Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Modrá vlna v USA nenastala. Levice ale má na čem stavět

Úterní volby ve Spojených státech, takzvané midterms, překvapení nepřinesly. Z předpovídané „modré vlny“ amerických demokratů je nakonec spíše vlnka.

Průzkumy předpovídaly, že se demokratům ve volbách v polovině prezidentského období podaří získat většinu v dolní sněmovně Kongresu, a to se i stalo. V senátu si většinu naopak udrželi republikáni, což bylo také očekávatelné – jednak kvůli konkrétním státům, které tento rok volily senátory, jednak kvůli tomu, že nastavení amerického senátu (každý stát má dva senátory, nehledě na počet obyvatel) tradičně napomáhá konzervativnějším kandidátům. I tak se ale jedná pro republikány o poměrně velkou ztrátu.

Žádný konec Trumpa

Zvěsti o tom, že výsledek znamená de facto konec vlády Donalda Trumpa, jsou ovšem přinejmenším přehnané. Trump toho ani dosud nezvládl mnoho prosadit, byť svoji kýženou daňovou reformu má už za sebou. Tradičně silná exekutivní moc prezidenta v americkém systému mu nicméně stále nechává dost možností a k potvrzení nominovaných soudců mu stačí většina v senátu. Jiří Sobota na stránkách Respektu sice spekuluje, že „nadvláda nad dolní sněmovnou otevírá také možnost zahájit pokus o odvolání prezidenta“, jak ale sám přiznává, impeachment je bez většiny v senátu planá hrozba.

Pozitivním signálem jsou vítězství některých lokálních iniciativ, někdy až překvapivě progresivních.

Z výsledků jde přesto vyčíst několik pozitivních signálů. Tím nejjasnějším je volební účast, která v případě midterms obvykle bývá mizerná. Tentokrát Spojené státy rozhodně nezachvátila apatie. Oproti volbám v roce 2014 volilo téměř o třicet milionů lidí více a procentuelně měly tyto volby nejvyšší účast voličů od roku 1970. K volbám letos přišlo okolo padesáti procent oprávněných voličů, přitom běžně bývá účast o deset až patnáct procent nižší. Podrobnější analýzy volební účasti ale nejsou zatím k dispozici, zůstává tedy otázkou, jak moc se vyšší účast projevila v okrscích, které měly jasného vítěze, a jak v těch, kde měli šanci na výhru kandidáti obou stran.

Pro ty nejdůležitější poznatky ale člověk musí odhlédnout od velkého měřítka amerického Kongresu a podívat se na výsledky místních voleb. Demokratům se hned v několika státech podařilo získat zpět post guvernéra. Symbolicky nejcennější výhry pak dosáhli demokraté ve Wisconsinu, kde porazili guvernéra Scotta Walkera, architekta republikánské války proti odborům v poslední dekádě. Stejně tak posílili v lokálních kongresech. Ani v tomto případě nelze tyto výhry označit za „modrou tsunami“, demokratům se ale podařilo zlomit trend posledních deseti let, kdy republikáni na lokální úrovni razantně posilovali.

Návrat lokálních demokratů

Vedení demokratů za éry Baracka  Obamy bylo často a právem kritizováno za to, že zanedbává lokální politiky ve prospěch federální úrovně. Bývalá šéfka demokratů Donna Brazile ve své loňské knize osočila Obamu a Hillary Clintonovou z toho, že z lokálních poboček demokratů de facto vysáli peníze a nechali je takřka odumřít. Demokraté tak zaspali překreslování volebních okrsků, které se v USA koná každých deset let – naposledy v roce 2010. Jejich nepozornosti využili republikáni, kteří vytvořili celou řadu (absurdně tvarovaných) okrsků, výhodných pro své kandidáty. V posledních letech pak nad šancemi vlastních lokálních kandidátů spousta demokratů lámala hůl a brali systém neférově stranící republikánům jako trvalý stav věcí.

Ještě pozitivnějším signálem jsou vítězství některých lokálních iniciativ, někdy až překvapivě progresivních. Obyvatelé Michiganu si odhlasovali legalizaci marihuany k rekreačnímu užití, ale především schválili zavedení nezávislé komise, které by měla zamezit nekalému překreslování volebních okrsků. V Massachusetts voliči zabránili zrušení zákona, jehož odvolání by ohrozilo práva transgender občanů. Na Floridě odhlasovali navrácení volebního práva propuštěným trestancům, kteří je zde automaticky ztráceli – je jich okolo milionu. Státy Arkansas a Missouri zvýšily minimální mzdu. „Všechno jsou to progresivní opatření, navíc prošly hlasováním a nejsou zavedeny nařízením soudu nebo exekutivy,“ vyzdvihuje význam těchto vítězství komentátor Doug Henwood.

Narušená dominance

To, že se republikánskou převahu daří alespoň maličko snižovat, je nadějný signál. Nabízí se paralela s koncem sedmdesátých let, kdy se po aféře Watergate mohlo zdát, že převaha demokratů v Kongresu bude trvat věčně. Ostatně trvala bez výraznějšího přerušení od hospodářské krize ve třicátých letech. I republikánští prezidenti uznávali mantinely politiky nastavené Novým údělem Franklina D. Roosevelta. V roce 1976 byl Ronald Reagan jen neúspěšným vyzyvatelem Geralda Forda a i po dvou letech tápání Jimmyho Cartera v Bílém domě si demokraté udrželi v obou komorách Kongresu většinu.

hudba praha

V roce 1980 ale vše smetl právě Reagan, který s celou zemí včetně demokratů pohnul razantně doprava. „Pokud byste se soustředili pouze na výsledek voleb do Kongresu v roce 1978, zcela by vám uniklo, co se se zemí děje. Uplynulo čtyřicet let, nedělejte stejnou chybu,“ varoval nedávno americký politolog Corey Robin, když psal o učitelských stávkách, které otřásly celou řadou silně republikánských států. Nic z toho ale v žádném případě neznamená, že mají demokraté do budoucna automaticky vyhráno, o jejich levicovějším křídle ani nemluvě. Mají ale na čem stavět.

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image