Cesta na kole přes spící Londýn mi zabere asi tři čtvrtě hodiny. Scházíme se po šesté hodině ranní na jižní straně Temže. Dorazilo nás kolem dvaceti, většinou neznámé tváře. Někteří vypadají jako zkušení aktivisté, ale většina působí, že na podobné akce rozhodně zvyklá není. Krátké představení odhalí, že odhodlání spojuje všechny. Vedoucí, kteří byli přiřazeni naší skupině, nás seznamují s cíli dnešní akce a se všemi jejími riziky: vyhrocené hádky, fyzický konflikt a samozřejmě možnost zatčení. Když nám rozdají letáček s kontaktem na advokáta, někteří účastníci se tváří poněkud zaraženě.
Za rozbřesku přechází celý zástup Tower Bridge. Je čtvrtek 22. listopadu. Na severní straně řeky se nachází důležitý dopravní uzel, kterým dennodenně projedou desítky tisíc aut. Vybalujeme cedule, vesty a pětimetrový transparent s nápisem „Rebel for Life“. Čas na akci nadešel. Když na přechodu naskočí červená, kvapně vstupujeme do vozovky a vytváříme hradbu z těl. Před sebou držíme zelený transparent a nad hlavou cedule s vědeckými fakty a logem hnutí. Naskočí zelená. Auta, která se tu mezitím nashromáždila, začínají troubit, řidiči vystrkují hlavy z okének a cosi volají. Některá auta se i výhružně rozjíždějí, my však stojíme na místě. Kolona aut roste a první řidiči začínají vystupovat ven. Policie je v nedohlednu.
Ke stejné události dochází dnes v mnoha částech Londýna. A nejen dnes – bude k ní docházet každý den až do konce týdne. Proč? Co přimělo stovky lidí, aby si vzali dny volna, vyhrabali se brzo ráno z postele a jali se znepříjemňovat život pracujícím Londýňanům, za což jim hrozí trestní stíhání? Jaký může mít něco takového smysl?
Drobný zádrhel v cestě k růstu
Jsem jeden z mnoha členů nového ekologického hnutí Extinction Rebellion (česky něco jako Vzdor proti vymírání). Toto hnutí se zrodilo ze smutku – ze smutku nad ztrátou přírody, nad temnými vyhlídkami do budoucna, nad neschopností zastavit to, čemu Václav Havel říkal „samopohyb“ západní ekonomiky. Společně jsme dospěli k závěru, že situace je natolik vážná, že nám nezbývá než vzít věci do vlastních rukou. Je potřeba jednat.
Škála reakcí na náš protest je pestrá. Někteří řidiči se o iniciativu velmi zajímají a dokonce si studují náš leták, jiní mi dají jasně najevo, že mě považují za spodinu společnosti.
Už půl století nám vědci říkají, že žijeme v dlouhodobě zcela neudržitelném ekonomickém systému. V míře znečišťování ovzduší a ničení planety, ke kterým dochází v důsledku našeho životního stylu, se však tato informace takřka neprojevila. Od začátku globalizace před zhruba třemi desítkami let stoupla teplota planety o 0,6 °C. Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře dospěla tento rok na nejvyšší úroveň za poslední tři miliony let. V říjnu tohoto roku publikoval Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) zásadní zprávu, podle které nám zbývá dvanáct let na to, abychom emise oxidu uhličitého do ovzduší radikálně omezili. Pokud se tak nestane, škody budou již nevratné. Kolem roku 2040 nadejde období extrémního sucha, nedostatku jídla a vymírání druhů. To povede k masové migraci, jejíž důsledky pro stabilitu lidského společenství mohou být nedozírné.
Když se tahle zpráva objevila v říjnu v médiích, mnohé z nás to silně zasáhlo. Neznamená snad tato prognóza, že je potřeba okamžitě vyhlásit maximální stupeň pohotovosti? Není snad třeba vynaložit všechny síly k tomu, abychom zabránili katastrofě? Vzrušené diskuse, které se vyrojily všude kolem mě, však během několika dní utichly. Média se rychle znovu naplnila zprávami o Brexitu, Trumpovi a Babišovi. Společnost se vrátila do starých kolejí.
Lidé mají notorický sklon zprávy o globálním oteplování buď ignorovat, nebo je nebrat příliš vážně. I ti, kteří si hrozbu uvědomují, z ní většinou nevyvozují žádné politické důsledky. Chápou ji jen jako drobný technický zádrhel v cestě lidského druhu do ráje nekonečně rostoucí výroby a spotřeby globálního kapitalismu, který časem vyřeší vědci. Emise z atmosféry nějak vysajeme a budeme si moct dál v klidu konzumovat, devastovat přírodu a ekonomicky růst. Je však očividné, že řešení si bude vyžadovat víc než jen nějakou zázračnou technologii. Bude si vyžadovat změnu systému. Ti, kteří si to uvědomují, vkládají své naděje do vládních regulací, mezinárodních úmluv a nových ekonomických modelů. Vlády však těžce selhávají. Zatímco politici řeší nicotné lokální problémy, dochází k další a další deregulaci ekonomiky a přesouvání moci do rukou globálních korporátních gigantů, kteří se o globální oteplování zajímají jen ve chvíli, kdy z něj mohou něco vytěžit.
Ze současného vědeckého výzkumu jasně vyplývá, že je třeba jednat ihned. Čas se krátí. Pokud radikálně nezměníme naši ekonomiku a způsob života v následujícím desetiletí, šance na záchranu jsou mizivé. Politici však bez nátlaku zjevně jednat nebudou. Cílem hnutí Extinction Rebellion je donutit lidi i politiky, aby začali brát vědecká fakta vážně. Budou-li si i nadále zacpávat uši a pokračovat ve svém každodenním koloběhu osobních problémů, pak nám nezbývá než zastavit dopravu a donutit lidi na chvilku začít přemýšlet o něčem jiném. Občanská neposlušnost je naším posledním zoufalým výkřikem před záhubou.
Porušit zákon
Stát uprostřed jedné z nejrušnějších vozovek v Londýně tváří v tvář zuřivě troubícím autům je zvláštní pocit. Nikomu z nás nečiní žádné potěšení ztěžovat život poctivě pracujícím lidem, kteří se snaží dostat do práce nebo za svými blízkými. Nikomu z nás nečiní potěšení porušovat zákon. Lidé, kteří na akci dorazili – od sedmnáctiletých školaček až po upravené seniory – jsou do jednoho milí a ohleduplní lidé. Na smyslu blokády se však shodují.
Metody nenásilného odporu, které používá Extinction Rebellion, vycházejí z dlouholeté tradice protestů za jaderné odzbrojení v době studené války. Dalšími inspiračními zdroji jsou hnutí za všeobecné volební právo, hnutí za nezávislost Indie vedené Gándhím a v neposlední řadě hnutí Occupy. Občanská neposlušnost hrála v dějinách významnou roli. Když nadejde stav nouze, musí respekt před zákonem ustoupit. Společenská smlouva platí pouze ve chvíli, kdy přispívá k blahu nás všech. Tuto mantru si v hlavě připomínám, když dorazí první policisté a úředně nám oznamují, že naše činnost je nelegální a že může vést k zatčení, pokud s ní nepřestaneme.
Vozovku blokujeme vždy sedm minut a pak z ní na dvě minuty vystoupíme, abychom uvolnili napětí. V nejtěžším úkolu – tedy v pokusech zapřádat hovory s čekajícími řidiči – se střídáme. Když dojde řada na mě, srdce mi tluče jak o závod. První řidič mě zasype originální řadou sprostých nadávek a zatáhne si okénko. Druhý řidič mi vyjádří podporu a jenom si smutně posteskne, že zmešká schůzku. Pestrá škála reakcí roste. Někteří řidiči se o iniciativu velmi zajímají a dokonce si studují náš leták, jiní mi dají jasně najevo, že mě považují za spodinu společnosti. V koloně aut narážím i na jednoho českého řidiče dodávky. Náš společný původ přispěje k tomu, aby mě vyslechl.
„Nechápu, jak to, že tady naštvete pár normálních lidí na cestě do práce, pomůže globálnímu oteplování. To je přece nesmysl,“ namítá, stejně jako mnoho dalších. Snažím se vysvětlovat, že tu jde o mnohem víc než o pár minut jejich času. Jde tu o budoucnost lidstva. Vysvětluje se to ale těžko. Tak se zkrátka omlouvám a ujišťuji je, že v našem činu není nic osobního. Odvahu mi dodávají někteří kolemjdoucí a cyklisté, kteří zvedají palec, nadšeně halekají a někdy dokonce i děkují za naši činnost.
Pohřeb pro budoucnost
Během celého týdne došlo v Londýně k desítkám projevů občanské neposlušnosti. Kolem 150 členů Extinction Rebellion bylo zatčeno. Někteří proto, že se řetězem přivázali ke vchodu ministerstva energetiky, jiní proto, že se přilepili ke dveřím kanceláře premiérky Mayové, další zase sprejovali varovné nápisy na zdi. Nechat se zatknout je součást strategie. „Pak budeme konečně moci říct politikům, že tisíce lidí jsou ochotny se rozloučit se svobodou, protože chtějí změnu,“ prohlásil v televizi jeden z organizátorů hnutí. Kromě toho zvyšují podobné incidenty šanci, že se povědomí o našich myšlenkách rozšíří.
Týden vyvrcholil v sobotu 24. listopadu velkou demonstrací na náměstí před sídlem britského parlamentu ve Westminsteru. Demonstrace byla symbolicky pojata jako pietní akt za budoucnosti lidstva. Většina z nás dorazila v černém, hrála se smuteční hudba. Lidé nesli fotografie a modely vyhynulých a ohrožených druhů, mezi nimi i velmi originální model ukřižovaného orangutana. Vrcholem akce bylo kopání hrobu pro budoucnost uprostřed westminsterského trávníku. Kopání však trvalo jen několik minut, protože pak do davu naběhlo několik policistů a kopáče odvleklo. Odpor nekladl nikdo. Průvod se pak vydal kolem sídla premiérky až k Buckinghamskému paláci. Tam jsme všichni společně nahlas přečetli dokument nazvaný Vyhlášení vzdoru. Zde je úryvek:
„V úctě k pravdě a vzhledem k závažnosti vědeckých zjištění považujeme za svou povinnost jednat pro blaho našich dětí, našich společenství a pro budoucnost naší planety. V souladu se svým svědomím a rozumem tímto vyhlašujeme vzdor proti vládě a zkorumpovaným institucím, které ohrožují naši budoucnost. (…) Požadujeme, aby pravda nebyla zatajována, aby vláda začala okamžitě systematicky a vědecky řešit ekologickou krizi a aby bylo vytvořeno občanské shromáždění, které bude iniciovat změny nutné k tomu, aby se předešlo katastrofě.“
Extinction Rebellion začala. Její aktivity už stačily zaujmout média po celém světě. Stovky vědců podpořily její činnost, pozitivně se k ní vyjádřila řada intelektuálů a veřejných osobností včetně bývalého kandidáta na amerického prezidenta Bernieho Sanderse. Protestní akce už se z Londýna rozšířily do dalších britských měst jako York, Manchester a Edinburgh. Odezvy přicházejí i ze zahraničí – skupiny se utvářejí ve Franci, v Německu, ve Spojených státech. Odhodlání nezavírat oči před nepohodlnou pravdou a touha změnit nezodpovědný systém rezonuje. Před zhruba deseti lety přivedla fakta o globální ekonomické nerovnosti do ulic miliony lidí v mnoha zemích světa. Je možné, že fakta o klimatických změnách způsobí v blízké budoucnosti něco podobného?
Václav Havel kdysi napsal, že se mu nezdá, „že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ,samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti“. Náš ekonomický systém v sobě nemá zabudován respekt vůči planetě Zemi. Přírodní zákony jsou však neúprosné. Dokud je vlády nezačnou brát vážně, bude naším heslem Rebel for Life.
Autor je sociolog. Žije v Londýně.