Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Vyšíváním proti fašismu

Brazilským prezidentem se stal fašista. Obnoví se v Latinské Americe tradice Arpilleras, tapisérií subverzivně znázorňujících útlak a zločiny nedemokratického režimu?

V největší zemi jihoamerického kontinentu minulý týden vyhrál v prezidentských volbách fašista Jair Bolsonaro, kterého média označují jako „tropického Trumpa“. Při vší neúctě k Trumpovi: Bolsonaro je nejen ve svých projevech postavou mnohem horší.  Po brazilské prezidentce, která byla politickou vězenkyní vojenské junty, přichází k moci důstojník armády. Otevřený rasista, který se nepokrytě hlásí k fašistickým diktaturám v Brazílii a Chile, vyhrožuje politickým oponentům a menšinám represemi. Už v období těsně před volbami pořádala brazilská policie, která se nepokrytě přiklání k Bolsonarovi, nájezdy na akademickou půdu státních univerzit po celé zemi. Uniformovaní a ozbrojení muži přerušovali přednášky, vyšetřovali vyučující, vyhrožovali studentům a zabavovali různé předměty. Byly mezi nimi především letáky s názvem „Manifest na obranu demokracie a veřejných univerzit“ a antifašistické plakáty, ale také vyšívané vlajky a karikatury. Je jenom otázka času, kdy začnou perzekuce jejich tvůrců.

Arpilleras zachycují drsné podmínky ve fašistickém režimu, perzekuce, chudobu a každodenní starosti, ale mimo ně zobrazují i podoby chybějících členů rodiny, kteří byli uvězněni nebo prostě „zmizeli“.

Tohle je „dobrá“ příležitost si připomenout, kdo byly arpilleristky a jakou podobu na sebe může vzít umění odporu v omezených politických podmínkách i jak důsledně a rychle mohou být vymýceny svobody, které bereme jako samozřejmost.

Vyšívaná každodennost diktatury

Arpilleras jsou drobné tapisérie sešívané ze zbytků oděvů chudými chilskými ženami. Formálně vycházejí z tradice ženských řemeslných prací v Latinské Americe. V sedmdesátých a osmdesátých letech se jejich obsahem staly rodinné příběhy, které se zaznamenávaly během vojenské diktatury Augusta Pinocheta v Chile (1973–1990). Zachycují drsné podmínky ve fašistickém režimu, perzekuce, chudobu a každodenní starosti, ale mimo ně zobrazují i podoby chybějících členů rodiny, kteří byli uvězněni nebo prostě „zmizeli“. Pozornosti úřadů unikaly ze začátku jen díky jejich pokornému, rukodělnému vzhledu a také tím, že vznikaly v tradičních ženských kroužcích zaměřených na šití a vyšívání, které mohly pod záštitou katolické církve existovat. Systém totiž vykazoval některé prvky klerofašismu, což vedlo k prominentnímu postavení církve a tolerování její spolkové činnosti. Ostatní autonomní společenská aktivita byla zakázána a centra odporu rozdrcena. Skuteční i domnělí odpůrci byli uvězněni, umučeni hned po zatčení nebo rovnou zastřeleni na ulici. Obětí režimu se počítá na desítky tisíc, většina těl zavražděných se nikdy nenašla, protože zatčení byli často shazováni z vojenských vrtulníku do Tichého oceánu, pokud nebyli hromadně zastřeleni na sportovních stadionech, kde byli shromažďováni.

V takové situaci ženy nonverbálně komunikovaly stále odvážnějšími kódovými obrazy z jejich vlastního života. Dobrovolníci z amerických Mírových sborů (Peace Corps) napojení na některé emancipované katolické organizace schraňovali tyto výtvarné artefakty a pašovali je ven ze země. Občané Spojených států se tak mohl seznámit s emotivní a autentickou výpovědí o životě v Chile za Pinochetovy krutovlády, k jejímuž nástupu vláda USA dopomohla a kterou i nadále podporovala. Při pohledu na jejich dojemnou subjektivnost a zdlouhavou ruční techniku nebylo možné o jejich autentičnosti pochybovat. Nakonec však byly organizované členky klubů arpilleristek odhaleny a odsouzeny za rozvracení státu.

Pokud chceme zachovat demokracii ve společnosti, kde stále větší část veřejnosti – znechucená z externalit globálního kapitalismu, ale politicky nevzdělaná – volá po vládě tvrdé ruky, musíme se sami změnit. Musíme se začít vzdělávat, organizovat, cvičit se ve vzájemné toleranci a podpoře, hledat společnou řeč se širokou vrstvou obyvatelstva, anebo se můžeme rovnou začít učit vyšívat a tkát. Jako sochař jsem už začal: učím se psát a číst dlouhé texty a dělat plastiky z chlebové střídky.

Autor je sochař.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image