Foto Facebook pořadu Černota
Na Seznam Zprávách v sekci pořadů „Dokumenty“ najdeme čtyři pořady reportážního charakteru o sportu, „velkých případech“, krizových oblastech Česka a „místech, kde se mění svět“. A pak je tu Černota – dokumentární cyklus z pražského podsvětí. Seznam Zprávy sleduje 2,4 milionů lidí, kteří si týdně zobrazí 15 milionů stránek a pustí 2,7 milionů videí, což z něj činí nejnavštěvovanější internetové videozpravodajství.
Pražský hrad, Karlův most, Orloj, Staroměstské náměstí: „Praha. Takhle ji zná každý. Historické centrum, krásná architektura, každý rok sem přijedou miliony turistů – no jenomže: jako každá metropole má i Praha svou odvrácenou tvář: feťáci, prostitutky, dealeři, bezdomovci, graffiti, squaty… a přesně na tyto věci jsme se zaměřili v nové sérii o podsvětí našeho hlavního města,“ říká Martin Klesnil, jeden z autorů cyklu Černota s placatou čepicí s nápisem Billionaire Boys Club.
Dobře upravení průvodci pražským „podsvětím“
Průvodci po pražském podsvětí jsou dva dobře oblečení, upravení, přísně se tvářící kluci, kterým drogová scéna v centru Prahy opravdu leží v žaludku. Patrik a Martin tráví s foťákem a kamerou na Václavském náměstí a jeho okolí spoustu času, aby mohli zachytit veškeré nekalosti týkající se chování feťáků, dealerů a naháněčů do klubů (protože kdybyste nevěděli: „Ne všichni černoši v centru jsou dealeři, někteří jsou i naháněči“). V žaludku jim leží samozřejmě i policie, u které by se mohlo zdát, že se s feťáky snad kámoší – jinak by už všichni ti (Martinovými slovy) „extrémně otravní“ dealeři a feťáci, kterých se „spousta lidí bojí“, byli prostě pryč, no ne?
Narativ Černoty je naprosto normalizační. O příčinách problémů týkajících se drogové závislosti se autoři pořadu nezmiňují ani slovem – nejspíš totiž dobře vědí, že by museli opustit svou privilegovanou pozici „slušných“ kluků.
Na Seznam Zprávách od září tohoto roku přibylo už přes deset dílů cyklu. Jeden díl má rozsah okolo sedmi minut. Prvních pět dílů je zaměřeno na dealery a obchodníky s drogami v dolní části Václavského náměstí a blízkém okolí. Martin s Patrikem se tu stávají tajnými detektivy, hledají po ulicích dealery a tajné skrýše drog. Kromě toho, že si zkusmo kupují od dealerů drogy a následně ukradnou z tajné skrýše další, aby je pak mohli nechat otestovat v laboratoři, se s Afroameričany anglicky baví a ptají se jich, odkud jsou a proč dělají tuhle práci. Dozvědí se, že je pro Nigerijce vzhledem k jejich statusu nemožné najít v centru legální práci, takže jde o jednu z mála možností výdělku. Díky rozhovoru s jedním z nich mohli autoři aspoň trochu pochopit sociální rozměr celé problematiky – zejména to, že trávit svůj život postáváním v mrazu na přeplněném náměstí není práce snů. Jenže svou šanci nevyužili, místo toho jen dál stigmatizují: „Z drogové scény se stala veřejná atrakce díky naháněčům do klubů, černochům z Nigérie a taky feťákům, kteří se shromažďují právě tady pod koněm. Tyto skupiny obsadily centrum města a dennodenně si jedou své kšefty před zraky našimi a zraky policie.“
Nulová tolerance a senzace bez příčin
Kromě stopovaček tajných úkrytů drog, honby za naháněči a popisu trajektorií aktérů prodeje drog se Patrik nezapomene zastavit u policejního auta a tam policistům v angličtině (pro nenápadnost celé situace) říct, že „black mans“ prodávají drogy a že by s tím policie měla něco dělat. Za tento moment komunikace s policií i za celkový přístup pořadu, kdy nedochází k řádné anonymizaci natáčených prodavačů nebo drogově závislých – zakryté mají pouze oči a navíc jsou natáčeni na místech, kde je můžete potkat, takže nejde o ilustrační záběry – by se nemusel stydět kdejaký populista druhé kategorie. O aktérech drogového světa v centru se mluví jako o otravných feťácích a okupantech centra. Narativ dokumentu je zcela normalizační. Patrik s Martinem „objevili Ameriku“ a dělají dobrou věc pro cizince: „Tyto skupiny feťáků tu vidíme denně a to je taky první věc, kterou cizinci po příjezdu vlakem do Prahy vidí.“ Takže drogová závislost je podle autorů „věc“, která by se ve veřejném prostoru neměla vyskytovat, i kvůli turistům, kteří do Prahy jezdí za krásnou architekturou, a ne za partičkou vyklepaných feťáků čekajících na svou denní dávku.
Korunu pořadu nasazuje jedenáctý publikovaný díl – natáčení drogově závislého Marka alias Žíly. Toho sledovali při padělání jízdenek, krádeži v obchodě i při aplikování drogy a po její aplikaci. Žíla podle Martina „za hodinu a půl asi dvacetkrát vyndal a zandal obsah svého batohu a neustále usínal.“ Patrik s Martinem si mysleli, že natáčení budou muset ukončit, po nějaké době se ale Žíla probral, „jako by si z toho, co se právě stalo, nic nepamatoval, měl ale jasno, co půjdeme dělat – teď si jdeme dát dávku.“ Možná by mohlo jít o zajímavé zprostředkování zkušenosti z jednoho obyčejného dne života drogově závislého. Dopadlo to ale úplně stejně jako u předchozích dílů – dobře situovaní muži bez náznaku pochopení životního kontextu drogově závislého přinesli senzaci z pražského podsvětí.
Dívat se na stigmatizaci důsledků drogové závislosti či nelegálního obchodu s drogami v pořadu, který je nazýván dokumentem, není jednoduché zvlášť proto, že mu chybí jakýkoli zájem o příčiny problémů. Témata, která si Martin s Patrikem berou na paškál (drogově závislí, prostitutky, dealeři, lidé bez domova, graffiti, squaty) jsou témata v lepším případě politiky prevence, v horším případě politiky represe. Martin a Patrik tu oprašují známou politiku nulové tolerance, čili politiku represe, vystavenou již před třiceti lety v New Yorku na takzvané teorii rozbitých oken. Rozbitému oknu musela ale vždy předcházet nějaká příčina a drogově závislí, prostitutky nebo lidé bez domova jsou nositelé těchto příčin. O příčinách se ale autoři pořadu nezmiňují ani slovem – jsou si nejspíš vědomi toho, že by museli opustit svou privilegovanou pozici „slušných“, dobře oblečených a dobře vypadajících kluků. Také by se museli vzdát své pozice „investigativních detektivů“ a přiznat si, že všechno, o čem točí, je na Václavském náměstí už léta i proto, že je tu umožněna existence heren, kasin a nevěstinců, a naopak tu chybějí ambulantní služby (aplikační místnosti) pro drogově závislé, kam by si mohli jít drogu aplikovat. To by ale Černotě sebralo senzaci z plachet a bez senzace a bulvarizace by klesla sledovanost.
Otevřená drogová scéna a možnosti (ne)řešení
Otevřená drogová scéna je místem, kde se ve větší míře shromažďují uživatelé nelegálních drog. Obvykle jsou to veřejná prostranství, parky, náměstí, okolí hlavních dopravních uzlů, místa s vysokou koncentrací lidí. Čilý městský ruch zajišťuje anonymitu a pravděpodobnost kontaktu s dalšími uživateli pomáhá při nekonečném procesu shánění prostředků na drogy i drog samotných. Je dobré zmínit, že uživatelé drog, kteří se pohybují na ulici, patří do menší skupiny lidí, jejichž problémy jsou mnohdy spojeny s dalšími potížemi, jako je bezdomovectví, nejisté bydlení, nezaměstnanost nebo sociální vyloučení. Naprostá většina lidí, kteří berou nelegální drogy, jsou pro ostatní neviditelní a tuto výhodu si déle a snáz udržují lidé, kteří jsou finančně zajištění. Viditelné jsou obvykle až důsledky sociálního propadu, který s sebou dlouhodobé užívání drog může (ale nemusí) přinášet. Drogy nejsou levné a jejich obstarávání mnohdy vyžaduje nepřetržité pracovní nasazení bez možnosti odpočinku. Nelegální drogy jsou také často nekvalitní, což zase způsobuje řadu zdravotních problémů.
Pražské Václavské náměstí a okolí Hlavního nádraží jsou typickým prostorem pro otevřenou drogovou scénu. Vysoká koncentrace lidí během dne, množství podniků poskytujících sexuální služby, taxikáři, obchody s nevkusnými suvenýry, kasina. A gentrifikací vytlačený život „obyčejných“ lidí. Většina Pražanů se těmto místům obloukem vyhýbá a je jim úplně jedno, co se tu běžně děje. Není to ale žádná rarita, za kterou by se vypravovaly tisíce turistů. Podobná místa se najdou v každé evropské metropoli. Jenže na rozdíl od Prahy se komunální sociální politika jiných měst s podobnou situací dokáže o něco lépe vypořádat. Není to totiž policie, kdo by problematiku otevřené drogové scény dokázal vyřešit. Iluze „války proti drogám“ už je ve vyspělých zemích minulostí a sami policisté přiznávají její nefunkčnost. Dobře vědí, že jednoho „sebraného“ pouličního dealera na jeho místě okamžitě nahradí jiný a že nárůst počtu lidí ve výkonu trestu (upozorněme, že ti, kdo drogy prodávají na ulicích, jsou na naprostém konci potravního řetězce drogového byznysu) a nulový efekt na snížení počtu uživatelů je stav prospěšný pouze soukromému vězeňském sektoru, kterému se daří třeba v USA.
Pražskou otevřenou drogovou scénu ošetřují v principech Harm Reduction (snižování rizik) tři terénní programy, které zajišťují výměnu injekčního materiálu, zdravotní a sociální poradenství a řadu dalších služeb, ale v žádném případě nestačí na to, aby se cokoli změnilo. Zásadní změny by kromě systémových řešení v oblasti celostátní sociální politiky, které jsou v nedohlednu, mohly přinést kroky na lokální úrovni.
Pomyslný boj o aplikační místnosti (tzv. šlehárny), kde by si lidé v bezpečném a čistém prostředí mohli aplikovat svoji drogu (mimo jiné pro to, aby tím nepohoršovali kolemjdoucí), už odborníci angažovaní v adiktologii vzdali. Pro takové místo je ale například ideálním prostorem téměř nepoužívaný podchod pod magistrálou z Vrchlického sadů směrem k Národní opeře. Místo toho Praha 1, do jejichž kompetencí řešení situace na otevřené drogové scéně patří, nechala v minulosti zrušit fungující centrum metadonové substituce v ulici Ve Smečkách v bezprostřední blízkosti Václavského náměstí. Vadilo totiž, že se v blízkosti nachází mateřská školka, takže děti prý mohly být provozem tohoto centra mravně poškozeny. To, že je zbytek ulice obsazen nočními kluby a pochybnými podniky, ovšem nevadí. Záleží totiž na tom, která „černota“ si na sebe umí vydělat.
Anna Hokynek je sociální pracovnice. Barbora Matysová je socioložka.