Foto Recykliteratura
Karel Kouba (šéfredaktor A2)
Novela Erriho de Lucy Obnažená příroda je jako vytesaná z bloku bílého mramoru. Vypráví příběh vesničana, který převádí uprchlíky přes Alpy. Příběh o horách, čistotě a pokoře. Krátká, ale o to silnější rozprava o mezináboženské toleranci, respektu k člověku i umění.
Dlouho jsem čekal na román českého autora, který bude splňovat alespoň pár základních podmínek: 1) bude to skutečně román, 2) nebude uřvaný a upovídaný, 3) nebude z něj trčet otravné autorské ego, 4) bude reflektovat problémy současného světa. V první „vážné“ prozaické knize Pavly Horákové Teorie podivnosti bylo mé přání konečně splněno. Vyzrálý a zprvu velmi nenápadně působící text, který se na záložce tváří jako detektivní pátrání, nakonec velmi chytře odkrývá různé vrstvy současného světa. A ačkoli je většina kapitol postavena na podobném půdorysu a jejich děj se odehrává v podstatě jen mezi pražskou náplavkou a Legerovou ulicí, čte se jedním dechem.
Óda na zahálku, alkohol a lehké i tvrdší drogy. Debutová kniha slovenského spisovatele Mila Janáče Milo nemilo popisuje v krátkých kapitolách svérázný život na východoslovenském maloměstě. Většina děje se odehrává v hospodě, která funguje jako katalyzátor bizarního děje, filtr hodnotných literárních postav i inspirace k debatám o povaze světa, nacházejícím se za dveřmi lokálu. Pokud by se kniha roku měla hodnotit hlasitostí smíchu v průběhu čtení, Janáčova novela by byla letošním vítězem.
Ivan Medeši je nejznámější spisovatel rusínské komunity v Srbsku. Slovenský překlad povídkové knihy Jedenie z rusnáckého nářečí ale není žádným regionálním obrozeneckým dojímáním, nýbrž literaturou tíživou jako sám život. Zápletky jsou groteskní (ať už je to postupné ztrácení končetin po alkoholovém excesu, paranoidní cesta na sídliště pro dávku, masturbace pod oknem nedosažitelné femme fatale nebo nechtěné zabití ožralého bezdomovce) a hrdiny jsou lidé na okraji, podivíni nebo lidé, kteří se snaží s obtížemi začlenit do „slušné“ společnosti. A vše je přeloženo do naprosto odzbrojující slovenštiny.
Kateřina Čopjaková (literární kritička)
Letošek byl veleúspěšným rokem pro domácí komiks. Vyšla hned dvě velká svébytná alba a mnoho dalších zajímavých titulů. Ten, který ale pro mě stojí v popředí, je opus magnum Vojty Maška Sestry Dietlovy. Mašek už roky vrací do hry ty, od kterých jsme naši společnost „očistili“ – Němce, Židy nebo Romy. Ne nijak moralisticky nebo didakticky, zato poměrně obsedantně. I do tohoto příběhu, který z úvodní selanky o dvou seniorkách skáče střemhlav do hororu o ženě s uřezaným obličejem, probublává protektorátní a komunistická minulost. Prožité i zděděné mění v Maškově konceptu fyziognomii, a tak se opět, jak už je v jeho komiksech zvykem, objevují zrůdičky, mutanti a monstra. Jejich ve výsledku tolik, že všem přijdou normální, jen několik málo vzpurných si dovolí protestovat. Doplněno Maškovým výtvarným stylem, který kombinuje kresbu s fotografií nebo s výstřižky z časopisů pro hospodyňky, tvoří Sestry Dietlovy opravdový mnohovrstevnatý horor české malosti.
Tomáš Hučko (šéfredaktor slovenského měsíčníku Kapitál)
O súčasnej slovenskej literatúre sa dá povedať všeličo, ale slovné spojenie „politická angažovanosť“ sa v takomto diskurze s najväčšou pravdepodobnosťou nebude vyskytovať vôbec. Preto ma potešilo, že sa na našom trhu objavil aspoň preklad spisovateľa – poľského básnika Szczepana Kopyta –, ktorý sa vo svojej tvorbe venuje spoločenskej kritike a poukazuje na rôzne problémy nacionalizmu, neoliberalizmu či globálneho kapitalizmu.
Ako hovorí v doslove k výberu z jeho tvorby, ktorý na Slovensku vyšiel pod názvom Čítanka pre pracujúce triedy, jeho prekladateľka Kristína Karabová: „Kým v susednom Česku v posledných rokoch prebieha pomerne búrlivá debata o angažovanej literatúre, na poli radikálnej angažovanosti v slovenskej literatúre (tobôž poézie) je zatiaľ ticho. Potreba pohľadu z ľavého spektra sa iba pomaly dostáva do mainstreamu, diskusie však zatiaľ zostávajú uväznené v relatívne úzkych kruhoch.“
Bolo by naivné myslieť si, že jedna zbierka, navyše prekladová, túto situáciu zmení. Je však sympatické a povzbudzujúce, že taká kniha u nás vôbec vyšla. Hlavne preto, že Kopyt nie je prvoplánovo didaktický, ideologicky plochý ani politicky či poeticky hysterický. Ukazuje, že angažovaná poézia sa dá robiť veľmi dôvtipne a živo. Naši básnici by mu mohli načúvať.
Pavla Horáková (překladatelka, spisovatelka)
Oslovila mě hra Vitka Kateřiny Tučkové v nastudování brněnského divadla Husa na provázku, v režii Anny Petrželkové a se skvělou Terezou Marečkovou v titulní roli. Nemáme tolik hrdinek, abychom si mohli dovolit je neopěvovat. A to právě dělá Kateřina Tučková v dramatu o mimořádné brněnské rodačce, předčasně zemřelé nadané skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové. Je to archetypální příběh o tom, jak se vyrovnat s osudovým závazkem, jaký představuje talent, v prostředí, které člověku neumožňuje plně ho rozvíjet a uplatnit. A vstupují do něj nejen dobové konvence, ale i geopolitická situace, a tak Vitčin život dostává rozměr eposu. Paralelně s uvedením hry vyšel knižně její scénář s podrobnými scénickými poznámkami doplněný o autorčin úvod.
Jiří G. Růžička (A2)
Tím nejlepším ze současného českého komiksu jsou knihy, na nichž nějakým způsobem pracoval Vojtěch Mašek, ať už jako scenárista nebo jako výtvarník. Letos jsme se dočkali dokončení tří projektů, na nichž v poslední době pracoval. K zatím poslednímu vydanému komiksu, prvnímu dílu trilogie Návrat Krále Šumavy jsem se zatím nedostal, takže něco napíšu o Svaté Barboře a Sestrách Dietlových. Svatá Barbora vznikla v kooperaci se scenáristou Markem Šindelkou a výtvarníkem Markem Pokorným a tématem je takzvaná kuřimská kauza a především tajuplná Barbora Škrlová, která se nejprve vydávala za malou holčičku a poté i za malého chlapečka. Mašek se Šindelkou se pokusili tomuto případu přijít na kloub a vypátrali celé pseudonáboženské spiknutí a pokus o založení nové církve. Ze známých faktů postavili vlastní příběh, který by ale nemusel být daleko od pravdy. Ke komiksu dobře padne kresba Marka Pokorného, jež občas napodobuje infografiku a trochu tím připomíná díla Chrise Warea. V Sestrách Dietlových se Mašek pustil i do kresby, s níž se vrátil do období trilogie Monstrkabaret Freda Brunolda s různě deformovanými a dokreslovanými fotografiemi. Tentokrát jde o napínavé detektivní pátrání v pokřivených dobách normalizace s překvapivým rozuzlením na konci. Prozradím ještě, že kromě Dietlových v knize vystupuje i paní Hubačová s manželem. Jako by se Nemocnice na kraji města se Sanitkou propadly do Trierova Království…
Marie Iljašenko (spisovatelka, překladatelka)
Svět téměř osmisetstránkového románu Komturova smrt Haruki Murakamiho je plný barev, chutí a vůní, takže čtete a chcete, aby neskončil. Tato kniha je dokonalým dědicem klasického románu, má zkrátka všechno, co tento žánr má mít: napínavý příběh, tajemství, iniciaci, opuštěný dům v horách, podzemní tunel, obživlý obraz, velkou love story. V anotacích se píše, že Murakami napsal román o stárnutí, ale to je myslím spíše marketingový trik. Mnohem více je tento román přece jen o muži, kterého opustí milovaná žena, a on odejde žít do prázdného domu v horách, který patřil starému slavnému malíři. Zůstává v tom domě, v tichu a prázdnotě, a kolem se začínají dít věci… Poslední věta je klíčová: hrdina je do jisté míry hrdinou v klasickém slova smyslu, protože se nerozpakuje jednat, když na to přijde, ale jinak zůstává ve stavu jakéhosi moudrého nekonání. Kromě evropského dědictví staví totiž román také na domácí duchovní tradici, která učí, že „nejednáme-li, nezůstává nic, co by nebylo vykonáno“, jak praví jedna stará klasická kniha. Dodám, že nejsem skalní milovnice Murakamiho ani tlustých románů, ale tento Murakamiho tlustý román byla radost číst.
Petr Vizina (ČT24)
Čtenářským zážitkem pro mě letos bylo nové české vydání Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění. Úvahy nad tím, co koncem sedmdesátých let, čerstvě ve francouzském exilu, Milan Kundera napsal, i nad tím, co a proč o čtyřicet let později v textu změnil. Kunderův vypravěčský hlas na mě působí podobně jako Nohavicův písničkářský, svůdně a autoritativně, i když nevím, zda to se mnou jako se čtenářem myslí dvakrát dobře (neměl jsem tu pochybu u Vaculíka, Havla ani u Gruši). Nejsem první, komu přijdou pravdy, které v románu pronášejí jeho postavy, dráždivé a efektní. „Román je plodem lidské iluze, že můžeme pochopit jeden druhého,“ říká jedna z nich, profesor filosofie Banaka, s tím, že jediné, co nakonec zmůžeme, je podat zprávu jen každý sám o sobě. „Všechno ostatní je lež.“ Banakova absolutní skepse je jedním pólem Kunderova vypravěčského pole, na druhém okraji je pak konstatování, že „láska je ustavičné dotazování“. Nepochopíš zcela, ale nepřestávej se ptát. Přijde mi to jako pěkné novoroční přání.
Blanka Činátlová (literární redaktorka A2)
Reiner Stach, autor rozsáhlé biografie Franze Kafky, v jejím druhém díle konstatuje, že většina literatury napsané o Kafkovi jsou spekulace vycucané z prstu, infantilní hry či akademická cvičení, jejichž metodická soukolí stejně už všechno semlela. Studie německého germanisty a filosofa Mathiase Mayera Kafkův litotes. Logika a rétorika dvojité negace by mohla být důstojnou reakcí na tento despekt vůči literární vědě a interpretaci. Na minimálním rozsahu prostřednictvím jediné rétorické figury zvané litotes (dvojitá negace) nabízí Mayer originální interpretaci jazykové, stylistické, motivické, žánrové i narativní povahy Kafkova díla. Ukazuje litotes, zkušenost výjimky (a výjimky z výjimky), jako komplexní myšlenkovou figuru i poetickou strategii a zdůrazňuje, že jej nepovažuje za interpretační majestát, ale za „sondovací taktiku“. Možná právě podobné sondování vychází Kafkovu fragmentárnímu psaní ideálně vstříc. Každopádně síla a moc litotesu (a Kafkova psaní) spočívá podle Mayera v radikalitě a rafinovanosti, protože „není odkázáno na žádný logický postup, může pravidlo porušit od boku“. Síla Mayerovy studie, ve skvělém překladu Martina Pokorného, spočívá v tom, jak zdánlivě titěrné záměry a hračičkářství literárněvědné analýzy mohou vést k pochopení toho, v co jsme možná ani nedoufali.
Německy píšící prozaik, esejista, literární teoretik, fotograf, vystěhovalec a melancholik W. G. Sebald se rozhodl ve svých pozdních esejích Byt ve venkovském domě procházet venkovskou krajinou s umělci, kteří na něj měli vliv. V šesti esejích, jež označuje za „delší marginálie“, se věnuje pěti spisovatelům a jednomu malíři. Všechny tyto ztroskotance spojuje obsedantní a patologické jednání, porucha chování, která „musí každý pocit proměnit v litery a s udivující přesností se míjí s životem“, a tak žádný z nich nemůže nepsat. Sebald těmito margináliemi vzdává holt fragmentům, ruinám, zkratkovitosti a minimalizaci. Zajímá ho především okamžik, kdy se bytost stižená myšlením rozhodne umenšit a skrýt za nerozluštitelné znaky, zmizet v mikrogramech nebo čmáranicích. Stejně jako u předchozích Sebaldových textů hrají důležitou roli vložené reprodukce, fotografie, náčrty, tabulky. Zdá se však, že jejich výběr není tentokrát tak sofistikovaný. Místo enigmatičnosti a mnohoznačnosti přichází doslovnost a realističnost. Nad jedním z hyperrealistických obrazů ale Sebald konstatuje, že „za iluzionismem povrchu se skrývá hloubka“. I nepatrná trhlina či chyba problematizuje pravdivost toho, co je zobrazováno s nesnesitelnou věrností realitě. Sebaldovo vyznání těm, kdo procházejí šílenstvím, ale není beznadějnou sbírkou diagnóz, naopak výzvou k seznámení s takzvanou nezdravou literaturou.
Jan Škrob (básník)
Snad ještě nikdy mi úkol vybrat nejlepší knihu roku nepřišel tak náročný a zároveň radostný — skvělých básnických knih u nás vyšlo v roce 2018 tolik, až se skoro cítím provinile, že se držím zadání a vybírám jen jednu. Je to kniha Peníze Pavla Zajíce. Vstupujeme do dystopického světa, odcizeného, zdánlivě neutrálního jazyka formulářů, korporátních porad a mailů, reklam, motivačních dopisů a strukturovaných životopisů, příruček osobního rozvoje. Zajíc tento jazyk rozbíjí a znovu skládá, tvoří z něj novou, mrazivou lyriku. Ano, Peníze lze rozhodně číst jako kritiku kapitalismu a nesmlouvavou generační výpověď, ale především právě na úrovni jazyka, volby formulací a slov. Zajíc ale v prázdnotě kancelářských budov hledá lyriku. Je to bohatá obraznost, ale třeba také témata lásky a touhy (jakkoli místy uchopovaná částečně nebo zcela ironicky). Mnohem víc než „jen“ výborná angažovaná poezie.
Miroslav Tomek (překladatel)
Monumentální, více než šestisetstránkový druhý díl autobiografie maďarského spisovatele židovského původu Arthura Koestlera (1905–1983), autora slavného románu Tma o polednách, jsem si půjčil s úmyslem, že do knihy jen zběžně nahlédnu. Už první stránky, na nichž autor kriticky popisuje poměry v německé komunistické straně těsně před Hitlerovým příchodem k moci, mi ale tlustý svazek nedovolily odložit. Následuje cesta do SSSR, kde Koestler strávil zimu v Charkově, tehdy hlavním městě hladovějící Ukrajiny. Po návratu odjel do Paříže, plné uprchlíků před Hitlerem, aby tam pracoval v propagandistické organizaci Kominterny. Ve Španělsku padl do rukou frankistů a sotva unikl popravě. Nejzajímavější jsou ale jeho vzpomínky na spolupracovníky a známé, mezi nimiž najdeme šéfa Mezinárodní dělnické pomoci a mistra komunistické propagandy Williho Münzenberga či jeho kolegu, českého spisovatele a sovětského agenta Ottu Katze, známějšího pod jménem André Simone, popraveného roku 1952 společně s Rudolfem Slánským. Na stránkách knihy se ale setkáme i s Egonem Erwinem Kischem, Thomasem Mannem, Sigmundem Freudem nebo maďarským básníkem Józsefem Attilou. Evropa ve třicátých letech prožívala těžkou neurózu a vzpomínky citlivého a poněkud nevyrovnaného spisovatele dokážou tento stav navodit i čtenáři.
Lukáš Senft (Tvar)
S radostí vítám imaginativní prospektory: za minulý rok bych mohl vzpomenout například sbírku Reál od Jana Škroba, experimentující s hranicemi mezi realitou a vychýlenými dimenzemi, nebo básně Adama Borziče, který v Západo-východních zrcadlech vyvolává renesanční a islámské mystiky. Tyto knihy vydané na podzim ale jistě ještě dojdou ocenění. Rád bych proto vyzdvihl románový „kabinet kuriozit“ Jana Švankmajera s titulem Cesty spasení. Švankmajer předkládá divokou koláž. Deníkové zápisy, sny, románové epizody, scénáře, eseje. Dohromady splétají imaginativní laboratoř. Švankmajer prozkoumává magický svět, surrealistickou metodou třídí přírodní úkazy i vidiny budoucího, vzpomíná, jak Eva Švankmajerová vykázala z ateliéru Medu Mládkovou, obhajuje hmat a oživlé loutky… V souhrnu se jedná o sbírku rouhání se civilizaci, instrumentalitě a racionalismu. Princip slasti zde stojí proti tržnímu principu, magická imaginace proti vysokému umění, sny jsou zárodkem revolty. Hra se stává metodou subverze. Kniha tak mapuje cestu vysvobození z různých forem útlaku – politického, scientistického, komerčního, z represí omezujících tělo, smysly a podvědomí – a v neposlední řadě se bouří proti autocenzuře. A na těchto cestách je Švankmajer průvodcem světového formátu, odvážnější a drzejší než většina zástupců „mladé generace“, které „patří“ tato spoutaná a k uzoufání konzervativní realita jménem svět.