Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Vstoupili jsme do klubu nezodpovědných nájemníků

České odmítnutí paktu OSN o migraci je zprávou o rezignaci české politiky na dlouhodobě prospěšné kroky.

O existenci Globálního kompaktu OSN o bezpečné, řízené a legální migraci, který se připravoval 18 měsíců, věděl v Česku málokdo. Alespoň donedávna. Dokument, který má v názvu slovo migrace bez tučného „PROTI“ s třemi vykřičníky na konci, a navíc slůvko „globální“, se však zákonitě musel dřív nebo později ocitnout v hledáčku samozvaných obránců národa. Pak šlo chvíli vše svou obvyklou cestou a každý pojímal téma, jak uměl – „alternativní“ servery a politici šířili strach a dezinformace, seriózní média občas přetiskla nějakou zprávu z ČTK nebo prohlášení toho či onoho politika, a mainstreamoví politici se tématu většinou vyhýbali, protože o něm nic moc nevěděli.

Křehká rovnováha pod tlakem dezinformací

Čestnou výjimkou byl ještě v září tohoto roku předseda ČSSD Jan Hamáček, v té době v dvojroli ministra vnitra a zahraničí, který se aspoň pokoušel o něco, co už se dnes nedá brát za samozřejmost – totiž vysvětlit veřejnosti, oč v dokumentu jde, a zaujmout k němu postoj. V polovině září jsme se tak dozvěděli, že „kompakt pomáhá řešit migraci“ a „představuje historicky první rámec pro mezinárodní spolupráci, který se zabývá všemi jejími podstatnými aspekty“. Suverenitu Česka kompakt podle ministra ještě v září neohrožoval: „Dokument výslovně potvrzuje svrchované právo států určovat vlastní migrační politiku a řídit migraci na svém území.“

Proč chce česká vláda odmítnout dokument, jehož prostřednictvím by mohla lépe realizovat své vlastní deklarované priority?

Tato křehká rovnováha se však začala hroutit ve chvíli, kdy se dezinformace o dokumentu z pochybných zákoutí internetu přenesly do úst vrcholných politických představitelů. Premiér Andrej Babiš přišel s tvrzením, že kompakt zavádí jakési nové „lidské právo na migraci“, jehož následkem „by se do Evropy mohla nastěhovat miliarda lidí“. Kompakt přitom žádná nová práva nezavádí, pouze se odkazuje na lidskoprávní deklarace, které Česko přijalo už dávno. Skutečnosti neodpovídá ani tvrzení, že dokument „stírá rozdíl mezi regulérní a neregulérní migrací“. Státy mohou nadále postihovat migranty bez potřebných dokladů podle vlastních zákonů. Zároveň však má migrant nárok na to, aby byla dodržována jeho základní práva, jako je právo na život nebo ochranu před nelidským zacházením. Pokud je na tom něco šokujícího, pak maximálně fakt, že je vůbec nutné připomínat, že i člověk bez dokumentů je stále člověkem.

Vykořisťování chceme!

Kromě základních práv migrantů se kompakt věnuje i právům pracovním a ochraně před vykořisťováním. Mohl by tak chránit nejen Ukrajince, Vietnamce či Mongoly u nás před zvůlí pracovních agentur a nesolidních zaměstnavatelů, ale i Čechy pracující v zahraničí, kteří se ocitnou v podobné situaci. Apel na užší spolupráci států při vzájemném uznávání kvalifikací občanů by zase mohl omezit počet uklízeček a stavebních dělníků s vysokoškolským diplomem, kteří nemohou rozvíjet svůj potenciál ve prospěch svůj i společnosti, do které přišli.

Obecným principem globálního kompaktu je usnadnit takovou migraci, která je prospěšná pro migranty i společnost, do které přicházejí, a omezit negativní jevy, které ji mohou provázet, jako je obchod s lidmi, pašeráctví nebo ztráta života na nebezpečné cestě. Kompakt se do značné míry překrývá s prioritami Česka v oblasti migrace, jako je posílená policejní spolupráce při ochraně hranic nebo potírání pašeráctví, lepší sdílení dat o migračních tocích a registrovaných osobách mezi státy nebo povinnost zemí přijímat zpět své občany – například neúspěšné žadatele o azyl.

Vrcholní čeští politici včetně premiéra Babiše se často zaklínají nutností odstraňovat příčiny migrace, mezi něž patří chudoba, dopady klimatických změn nebo nedostatek pracovních příležitostí. Dokument nejenže vytváří rámec spolupráce pro udržitelný rozvoj zemí, odkud lidé odcházejí, ale navrhuje také konkrétní významné kroky – například zlevnění transferu remitencí, tedy části vydělaných peněz, které migranti posílají svým blízkým do země původu a které výrazně přispívají k růstu jejich kvality života a rozvoji těchto zemí.

Proč chce česká vláda odmítnout dokument, jehož prostřednictvím by mohla lépe realizovat své vlastní deklarované priority? Tato otázka dává smysl jen tehdy, pokud vnímáme politiku jako nástroj k řešení problémů, dosahování cílů a skutečné správy věcí veřejných. Politika v době populismu a kulturních válek na tento úkol do značné míry rezignuje – především pokud jsou zapotřebí opatření, která se nedají snadno vysvětlit a prodat, protože neslibují krátkodobé úspěchy, kterými by se političtí představitelé mohli pyšnit.

Stavět zdi nic neřeší

Premiér Babiš i ministři Hamáček a Petříček jistě vědí, že v dnešním světě nestačí postavit zeď a myslet si, že se tím otázka migrace vyřeší – skutečná řešení se musí opírat o shodu světového společenství. Novopečený ministr zahraničí to přiznává, když v tiskové zprávě k plánovanému odstoupení Česka od dokumentu sděluje: „Je třeba si uvědomit, že zvládání migrace v 21. století je nemožné bez efektivní mezinárodní spolupráce. Globální oteplování může způsobit masivní migraci, a malý stát jako ČR této migrační krizi bude jen těžko čelit sám v izolaci.“ Petříček však jedním dechem Česko do této izolace posílá, když píše: „ČSSD chápe nálady české veřejnosti a vláda by je měla vyslyšet. Z procesu vyjednávání kompaktu bychom tedy měli vystoupit, jako to udělaly Spojené státy, Maďarsko a Rakousko.“

Zmíněné státy však dokument odmítly jen a právě proto, že momentální nálady veřejnosti byly pro autoritářské populisty na jejich špici větší hodnotou než dlouhodobý zájem země na hledání reálných, i když nepopulárních řešení. Odmítnutím kompaktu o sobě Česko podává jasnou zprávu: nechceme patřit k většině zemí světa, které se ho chystají podepsat, ale hlásíme se do klubu Trumpa, Orbána a rakouských Svobodných.

Je obzvlášť smutné, že svou náhlou „změnou názoru“ rezignuje na hledání reálných politických řešení právě ČSSD. Ještě při svém nedávném nástupu do funkce tvrdil ministr Petříček, že důležitým principem české zahraniční politiky je multilateralismus. A několik dní nato odmítá globální dohodu, která je jeho učebnicovým příkladem, s odůvodněním, že „ne všechny naše výhrady byly akceptovány“. Jako diplomat samozřejmě ví, že u dohody 190 zemí něco takového ani není možné – podstatou kompromisu je právě to, že v některých otázkách neprosadíte svou, ale zato dosáhnete dohody, která prospěje všem. Přesto Česko pakt odmítlo.

Představme si globální společenství jako sdružení vlastníků bytových jednotek. Česko se ve vztahu k řešení mezinárodní migrace právě rozhodlo chovat jako nájemník, který se zavře ve svém bytě, pustí si nahlas hudbu a kašle na to, jestli někdo uklízí chodby nebo čistí komín. Na schůze občas chodí, ale odejde před koncem a na dohodnutých řešeních se nepodílí. Pokud by se většina obyvatel chovala stejně, dům jim dřív nebo později spadne na hlavu. Podle politiků z klubu Trumpa a Orbána za to pak ale jistě ponese vinu někdo jiný než oni sami. Pravděpodobně to budou migranti.

Autorka je socioložka a politoložka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image