde dělají své peníze velkých průmyslových firem. Peníze samy by však nic nezmohly. Po hlavě do temné jámy skáčeme sami – protože jsme naučení, že tak se to dělá.
Nás se to přece netýká
Je to paradox: zkázu naší civilizace přináší tytéž hodnoty, které vedly k jejímu rozvoji: víra ve vědecký pokrok, důvěra v nezdolnost lidské invence a také ochota učit se z minulosti. Minulost nám říká, že se nemusíme bát, protože vždycky nějak bylo. Víra v budoucnost nás láká tím, že vždycky nějak bude. A zatím bylo přece vždy jenom lépe.
Ironická je i role politiků a světových vůdců. Ještě donedávna bychom věřili, že Donald Trump, Václav Klaus nebo brazilský extremista Bolsonaro jsou lidé minulosti. Oni sami se ostatně k minulosti hrdě hlásí: tak jako Trump volají po obnově zašlé slávy a velebí „tradiční“ hodnoty. Ve skutečnosti jsou však právě toto politici budoucnosti. Globální oteplování nám přinese svět, v němž nebude místo pro soucit, solidaritu nebo lidská práva. Hlavní místo v něm budou mít zdi, za nimiž budou umírat ti, jejichž domovy zničilo sucho nebo stoupající hladina oceánu. Abychom se s tímto novým světem smířili, nepotřebujeme Havla, Mandelu nebo Obamu. I my v Česku budeme hledat nové Trumpy, Klause a Zemany, kteří nás uklidní, že se nedalo nic dělat. Stavitele zdí, kteří nás ujistí, že utrpení těch na druhé straně se našeho blahobytu netýká. Aspoň do té doby, dokud budeme na té správné straně zdi.
Autor je sociolog.