Foto Česká televize
Začátek devadesátých let je v českém filmu i literatuře stále období zapomenuté nebo přinejmenším opomíjené. Obecná neochota vytěžit odtud vlastní, česká témata je symptomem hluboce zakořeněného zvyku temnější události naší historie buď všemožně mytizovat a stylizovat se do pozice obětí, nebo rovnou ignorovat a vytěsňovat vše, co nezapadá do idealizovaného obrazu Čechů coby věčných chudáků a trpitelů. Že má s lokálními tématy smysl pracovat, je přitom vidět hned u našich sousedů: na Slovensku reflektují divoké devadesátky a období tuhého mečiarismu třeba spisovatelé Dominik Dán nebo Jozef Karika. Zvlášť druhý jmenovaný se v ambiciózních několikadílných thrillerech Černá hra a Ve stínu mafie pokusil o co možná nejkomplexnější společenskou fresku, mozaikovité vyprávění, v němž se sbíhá mnoho dějových linií a perspektiv. Tato zevrubnost se nicméně nakonec ukazuje jako největší slabina, protože Karikovy texty nejlépe fungují v jednotlivostech a soustředěnosti na detail.
Zkalený duch doby
Rédl je oproti tomu příběhem několika málo postav. Nemá ambice podat vyčerpávající pohled na jednu epochu, přesto se v něm daří mimořádně střízlivě nahlédnout fragment našich nedávných dějin a otevřít málo frekventovaná témata. Propracovává se k nim přes omezenou perspektivu i vědění hrdinů, je uměřený až komorní. Jinak to ani nešlo. Přestože se Rédl zřetelně inspiroval kvalitní televizí z produkce HBO Europe nebo nákladnými německými dobovými seriály typu Babylon Berlin, jsou na něm pochopitelně znát omezené produkční náklady.
Rédl přesvědčivě zvýznamňuje, že jednoznačné pravdy jsou podezřelé a náhlé dějinné zlomy neexistují. Kromě toho ukazuje, že česká kriminálka nebo thriller nemusí být jen nikam nevedoucí pachtění za zahraničními vzory.
Jeho tvůrci ovšem pracují s tím, co je v limitujících veřejnoprávních podmínkách možné, velmi efektivně. Zdařile budují atmosféru devadesátých let, v nichž pořád přetrvává normalizační šeď a ošuntělost. Sešlé umakartové byty, brutalistní předimenzovaná architektura veřejných prostor a pochmurná atmosféra zasněžených sídlišť spolu s kontrastním studeným svícením tady ale nejsou jen efektním ornamentem nebo módní rekvizitou inspirovanou skandinávskými kriminálkami. Představují součást krutého a nelítostného světa, kde vládne neochota, vulgárnost a celková zhrublost. Ze sněhové břečky tak namísto nedotknutelných českých Vánoc, mytizované ladovské idyly štěstí, porozumění a pomoci bližnímu, ironicky povstal notně zakalený duch doby.
Vánoce 1992 jsou obdobím paradoxní tenze – rychle se blížící převratné změny spojené s rozdělením státu se setkávají s náladou nesnesitelné stagnace a všeobecného zahnívání. Celý národ na všechno pragmaticky kašle, všichni jsou otrávení, unavení a upachtění. Nikdo za nic nepřevezme zodpovědnost a neprojeví jakoukoli iniciativu. Každý, kdo se nějakým způsobem stará, je naopak krajně podezřelý. Pocítí to i vojenský prokurátor Roman Rédl, který chce svou práci odvádět co nejlíp, ale je nejistý a nesebevědomý, takže raději drží ústa a krok. To se mu ovšem stane osudným, protože ve chvíli, kdy je důležité zachovat si vnitřní integritu, souhlasí se zneužíváním pravidel. Jeho nadřízení totiž chtějí kromě naplánování vánočního večírku dostat aspoň jednoho prominenta minulého režimu do vězení, a to i za cenu přistoupení na estébácké praktiky. Ve snaze revanšovat se vlastní morálce Rédl rozjíždí pátrání po záhadně zmizelém sousedovi Honzovi Frimovi. Zdánlivě banální případ mu ovšem doslova exploduje v rukou.
Dějinné zlomy neexistují
Spolupráce s novým scenáristou stimulovala Hřebejka k překročení vlastního stínu. Podařilo se mu vymanit se ze zacyklenosti v ověřených, ale také ohraných postupech. Vykročil navíc mimo důvěrně známý prostor rodinných interakcí – pokud už v Rédlovi nějaká rodina figuruje, je v krizi nebo se dávno rozpadla. Z komfortní zóny ale vytáhl i herce, zvlášť Ondřeje Sokola v roli Rédla nebo Davida Novotného, který ztvárnil Karla z dvojice gangsterů ze sousedství s vizáží veksláckých mlátiček. Je fascinující sledovat jeho proměnu ze sympatického a trochu zakřiknutého chlápka v nepředvídatelně agresivní monstrum.
Rédlovo pátrání příznačně provází donekonečna omílaná mantra „Až po svátcích!“ – všechno se zde odkládá na potom. Právě kategorie „předtím“ a „potom“ přitom přiživují náš národní mýtus a stvrzují staletími prověřenou biedermeierskou mentalitu malého českého člověka, který ze závětří svého domova nebo při pověstném „klidu na práci“ jenom přihlíží dění, o němž je přesvědčen, že jej nemůže ovlivnit. „Předtím“ vymezovalo období totality a dodnes je redukováno na praktické otázky spojené s materiálním nedostatkem, jako by právě ten byl naším největším problémem. „Potom“ je zase spojováno s naivním optimismem, že odteď už bude všechno jenom dobré a není třeba dělat nic jiného než dřít do úmoru. Zapomíná se, že těsně po revoluci jely skartovačky naplno, sovětská vojska nedisponovala schopností teleportace a ohnuté hřbety se zázračně nenarovnávaly. Že doba raného českého kapitalismu měla už od začátku jasné vítěze a poražené a nejlíp v tom uměli chodit ti s kořeny v původních strukturách, kteří se nejpružněji přizpůsobili aktuálním podmínkám.
Rédl přesvědčivě zvýznamňuje, že jednoznačné pravdy jsou podezřelé a náhlé dějinné zlomy neexistují. Kromě toho, že odmítá černobílé vidění světa, ukazuje, že česká kriminálka nebo thriller nemusí být jen nikam nevedoucí pachtění za zahraničními vzory. Naopak mohou zprostředkovat lokální témata, a dokonce pobídnout ke kritickému uvažování nad minulostí, což je ostatně jediný způsob, jak lépe porozumět stále složitější přítomnosti.
Autorka je kulturní publicistka.