Performerka Kateřina Olivová je jednou z letos nominovaných na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Do Veletržního paláce umístila velkou plachtu s nahým portrétem sebe samé, k videu, na němž chodí nahá po galerii, vyrobila polštářky s potiskem částí svého těla. Mluvili jsme mimo jiné o nahotě a studu.
Kdy jste byla poprvé ve Veletržním paláci?
To už nevím. Máma mě jako malou brala na výstavy pořád. Má ráda impresionisty a Zrzavého. Takže umění ano, ale nic experimentálního. Jakmile jsem začala já sama dělat umění, přišla na moji úplně první vernisáž. A pak roky nic. Až teď na vernisáž Chalupeckého. „Třeba tam nikdo nepřijde, Kači, ne?“ doufala, když jsem ji zvala. No, lidí tam bylo hodně. Ona je asi ráda, že se mi daří. Ale vždycky se ptá: Proč musíš dělat zrovna tohle?
Jak jste se od Zrzavého dostala k vlastním performancím?
Zajímalo mě umění a zvířata – tvrdila jsem, že budu veterinářka. Pocházím ze Znojma, jezdili jsme hodně do Vídně, to je kousek. Jsem ročník 1984, takže hned, jak se otevřely hranice, pořádali u mámy v práci zájezdy do vídeňských galerií, vždycky v ty dny, kdy je tam vstup zdarma.
Že se nestydím? No, nestydím. Já se prostě nestydím. Neřeším publikum, řeším, jak se cítím já sama.
Chodila jsem na výtvarný obor základní umělecké školy, tam mi dokonce doporučovali, abych šla na střední výtvarnou školu, ale nakonec vyhrálo gymnázium. Ty čtyři roky navíc mi ale nijak dramaticky nepomohly. Hlásila jsem se pak dost neinformovaně na FaVU. Dělat umění pro mě v tu chvíli bylo synonymem pro kresbu a malbu, mířila jsem na malbu. A nedostala jsem se tam. Nakonec jsem nastoupila na sdružené uměnovědy na filosofickou fakultu. To bylo skvělé řešení. Nasála jsem teorii.
Nebylo vám líto, že to neklaplo s tou malbou?
Když já vlastně ani neumím moc dobře kreslit. Vždycky, když po mně náš Lev chce, abych mu něco namalovala, nedopadne to. Třeba dělám zásadně šišaté hrochy. Taky myslím, že by mě bylo pro malbu škoda.
Kdy přišla první informace o umění mimo kresbu a malbu?
Asi od Aleny Pomajzlové v Brně na filosofické fakultě na kunsthistorii na dějinách umění druhé poloviny 20. století.
To víte tak přesně?
Byl to pro mě zásadní zlom. Na žádné škole předtím jsme se k dějinám umění 20. století nedostali, vždycky jsme končili tím zhruba impresionismem. No a to byl šok, slyšet o něčem jiném. Klasická média mi najednou připadala strašně limitovaná. A řekla jsem si, že tohle bych jednou chtěla dělat! Ale neměla jsem sebevědomí na to hlásit se na výtvarnou školu. Začala jsem chodit na přednášky na FaVU, kde dělal Tomáš Ruller seminář o performanci, ale pořád jsem tam byla jen jako ta holka z venku. Pak ale uměnovědy končily bakalářem a magisterský obor otvírali až za rok. Tak jsem si řekla, že zkusím performanci. Ale vzhledem k tomu, co jsem na ty přijímačky přinesla, mě přesunuli hned po prvním kole na tělový design.
Co jste přinesla?
Samý kozy. Dobře, tak nejenom. Točila jsem videa, třeba jedno, jak ve vaně sprchuju knihu. To se moc líbilo pedagožce a scénografce Janě Prekové. Nebo jsem přemýšlela třeba nad tím, jestli když se trefíte papírovou vlaštovkou do drátů od tramvaje, začne ten papír hořet. Tak jsem se to snažila ověřit.
A začne?
Nezačne. Ale to samotné trefování bylo dost vzrušující. Bydleli jsme v domě, jehož okna vedla do ulice, po které jezdila tramvaj, házeli jsme z okna vlaštovky. A to jsme točili. Pak jsme dělali sérii plakátů, na všech byly moje kozy v různých podobách, už tehdy mě moje kozy fascinovaly. Ty plakáty jsme gerilově věšeli po městě. Byly veliké, černobílé, měly čísla. Pak jsem to přinesla na ty přijímačky, osudy těch plakátů, situace plakátů a čísel. A ta Jana Preková mi říkala, že ty plakáty zná, že je viděla po městě, a divila se, co je to za akci. Byla jsem trochu neřízená střela. Ale vyšlo to a na FaVU mě vzali.
Kde se vzala vaše fascinace svými prsy?
Mám velikost 90H. Košíčky osmičky. Už na základce jsem měla velká prsa. Ale nikdy jsem neměla mindrák. Řešila jsem, že jsem tlustá, ale že mám velké kozy, to mi nevadilo, s kozama jsem byla vždycky spokojená. Mám nějakou menší skoliózu, chodila jsem se zády na cvičení, no a tam nás učili se rovnat, chodit vzpřímeně. Takže mě nejenom nikdy nebolela záda, ale prostě jsem ty kozy uměla a umím nosit!
A taky zvláštní módní kreace…
Vždycky pro mě bylo důležité, co mám na sobě. Už jako malé dítě jsem měla jasné představy o oblečení, vytvářela jsem takové koncepční modely. Třeba model Červená karkulka. Moc mě bavily karnevaly. Začínala jsem něžně, třeba Lotosový květ nebo Hvězdná noc. A rodina musela makat, aby Kačenka mohla jít na maškarní.
Jak vypadal Lotosový květ?
Babička vyrobila z igelitového ubrusu nádherný model se stříbrnými lístečky.
Ostatní čučeli, nebo si klepali na čelo?
Já nevím. Já si pamatuju to, jak moc nadšená jsem byla já, co říkali ostatní, mi asi bylo dost jedno. Dodnes to tak mám. Nedělám to pro nikoho jiného. Dělám to pro sebe.
Publikum neřešíte?
Ani trochu. Ne, že je mi to jen jedno, je mi to hodně jedno. Stavím na svých osobních zážitcích, ne na reakcích okolí. Já se prostě cítím líp, když mám duhové vlasy a gepardí uši na hlavě.
Reakce jsou často dost negativní…
Ano. A říkám si, co se musí v životech těch lidí dít, když mají potřebu se vymezit vůči Kačeně s gepardíma ušima, která nikomu neubližuje, jen prostě nemá černej kabát? Mám těch negativních reakcí třeba desítky denně. Je pro mě ulehčující chodit po městě se sluchátky na uších, abych ty reakce odfiltrovala. Nebo takhle chodit po Berlíně.
V čem se liší tamní reakce?
Pořád se mě tam někdo ptá na cestu, protože si myslí, že jsem místní.
Proč jsme u nás tak zaprdění?
Nevím. Ve Vídni se na vás všichni usmějí. Paní v Paříži na mě volala: Krásný, krásný! V Istanbulu mě chytali za tváře, tak mi jakoby štípali líčka, to je jejich výraz, když se jim někdo líbí, přijde jim roztomilý. Vlastně bych řekla, že ta nevstřícnost k lidem, kteří vypadají jinak, souvisí se strachem a xenofobií, a zdá se, že se to prohlubuje v souvislosti s radikalizujícími se tendencemi v české společnosti. Nebo to prohlubování bude souviset se sociálními sítěmi a technologiemi, které umožňují zachytit a ihned sdílet to, co vidíte kolem sebe. Taky bych řekla, že možná mnoha lidem zrcadlím to, s čím nejsou sami spokojení – s uniformitou, o níž si myslí, že ji musí dodržovat. Každopádně proti něčemu neznámému je vždycky snazší se negativně vymezit, než se tím třeba nechat zasáhnout, ovlivnit nebo to s úctou a nadšením sledovat. Mě vlastně dost šokuje, co většinu lidí šokuje, a jak málo jim stačí.
Prezentaci na Ceně Jindřicha Chalupeckého jste postavila na nahotě. Prostě chodíte nahá po galerii.
To video je natočené přímo ve Veletržním paláci. Je to prostor, který mám hodně ráda a strávila jsem v něm hodně času. Chtěla jsem třeba vyrobit pexeso, na které bych vyfotila kustody a kustodky, ale nepodařilo se mi za celý den je přesvědčit. Ale to je jiný příběh. Tím videem na Chalupářích se ptám: jak funguje svět umění? Jak v něm funguje umělkyně, žena? Jak funguje v tomhle konkrétním výstavním prostoru? Má to několik vrstev, zároveň to video ale člověk může vnímat i čistě jen esteticky. Jednoduše v něm klidně můžete vidět odkaz na Guerilla Girls, které poukazovaly na to, že ženy musí být nahé, aby se dostaly do galerie – ne však jako umělkyně, ale jako objekty na obrazech. Čtvrté patro Veletržního paláce je plné žen, ale malířka je tam jedna jediná, ostatní jsou anonymní bezejmenné ženy vysvlečené na obrazech. Nebo bezejmenní lidé. Nazí muži jsou v galeriích minimálně. Jan Preisler je na svých obrazech v Národní galerii sice má, ale působí na mě spíš jako masturbátoři, kteří mají situaci pod kontrolou, než jako objekty něčích očí – což ženy naopak jsou.
Jak mezi to zapadá nahá umělkyně, která se na ně dívá?
Ti nazí lidé byli živí, ale dnes jsou mrtví, nevíme, jak se jmenovali, a nijak nás neohrožují. Zatímco nahá živá žena v galerii může být pro někoho dost znepokojující. I když já to mám podobně, jako s tím oblečením: pro mě je to normální, „přirozené“. Nemyslím to zdaleka tak moc šokujícně, jak to hodně lidí vnímá. Klidně bych byla nahá pořád. Zároveň má ta moje nahota význam a zároveň je to materiál, prostě tělo ve svém základním tvaru bez významu. Možná proto se tak bráním různým výkladům, protože jich může existovat mnoho. Je pro mě samozřejmě hodně důležitá i snaha o normalizaci těla, body positivity, propagace sebelásky a úcty k tělu, jeho schopnostem a jeho dokonalosti v mnohosti forem.
Nestydíte se?
Nestydím se. Zvládla bych asi chodit nahá i po městě. Natáčeli jsme v pondělí, když je galerie zavřená, ale stejně se tam pořád objevovaly nějaké školní skupiny. Pak jsem opakovaně mluvila s jedním kustodem, aby mi někde něco odemknul, a nedošlo mi, že jsem pořád nahá, tak chudák trochu omdléval. Je to taková hra, kterou mě nebaví hrát – všichni tu kůži a tu nahotu máme.
A ten váš obří portrét ve výstavě?
To je splnění mého snu. Jak velká by ta Kača mohla asi být? Chtěla bych být balónem, vzducholodí, skákacím hradem, nafukovací pohovkou. Jsem obrovská, třpytivá, živá a reálná Venuše, třeba taky reklama na umění a radostný přístup k vlastní tělesnosti, zpřítomnění všech těch nahých ženských těl na obrazech umístěných uvnitř Veletržního paláce. No a ty polštářky s mým vytištěným nahým tělem, tam si můžete sednout a odpočívat, pomazlit se s Kačou nebo uspořádat polštářovou bitvu. Taky to dělám. Ty polštářky se občas pářou. Nosím s sebou šitíčko, sednu si mezi svoje kozy a zašívám si třeba napáranou nohu.
Nemáte někdy strach provokovat?
Hlavně si myslím, že je to nutný. Otevřeně hovořit o svém těle a pracovat s ním tak, jak chci já sama, a ne jak ode mě kdokoliv očekává. Vzít si zpátky svoje tělo a svůj hlas. Je jasné, že je to u určité skupiny lidí odsouzené k nenávistným a sexistickým reakcím, ale s tím jednorožec tak nějak počítá. Rozhodně jsou země, kde je to nebezpečnější než tady, o tom vědí své třeba Pussy Riot.
Zažila jste nějaký útok?
Zažila jsem verbální útoky nebo obtěžování sexuálního rázu, většinou na sociálních sítích. Od reakcí, kde mi cizí muži píšou zprávy, jak mám krásná prsa, po prosby, ať jim zakojím před webovou kamerou a že mi klidně zaplatí. Za skvělou a zásadní věc považuji kampaň MeToo. Je důležité verbalizovat témata sexuálního a jakéhokoliv násilí ve společnosti, je třeba přenastavit status oběti na přeživší a dát jí hlas, sílu a podporu. V případě jiných trestných činů většinou při vyšetřování nikdo nepochybuje. Věří vám, že jste byla okradena, ale v případě sexuálního násilí je přístup vyšetřujících často strašlivý. A pokud je v 21. století možné, že v Kanadě při vyšetřování znásilnění stále ještě někdo klade část viny na oběť, protože měla krajkové kalhotky, že se tamtéž ztrácejí tisíce původních obyvatelek Kanady a současně žen z nejchudších vrstev, a nikdo se tím nezabývá, že existují sňatky nezletilých nevěst, že jsou ženám drasticky obřezávány pohlavní orgány, že zažíváme při porodu násilí a manipulaci… Děsí mě, kam až bych mohla pokračovat. Je prostě nutné veřejně otevírat tahle témata a říkat jasně a nahlas: MeToo!
Narazila jste na to kojení – kromě uměleckých akcí jste založila Kojící guerillu. Jak se to stalo?
Můj syn Lev měl asi půl roku, byla jsem s ním v kavárně, kojila jsem ho a oslovila mě číšnice, abych se zahalila. Cítila jsem se strašně. A potřebovala jsem si ten pocit nějak zpracovat, abych se u každého kojení svého dítěte necítila špatně, abych dál mohla chodit s tím dítětem ven a nebála se, že bude chtít venku kojit.
Nešlo o pomstu té číšnici?
Ani náznakem. Moje vlastní osobní motivace je pro mě vždycky důležitější. Napsala jsem prvně jen mail majitelům kavárny, která je jinak bezvadná, ale necítila jsem se líp. Potřebovala jsem zažít satisfakční situaci, terapii, která mě pomůže to prožít znovu a lépe. Teprve jako druhý krok tu byla veřejná motivace, což ale zase nemá nic společného s pomstou – dodat sebevědomí ostatním ženám a ukázat, že kojit v kavárně bez zahalení je přípustné, možné a normální. Svolala jsem tedy akci kojících matek, o kterých jsem si myslela, že by je to mohlo zajímat.
Takže jste se vrátily na místo činu hromadně kojit?
A bylo to nádherné. V té kavárně, když jsme tam přišly, byla ta stejná číšnice, takže já jsem si tu situaci skutečně mohla prožít kladně, radostně a v nějaké sounáležitosti. I ona byla pozitivní. Pak jsem si zpětně říkala, že ten prvotní impuls možná nebyl tak dramatický. A pak, že to vlastně není důležité – že to, co někdo nemyslí nijak dramaticky, může někdo jiný dramaticky vnímat. Navíc tak traumatickou zkušenost má mnoho žen.
Kdo na tu první akci přišel?
Sešlo se nás dvanáct, znala jsem jen jednu ženu, ostatní byly cizí, svolané přes Facebook, ale skvěle to zafungovalo, s většinou z nich se dodnes potkáváme. Skupina se začala rychle rozšiřovat a pokračuje to dál. Vtáhla jsem je i do svých uměleckých aktivit. Poměrně brzy jsme udělaly kojící módní přehlídku. Dělaly jsme prsotéky, tedy kojící diskotéky pro matky, aby si zatancovaly, protože jít tancovat, když máte doma kojence, je fakt těžké. Dělaly jsme oslavu Mezinárodního dne žen. Dodnes dělám pravidelné podpůrné kojící skupinky v Moravské galerii. Najednou se téma kojení dostalo do veřejné diskuse, podařilo se ho nastolit, a to je úspěch. Za těch pět let se vnímání kojení na veřejnosti proměnilo. Dokonce i naše studentky a studenti, kteří sami ještě nejsou rodiče, to berou báječně. Copak já jsem byla ve dvaceti poučená o feminismu, copak já bych to tehdy takhle otevřeně přijímala? Takže za mě dobrý. Rozhodně nemám pocit, že bychom byli nějak zásadně v prdeli.
Uživit se v Česku uměním je náročné, natož performancemi. Jak to děláte?
Cestou určitě je naučit se si o peníze říkat a vychovávat umělecké instituce k tomu, aby umělcům platily. A pak si ideálně najít nějakou práci, která se s uměleckou tvorbou dá dobře kombinovat. Velmi brzy začnu testovat vysoké umělecké školství, takže vám pak můžu říct, jestli to bude tak ideální, jak si zatím představuju.