Ceny paliv vyvolávají protesty i v Bulharsku

Pouhý jeden den po dvacátém devátém výročí rezignace generálního tajemníka bulharské komunistické strany Todora Živkova (10. listopadu 1989, po němž následoval přechod Bulharska k novému režimu) byla v Sofii svolána demonstrace proti vzrůstajícím cenám pohonných hmot, výši povinného ručení a nové dani za zastaralé automobily. Protesty se rychle rozšířily do více než třiceti měst a na mnoha místech vznikly blokády dálnic a hraničních přechodů. Ačkoli protesty měly mírumilovný charakter, objevily se i ojedinělé násilné události, třeba když jeden rozčílený řidič najel svým kamionem do jedné z blokád a zranil protestující ženu. Blokády a protesty se smísily s probíhajícími akcemi matek postižených dětí, které demonstrovaly za rezignaci vicepremiéra Valerije Simeonova z krajně pravicové Národní fronty za spásu Bulharska kvůli jeho urážlivým poznámkám o „uječených ženách s údajně nemocnými dětmi“. (Táž strana prosadila zrušení opatření na ochranu pracujících invalidů proti nezákonnému propouštění.)

Když nemáš benzín, nemáš ani práci

Kromě vzrůstajících cen pohonných hmot vyvolalo další podnět k protestům prohlášení bulharské asociace pojišťoven, která oznámila čtyřnásobné zvýšení ceny povinného ručení na 1000 bulharských levů (přes 13 tisíc korun). Pojišťovny tím odpověděly na rozhodnutí Nejvyššího soudu o navýšení rezerv pro krytí dopravních nehod, které mělo zajistit dostatek prostředků ke kompenzaci pojistných událostí, ale zároveň tím údajně ohrozilo zisky pojišťoven. Třetí důvod k demonstracím poskytla nová „ekologická“ daň ze starých automobilů, která má přesvědčit obyvatelstvo k obnově vozového parku – jako by většina Bulharů, která používá zhruba dvacet let staré automobily, netoužila po nových (průměrné stáří vozů je v Bulharsku dvacet let, přičemž podíl nových vozů tvoří pouhých pět procent). Problém samozřejmě není v neohleduplnosti vůči životnímu prostředí – lidé si nová auta zkrátka nemůžou dovolit.

Účastník protestů prohlásil, že „toto je pravá socialistická revoluce“, z níž mohou zaměstnavatelé vinit pouze sami sebe a kterou může zastavit pouze „kapitalismus s lidskou tváří“.

Další připravované daňové opatření na rok 2019 má navýšit daň z nemovitosti. To by se mohlo zdát spravedlivé, ale pouze na první pohled, jelikož daň nedopadne pouze na pronajímatele, ale na všechny vlastníky nemovitostí, aniž by zohledňovala, zda vlastník ve své nemovitosti bydlí, nebo zda ji pouze pronajímá. V Bulharsku je však kvůli dědictví socialismu, který umožnil téměř každému vlastnit byt, podíl bytů v osobním vlastnictví mezi členy evropské osmadvacítky nejvyšší: přes 90 procent Bulharů žije ve vlastním bytě a většina navíc vlastní druhý objekt pro rekreaci. Vyšší daň z nemovitosti tak zasáhne většinu obyvatel, a nikoli pouze menšinu bezohledných pronajímatelů.

Vzrůst cen a daní tak potrestá chudé Bulhary za to, že svými auty znečišťují životní prostředí. Zoufalý stav veřejné dopravy ještě umocňuje čím dál tím větší centralizaci bulharské ekonomiky, v jejímž důsledku dochází k vylidňování venkova a ke koncentraci pracovních příležitostí do velkých měst. Vlastnictví automobilu je v takové situaci pro většinu pracujících Bulharů nutností. Sociolog Čavdar Najdenov to shrnul následovně: „Když v Bulharsku nemáš auto a benzín, nemáš ani práci.“ Železniční doprava je neuvěřitelně zastaralá a podfinancovaná, což obvykle bývá příprava na privatizaci. Tato situace neunikla pozornosti Evropské komise, která nedávno zahájila disciplinární řízení s Bulharskem kvůli skandální absenci jakýchkoli opatření pro zvýšení bezpečnosti na železnici. Místo starosti o zoufalý stav železnic, který se projevuje požáry a nehodami, se bulharští politici ale raději zabývají bojem proti „genderové ideologii“.

Lidé nejsou schopni vyžít s platem

Je možné v takové situaci obvinit bulharský lid za to, že je závislý na zastaralých automobilech? Místo podpory bezpečné, levné a k životnímu prostředí šetrné železniční dopravy místní politici raději lidem říkají: „Když nemůžeš zaplatit daň za svůj starý Volkswagen, radši si kup Teslu.“

Stejně jako v zimě 2013, kdy Bulharsko zachvátily protesty proti názrůstu cen elektrické energie, se letošní demonstranti hájí tím, že svými platy, které po zdanění často nedosahují ani 500 bulharských levů (cca 6 600 Kč), nedokážou pokrýt stále rostoucí životní náklady (Bulharsko zrušilo nezdanitelnou minimální mzdu v roce 2008, kdy byla zavedena rovná daň, která postihuje hlavně nízkopříjmové skupiny). Jeden protestující v televizním pořadu řekl, že jeho čtyřčlenná rodina přežívá za 500 levů měsíčně, zatímco minimum je 1500 levů (cca 19 800 Kč). Největší bulharská odborová organizace nedávno spočítala, že čtyřčlenná rodina potřebuje měsíčně minimálně 2400 levů (cca 31 700 Kč), aby pokryla své základní potřeby. Takovou mzdu ale vydělává pouze 20 procent obyvatel, zatímco 31,1 procenta (2,3 milionu) obyvatel žije pod hranicí chudoby 321 levů (cca 4 200 Kč), a 53 procent žije pod hranicí minimální mzdy 510 levů (cca 6 700 Kč).

Ekonomičtí experti ale nikdy nezapomenou zmínit, že „průměrná mzda“ v roce 2018 překročila 1000 levů (cca 13 200 Kč). Jenže takové číslo je ale dost nerealistické, jelikož vzniká zprůměrováním nejnižších a nejvyšších příjmových kategorií. Podobný způsob výpočtu průměrné mzdy v zemích, kde vládne velká nerovnost, nedává smysl. Ve skutečnosti mzda téměř 80 procent všech pracujících nedosahuje 900 levů (cca 11 900 Kč). V této situaci rapidně vzrůstá vykořisťovatelský byznys s nebankovními úvěry. I kdyby ale každý dosáhl na zmiňovaných 1000 levů za měsíc, je třeba se ptát, zda existuje v Evropě jiná země, v níž běžný pracující zaplatí za povinné ručení celý svůj měsíční plat?

Vláda si ale hlasy protestujících, kteří nejsou schopni vyžít se svým měsíčním platem, vykládá po svém. Ministr financí Vladislav Goranov v reakci na protesty přislíbil, že zajistí transparentnost v podílech ze zisků, které z prodeje pohonných hmot získává stát, soukromé rafinerie a čerpací stanice. Podíl zisků bude prý transparentně uveden na každé účtence z čerpací stanice. Když protestující říkají „Snižte ceny“, vláda reaguje: „ Ale samozřejmě, zajistíme, aby ceny byly vytvářeny transparentně.“ Goranov dodal, že chudoba je otázka přístupu jednotlivých lidí. To připomíná protesty z roku 2013, kdy lidé požadovali znárodnění soukromých energetických distributorů, ale bulharský prezident si to vyložil jako volání po ještě větší liberalizaci trhu.

Důsledek asociální politiky

Reakce liberálních novinářů na situaci se značně liší. Jedna strana je protesty znepokojena a odmítá je jako spiknutí organizované opozicí, které má za cíl svrhnout vládu. Druhá strana tyto protesty podporuje (přes mnohé odkazy k protestům z roku 2013, s nimiž liberálové nikdy nesouhlasili), ale za jejich příčinu považuje zločinnou dohodu mezi zkorumpovaným státem a ekonomickými elitami, které se snaží zajistit monopol pro ruskou společnost Lukoil. Jakkoli kartel vedený Lukoilem samozřejmě může existovat, je velmi naivní si myslet, že by mohla existovat alternativa v podobě „autentické“ tržní konkurence, která by ulevila tlaku na bulharské obyvatelstvo živořící kvůli nízkým mzdám a vysokým životním nákladům. Nejeden z těchto liberálních komentátorů dostal hrůzu z toho, když účastník protestů prohlásil, že „toto je pravá socialistická revoluce“ (na rozdíl od té z roku 1944), z níž mohou zaměstnavatelé vinit pouze sami sebe a kterou může zastavit pouze „kapitalismus s lidskou tváří“.

Snaha za vším vidět konspiraci Lukoilu zakrývá skutečné důvody, kvůli kterým lidé vyrazili do ulic, jako jsou nízké životní standardy, vzrůstající chudoba, masová emigrace rozdělující rodiny nebo situace matek a žen. Požadavky na růst nástupních platů pro lékaře a zdravotní sestry, stejně jako na růst důchodů, se staly neoddělitelnou součástí protestů. Rostoucí množství lidí, kteří podporují protesty, pouze ukazuje na sociálně nezodpovědnou, protržní politiku vlády premiéra Borisova.

Autorka je doktorandka sociologie na Central European University.

Z anglického originálu What is fueling the fuel price protests in Bulgaria?, publikovaného na webu LeftEast, přeložil Jan Sůsa.