Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Co Romům ztěžuje život, je pro většinu Čechů neviditelné

Přinášíme rozhovor s romistkou a organizátorkou soutěže Romano suno Mášou Bořkovcovou.

Máša Bořkovcová je romistka, odbornice na situaci ohrožených dětí, členka společnosti Nová škola a také spoluautorka dvou řad komiksů o ohrožených dětech a autorka odborné studie o romštině v Čechách. Mimo to organizuje literární a výtvarnou soutěž Romano suno, která umožňuje romským dětem popsat svět svým vlastním jazykem.

Už několik let organizujete literární soutěž Romano suno. Který příspěvek vás v ní zaujal nejvíce?

Nejosobnější vztah mám k příspěvku Anežky Cinové na téma „Čeho se nejvíc bojím“. Je velmi otevřená a v poměrně krátkém textu přebíhá od tématu k tématu, tak jako člověku kmitají myšlenky v hlavě. Text působí hodně autenticky. Píše o astmatu a o stigmatu, které je s ním spojené – smějí se jí spolužačky. Bojí se o svou mámu, která také trpí astmatem. Naštěstí pracuje v nemocnici jako sestra, a když dostane záchvat, je pokaždé někdo po ruce. Píše, že se chce modlit, ale nechce do kostela, protože se ho také bojí.

Je dobré, když se romské děti učí od mala víc jazyků? Platí, že děti, které doma mluví romsky, mají problémy s češtinou ve škole?

To je hodně rozšířený předsudek, že dvojjazyčnost škodí. Ale je to jen stereotyp, který byl v minulosti rozšířený u nás i na Západě. Dopad je ovšem obrovský. Kolikrát to zazní i v poradnách: „Radši nemluvte svým původním jazykem, abyste děti neznevýhodňovali ve škole.“ Takže se doporučuje mluvit na děti nedokonale zvládnutou češtinou. To má potom velké dopady na jejich další vyjadřovací schopnosti.

Takže rodiče svoje děti neučí romštinu, ale raději na ně mluví nedokonalou češtinou…

Podle výzkumu z roku 2010 je hlavním důvodem, proč se romština nepředává z rodičů na potomky, právě přesvědčení rodičů, že by tím handicapovali svoje děti ve škole. Většinou se spolu baví romsky jen dospívající a dospělí. Na děti se romsky mluví méně často, znají romštinu jen jako jazyk, kterým mluví dospělí, nebo se ho učí na ulici v partě.

Češi nevědí, že existuje něco jako sociální rasismus. Myslí si, že rasista je ten, který věří na geny, a ten kdo na geny nevěří, žádný rasista není. Takže to, co Romům ztěžuje život, je pro většinu Čechů neviditelné.

Přitom sociolingvisté několikrát doložili, že dvojjazyčnost škodlivá není. Lidé jen málokdy mluví jedním jazykem jako třeba Češi. Jsou studie, ve kterých se například srovnávala výuka mexických dětí v Americe. Jasně se prokázalo, že přinejmenším základy vzdělání je dobré děti učit v jejich mateřštině.

S jakými problémy se romské děti setkávají v rámci českého vzdělávacího systému?

Hlavní problém je asi ten, že Češi na Romy trochu zahlížejí. Český vzdělávací systém málokdy reflektuje menšinovost a přesilu, která hraje ve školním hodnocení velkou roli. Nevinná otázka, co jste dělali o víkendu, může být pro romské děti nepříjemná, ale stejně tak třeba pro děti z neúplných rodin. Škola obecně počítá s rodinou s oběma rodiči a dvěmi dětmi. Češi nevědí, že existuje něco jako sociální rasismus. Myslí si, že rasista je ten, který věří na geny, a ten kdo na geny nevěří, žádný rasista není. Takže to, co Romům ztěžuje život, je pro většinu Čechů neviditelné.

Jste spoluautorkou několika komiksů zaměřených na situaci ohrožených dětí. Jak jste vybírala hrdiny a hrdinky těchto příběhů?

Chtěli jsme zachytit zkušenost s ústavní i pěstounskou péčí a adopcí. Hned na začátku bylo jasné, že jeden z komiksů bude o Honzovi Oračkovi. Je to příběh kluka, který procházel různými institucemi a měl hodně potíží daných primární deprivací. V pasťáku byl nejmladší. Studoval několik špatných škol a byl léta na ulici. Teď žije v Anglii a má tam rodinu, vypadá to s ním dobře. Věděla jsem, že komiks chci udělat o něm, protože měl v sobě vždycky velké přesvědčení, že je hodnej. Navzdory všemu se choval jako Mirek Dušín. Nevím, odkud to bral. Od mala měl přitom záchvaty agresivity a musel se s nimi vyrovnávat. Na jeho příběhu je vidět, jak málo je naše společnost schopná nabídnout dětem, o které se jejich rodina buď nedokáže postarat, anebo dokáže, ale tak, že nám to nepřipadá dost dobré. Příběh Honzy Oračky popisuje, čím vším si musel projít.

V komiksech jsou hodně barvitě a citlivě vylíčeny problémy dětí, které se ocitly v ústavní péči.

Ano, to byl záměr. Třeba komiks Lili a dvě mámy je o pěstounské péči. Lilina původní máma není žena, které by se život až tak podařil. Není ani moc mateřskou osobou, ale je to máma. Ta druhá je vzdělaná, dospělá, bohatá máma, připravená dát pěstounské dceři hodně. Společenská rovina tu hraje velkou roli – jedna z nich je sociálně vyloučená, druhá dobře situovaná žena s bohatým mužem. Myslím si, že v jádru stojí otázka, jak moc je vzorem dítěte jeho máma, protože je to prostě máma, anebo se jím může stát i jiná žena, protože je příkladná a jako máma se chová. Projevovalo se to každý den třeba tím, že máma chtěla, aby Lili chodila na kroužky nebo aby šla na gympl a Lili chtěla být jen doma nebo s kamarádkami.

Jaký současný program zaměřený na Romy považujete za povedený?

Oceňuji Knihovnu Romské literatury od Romafuturismo, která  je zaměřená na Romy, ale i na jiná menšinová témata a postkolonialismus. Stará se o ni Laďa Gažiová a v těchto dnech ji bude přesouvat z Prahy do Chánova – domluvila se tam s místními Romy. Hodně se mi líbí věci od Arartu. Dělají mimo jiné divadla vyloučených a podporují gaye v romské komunitě. Jsou to opravdu emancipovaní lidé, kteří dobře spojují občanské svobody s romskou tradicí. Je to těžká věc a dělají to opravdu dobře.

Je důležitější pracovat s Romy, nebo pracovat v sociálně vyloučených lokalitách?

Narážíme tu na důležitý problém, který se táhne už skoro dvacet let. Původní zdůvodnění přístupu, který se snažil problém chudoby v Česku odetnizovat, znělo, že pro hodně lidí je téma chudoby odtažité právě proto, že „chudí jsou jen ti cikáni, a ti si za to můžou sami tím, jací jsou“. Tomu, aby se o chudobě a vyloučených lidech začalo přemýšlet systémově, se skutečnost, že mnozí chudí a vyloučení jsou také Romové, nehodila. Romům se v době, kterou z dobrých důvodů prožívali jako období temna, naznačovalo, aby neříkali, že jsou na tom hůř, protože jsou cigáni, tedy objekty anticiganismu. A to mi přijde drsné. Nicméně to mělo i svoje důvody. Fungovalo to, protože tím bylo zpochybněné, jestli jsou to vůbec lidé, kterým se má pomáhat. Začalo se také mluvit o konceptu sociálního vyloučení. Nešlo ale o to, jak zaškatulkovat chudé lidi, ale jak změnit společenské mechanismy, které chudobu vytvářejí. Na to se postupem času zapomnělo a zlidověla jen škatulka „sociální vyloučení“ jako jiné jméno právě pro cigány nebo „nepřizpůsobivé“. Nicméně skutečnost, že pro sociální a komunitní práci může hrát i romství důležitou roli, se zase začíná přijímat. Problém je, že celá debata byla hodně agresivně vedená ve prospěch odetnizování, takže jako postranní efekt vyvolala hodně antagonismů, včetně angažovaných Romů a proromsky orientovaných organizací.

Takže vznikl určitý stereotyp, že Romové jsou automaticky ti nepřizpůsobiví. Nejde tedy o problém rasismu, ale o jejich špatné návyky…

Možná k tomu trochu přispěla i druhá strana – ta proromská, emancipační. To je můj tábor. Brojili proti tomu, aby romství bylo primárně spojováno s negativními věcmi. To byl pohled zvenčí. Takže se ve zjednodušené podobě někdy nechtěně dával arzenál rasistům. Vlastně oba tábory byly obětí systému „rozděl a panuj“. Ani jeden neměl dostatečný hlas a podporu veřejnosti, a do toho jsme si navzájem vyčítali spoustu věcí. Jako by podpora romských autorů znamenala, že Romové nemají problém s chudobou. Samozřejmě, že mají.

Co je možné udělat pro to, aby byl ve společnosti víc slyšet hlas Romů a romských dětí?

To je pro mě hodně osobní otázka. Romové by skutečně měli být víc zastoupeni. Na jedné straně dochází k jevu, který mi na sobě nedávno popisovala akademická malířka Laďa Gažiová. Mluvila o situaci, kdy se nějaká zahraniční organizace přijede podívat na Romafuturisimo a ptá se jí na potíže Romů. Jenže ona sama potíže Romů příliš nepociťuje. Právě proto chce přesunout celou knihovnu do Chánova, kde k tomu lidé mají daleko víc co říct. Česká společnost vychází dost málo vstříc Romům, kteří mají běžnou romskou zkušenost s jistým typem vyloučení, a zároveň by chtěli být reprezentanty nebo lídry. Je potřeba, aby tu byl někdo, kdo jim poskytne profesní podporu. Byli vystavení tomu, že měli odpovědnost, které nemohli se svými omezenými zkušenostmi dostát. Myslím, že to nebylo ani tak romské selhání jako selhání celé společnosti.

Takže společnost nepodpořila přirozené romské lídry a navalila na ně nadměrně velkou odpovědnost?

Když si člověk řekne, že by menšina, která je vyloučená nebo špatně situovaná ve společnosti, měla mít zastoupení ve všech jejích vrstvách, musí samozřejmě uměle vyzdvihnout některé lidi z menšiny, kteří ji budou zastupovat. To byli třeba krajští romští poradci. Byli to jedni z nejschopnějších romských lidí, kteří zrovna měli maturitní vzdělání. Samozřejmě ale neměli takový rozhled jako nejlepší čeští maturanti, kteří se zajímají o lokální politiku a sociální věci. A mělo se s tím počítat. Když se řeklo, že chceme slyšet hlas Romů z lokalit, mělo se také říct: nechtějme po nich stejnou agendu nebo jim k tomu dejme pomocnou ruku, a pak to mohlo fungovat líp. Někde to fungovalo dobře, ale mohlo to být lepší. Může sice existovat romská neziskovka, ale když na úřadu vlády o něco požádá paní, která je schopná a aktivní na poli romské kultury a v práci s dětmi, ale zároveň neumí s počítačem a nikdy se to nenaučí, je to obrovský problém. V jejím okolí sice občas bude nějaký člověk, který bude nápomocný a zastane se jí, ale možná tam taky nebude. Přitom je to paní, která umí nabrat sto dětí a něco je naučit.

Na co se můžeme těšit při letošním vyhlášení soutěže Romano suno?

Letos přišly dvě skvělé novely. Doufám, že budeme moci příští rok vydat sborník prací dospělých soutěžících. Tento rok to bylo jedno z témat. Zároveň se snažíme, aby mezi tématy bylo i jedno, u kterého budou mít děti co nejmenší problém s prázdným papírem na začátku. Tentokrát jsme se zaměřili na otázku, jestli jste se někdy setkali s duchem zemřelého. Když nás s tímto tématem před lety na romistice seznamovala Milena Hübschmannová, říkala, že duch může být cizí člověk svázaný s lokalitou, třeba s domem, kde byl zabitý, nebo to může být příbuzný, který se zjevuje, protože má potíže a nevyrovnal se s něčím, než zemřel. Anebo to může být příbuzný, který je dobrý a jde vás před něčím varovat. Pročítala jsem příspěvky od dětí a zjistila jsem, že obsáhly celou škálu. Romská religiozita zkrátka pořád dost žije. Tak třeba i na tohle se můžete těšit.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image