Jak masivně rozšířeným problémem jsou u nás exekuce a kolik různých fatálních důsledků pro postižené jedince i celou společnost mají, se snad konečně dostalo do všeobecného povědomí – třeba i díky výzkumu Daniela Prokopa pro Alarm a sérii doprovodných článků. I tento pohled snad napomůže tomu, aby u právě projednávané novely insolvenčního zákona prošla jeho k dlužníkům daleko vstřícnější podoba, než jakou má dosud, a přiblížila nás tak právní úpravě běžné v ostatních evropských zemích. Při troše štěstí se tak ve střednědobém horizontu bude moci významná část našich spoluobčanů a spoluobčanek vrátit z šedé ekonomiky a bezvýchodné životní situace do jakž takž normálního sociálního a ekonomického života. Ale jak vlastně takový obyčejný český ekonomický život vypadá? A není potřeba hledat pravé důvody aktuální dluhové epidemie právě tam?
Tento stěžejní aspekt v celé debatě totiž zatím přichází pozoruhodně zkrátka a na křehkou naději spojenou s podařenou reformou insolvenčního zákona hází stín: příliš málo se zatím totiž mluví o pravé příčině toho, proč se tolik lidí u nás vůbec zadlužilo. Vedle hašení akutního požáru vylepšením insolvenčního zákona je přitom nutně potřeba se paralelně postarat také o potírání důvodů, proč se lidé do podobných situací vůbec dostávají.
Ani hloupost, ani negramotnost, ale chudoba
Tato otázka se většinou odbude odkazem na dříve nedostatečně regulovaný sektor nebankovních půjček, případně na nízkou finanční gramotnost lidí ve strukturálně slabých regionech nebo v obtížných životních situacích. Naši pozornost směrem k tomu, co za tím šíleným předlužením české společnosti vlastně je, kupodivu zatím neobrátily ještě ani výsledky výzkumu Alarmu, ze kterých vyplývá, že si lidé zdaleka nejčastěji půjčují na splácení závazků jako je nájem, energie nebo poplatky za telefon, pak na splácení dřívějších půjček a v závěsu na velké spotřebiče do domácnosti, elektroniku a nábytek.
Místo funkčního lidského systému u nás máme sociální síť s oky tak velkými, že jí většina potřebných lidí rychle propadne na dno. A odkud na tomto dně brát několik tisícovek třeba na zámečníka při ztracených klíčích?
Je tedy zcela očividné, že za zadlužení lidí z podstatné části mohou hlavně žalostně nízké mzdy a také slabý sociální stát, který si toto označení často ani nezasluhuje. Poskytovatelé nevýhodných nebankovních půjček toho sice dokázali využít pro svůj prospěch, půjčky samotné ale pravé jádro problému nepřestavují: tím je totiž fakt, že velká část lidí u nás má problém platit základní výdaje, jako je nájem nebo elektřina, rozbitá pračka nebo nový psací stůl pro prvňáka, a musí si na ně půjčovat. Je vcelku pochopitelné, že u lidí, kteří mají vypnutý proud, hrozí jim kvůli dluhu na nájmu vyhození na ulici nebo ztráta práce, jelikož se jim kvůli rozbité pračce tenčí zásoby čistého oblečení, je finanční rozvaha druhořadá – a nemusí to nutně mít co dělat s jejich hloupostí nebo negramotností. Oba tyto nejčastěji uváděné důvody pro zadlužení jsou tak do velké míry zástupné.
Lidé živořící pod mediánovou mzdou
To, kolik lidí má u nás problém vyjít s příjmem, by nás přitom nemělo překvapovat. Pro ilustraci stačí pohled na několik dobře známých čísel. Minimální mzda pod pravicovými vládami léta stagnovala a po pravidelném, na poměry vysokém, byť nominálně skromném nárůstu letos činí 12 200 Kč. V handrkování o její výši slýcháme hysterické hlasy zaměstnavatelů, zda a kdy položí nebo nepoloží českou ekonomiku, ale o tom, jestli se z takové částky dá vůbec vyžít, se nemluví skoro vůbec. I v krajském městě s nejnižšími průměrnými nájmy na byt o šedesáti metrech čtverečních přitom padne čistá minimální mzda v podstatě celá. Ve větších městech, zejména v Praze, se to tak dokonce často má s jednou celou čistou mediánovou mzdou. Potraviny zdražují v zásadě neustále a jsou spolu s drogistickým zbožím, oblečením a botami v podstatě na německé úrovni, častokrát i výš. Služby telefonních operátorů u nás patří k nejdražším v Evropě, a to i čistě nominálně, o přepočtu v paritě kupní síly (tedy při započítání našich násobně nižších příjmů) nemluvě.
Když si člověk nahrubo v hlavě sečte všechny položky, které je třeba každý měsíc pokrýt, při zohlednění určitého minimálního důstojného standardu, který by obsahoval vedle komerčního nájmu a plateb za telefon, jídla a výdajů za dopravu třeba i jednu návštěvu kina nebo divadla, pár jídel v restauraci, jeden dva kousky nového oblečení nebo drobné měsíční úspory, dostane se nutně někam k pětadvaceti tisícům korun. Současný mzdový medián, tedy taková výše, u které se mzda poloviny pracujících pohybuje pod ní a polovina nad ní, je jen o něco výše, nicméně ještě před strhnutím zhruba třetinových odvodů.
V průšvihu bývá cesta k lichváři nevyhnutelná
Minimálně polovina lidí u nás tedy obrací každou stokorunu a některé typy výdajů, třeba vycházka za kulturou, pro ně nutně zůstávají luxusem. S tím koresponduje známá statistika, která říká, že třetina českých domácností si nezvládne uspořit vůbec nic a skoro polovinu domácností by zaskočil nečekaný výdaj v hodnotě několika tisíc korun. Kdo si přeje plastičtější obraz pracující bídy u nás, může si vzpomenout na kolegy Saši Uhlové z motolské prádelny, kteří nemají na nedotovaný oběd v kantýně, cesta z práce je stojí víc, než kolik vydělají za hodinu, nebo se snaží stihnout dojet na nákup a zpátky na jeden nejlevnější lístek na MHD.
Jestliže na skromný důstojný životní standard nedosáhne ani hůře placená polovina pracujících u nás, pak je pohled na lidi v obtížných životních situacích, kteří se musí spoléhat na pomoc státu, ještě tristnější. Není náhoda, že hlasy postižených exekucemi nezřídka patří lidem, kteří znenadání dlouhodobě onemocněli, museli odejít do invalidního důchodu, ztratili práci nebo partnera. Navzdory lidovému přesvědčení jsou v podstatě veškeré dávky u nás hluboko pod hranicí toho, z čeho se dá důstojně vyžít. Nejvýmluvněji to ilustruje dávka, která se při výši 2 200 Kč svým názvem „existenční minimum“ potřebným v podstatě vysmívá, přitom o její zvýšení ministryně práce aktuálně bojuje marně. Ve výčtu bychom mohli pokračovat roky neaktualizovanými, a tudíž současné situaci na trhu s bydlením naprosto neodpovídajícími normativy pro výpočet dávek na bydlení, karenční dobou, která i při týdenní angíně dokáže významně ztenčit rodinný rozpočet a ohrozit platbu nájmu, nebo výši dlouhodobé nemocenské, jež nutně znamená výrazný sešup životního standardu směrem k živoření. Místo funkčního lidského systému, který by dodával pocit, že když se v životě něco pokazí, člověka podrží, u nás máme sociální síť s oky tak velkými, že jí většina potřebných lidí rychle propadne na dno. A odkud brát na tomto dně několik tisícovek třeba na zámečníka při ztracených klíčích? Cesta k lichváři je v podstatě nevyhnutelná.
Výzkum Alarmu dokládá, jak výrazně nižší je důvěra lidí postižených exekucemi v demokracii, svobodnou společnost a v to, že celé polistopadové směřování je správné. Nabízí se otázka, do jaké míry za to mohou exekuce samotné jako výrazné selhání současného právního státu, a do jaké míry se na tom podílí zklamání z toho, jak materiálně špatně na tom pořád ještě jsme. Vtírá se i otázka, jestli dnešní ekonomický stav není pro některé horší než před rokem 1989, a to zejména v porovnání s očekáváními, která byla s převratem v tomto ohledu spojeny.
Stěžejní sociální příběh současné české společnosti tedy není úplný, pokud nebudeme mluvit o podhoubí, ze kterého vyrostl. Z podhoubí žalostně nízkých mezd a vyhladovělého sociálního státu. Pokud to nebudeme řešit, lidé (a to časem dost možná i ti oddlužení) se budou zadlužovat dál, i když v případě přijetí odvážnější novelizace insolvenčního zákona alespoň za výhodnějších podmínek a s jednodušší cestou z dluhů. Anebo budou dál nedůstojně živořit. Ani jedno z toho není dobrý základ pro demokratickou, svobodnou společnost.
Autorka je politoložka.