Poslední roky přinesly řetězec úspěchů tzv. alternativní pravice neboli hnutí alt-right, volné politické koalice napříč různými prostředími, kterou spojuje láska k provokacím namířeným proti politické korektnosti a krajně pravicové, antifeministické a rasistické názory prezentované popkulturním a postmoderním jazykem. Tuto pravici v podstatě vytvořila vlivná média (v čele s Breitbart News), zpopularizovalo ji několik slavných osobností a vykrmila celá armáda trollů, schopných paralyzovat kteroukoli smysluplnou diskusi probíhající na internetu. Americké veřejné debatě alternativní pravice vnutila řadu spolu nesouvisejících témat: od proslulého „teroru politické korektnosti“ ve školách až po migraci. Pomohla také získat kontrolu nad Bílým domem politikovi, který řadu jejích obsesí a symptomů sdílí – Donaldu Trumpovi.
K tomu, aby se takříkajíc ukotvilo v centru, chybělo hnutí alt-right jediné, vlastní veřejný intelektuál. Někdo, kdo by jejím diagnózám a požadavkům dokázal dát aspoň minimální intelektuálně vědeckou legitimitu. Ani Richard Spencer, ani Steve Bannon – o Milo Yiannopoulousovi nemluvě – se do této role nehodili. Příroda ale nesnáší prázdnotu a volný trh idejí umí odpovědět na všechny požadavky konzumentů. Poptávka po alt-rightovém veřejném intelektuálovi musela vygenerovat nabídku – a právě v tu chvíli přišel na scénu psycholog z univerzity v Torontu Jordan Peterson.
Začalo to zájmeny
V roce 2018 už je Peterson všude. Jeho kanál na YouTube sleduje více než 1,6 milionu uživatelů. Na jeho vystoupení v Kanadě, USA a Velké Británii proudí davy lidí. Ta nejprestižnější liberální média o něm tisknou rozsáhlé články. Jeho kniha 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos (12 životních zásad. Lék na chaos) se stává mezinárodně uznávaným bestsellerem. Ještě před třemi lety nic podobnému úspěchu nenasvědčovalo. Kanadský psycholog byl jen širší veřejnosti neznámým akademikem a kromě dlouholetého výkonu povolání se mohl chlubit leda knížkou The Maps of Meaning (Mapy významu), vydanou v roce 1999.
Prohrávající humry lze rozpoznat zdaleka. Choulí se do sebe, bojí se stát pevně na nohou a široce rozpřáhnout klepeta. A u lidí tomu není jinak, přesvědčuje Peterson.
Všechno se změnilo v září 2016, kdy Peterson zveřejnil na YouTube trojdílnou přednášku pojmenovanou Profesor proti politické korektnosti. Vyjadřuje v ní svůj protest proti politice své domovské univerzity, která požaduje, aby byly trans osoby mezi studenty oslovovány pomocí takových zájmen, jež samy preferují, a která by odrážela například fakt, že se daný člověk neidentifikuje s binárním dělením a nechce být vnímaný jako „on“ ani jako „ona“. Na stejné nahrávce Peterson také zaútočil na změnu kanadského trestního práva a Listinu lidských práv, která byla zrovna diskutována a měla nově garantovat ochranu před diskriminací z hlediska „pohlavní identity nebo formy jejího vyjádření“. Podle Petersona tyto normy znamenají ohrožení základní svobody projevu, a navíc hrozí, že spustí proud dalších požadavků a obžalob ze strany menšin.
Na psychologa ihned zaútočili lidé z nejrůznějších kruhů: aktivisté hájící práva translidí, levičáci i liberálové. A v reakci na to ho pod svá křídla vzala pravice, a to nikoli jen trollové pohroužení do internetových diskusí. V debatě nad navrženými úpravami, které by rozšířily pojetí občanských práv, se začali na Petersonův názor odvolávat také vůdci kanadské Konzervativní stany, kteří hájili svůj negativní postoj ke změnám právě za pomoci jeho argumentů.
Od této chvíle jeho popularita mezi veřejností začíná skokově narůstat. Jeho přednášky na webu sledují stovky tisíc lidí. A Peterson nemá zábrany, aby své popularity využil. Pomocí crowdfundingu vyzývá své fanoušky k pravidelné finanční podpoře své činnosti. Jak uvádí britský The Guardian, letos na jaře mu kolem 9,5 tisíce fanoušků posílalo měsíčně na konto dohromady kolem osmdesáti tisíc amerických dolarů, což znamená více než milion dolarů ročně. Vlna popularity jeho online přednášek nakonec vedla k tomu, že mu kanadská pobočka Random House nabídla vydání knihy, která by formou psychologické příručky shrnovala jeho životní filosofii. A tak vzniklo 12 životních zásad.
Chaos a pořádek
Jde o velice specifickou knihu. Na první pohled vypadá opravdu jako běžná psychologická motivační kniha skládající se z dvanácti titulních zásad, jež si má čtenář osvojit. „Stůj rovně, nehrb se“, „Než začneš kritizovat svět, udělej si pořádek u sebe doma“, „Poslouchej lidi, kteří ti mohou pomoct“, nabádá Peterson v každém z oddílů své čtenáře.
Zároveň ale jazyk psychologického koučinku plynule přechází do politické publicistiky. Rady, jak dbát o pořádek a každodenně si stlát postel, střídají výpady mířené proti současnému světu, který se od jakéhokoli smysluplného pořádku už dávno odchýlil do divoké sféry politicky korektního nesmyslu. Peterson má navíc ambice, které by se daly charakterizovat jako filosofické. Kromě rad, jak se dát dohromady a začít nad sebou makat, v knize nalezneme cosi jako výklad petersonovské metafyziky.
Ve zkratce ji lze shrnout takto: bytí se nachází ve stavu trvalého napětí mezi pořádkem a chaosem. Mezi vědomím a silami prvotní nediferencované materie. Vědomí je mužské, nediferencovaná materie ženská. Posláním a smyslem člověka je vytrvat na hranici těchto protikladných sil a brát na sebe „břemeno bytí“. Pouze existence splňující toto poslání je schopná přinést životu smysl a naplnění.
Při výstavbě této metafyziky Peterson sahá po analýze mýtů z mnoha různých dob a kulturních tradic. Využívá freudovskou psychoanalýzu i filosofii archetypů C. C. Junga, evangelia i Nietzscheho.
Humři a draci
Ve své recenzi 12 životních zásad pro New York Review of Books umístil Pankaj Mishra Petersona mezi intelektuální tradici sahající od Junga přes Mircea Eliadeho k Josephu Campbellovi. Kanadský psycholog z toho měl vyjít jako poslední – a také nejvíce populistický a popový – představitel intelektuální tradice, která je rozčarovaná současnou vědecko-technickou „nihilistickou“ civilizací a vrací se zpět k mýtu, náboženství a mystice, aby ji spojila s odmítáním veškeré progresivní politiky. Mishra ale nemá tak docela pravdu. Všechny tyto vlivy ve velice zjednodušené formě jsou samozřejmě součástí „Petersonova systému“. Pokud ale jde o metodologii, je kanadský psycholog mnohem eklektičtější. Podle toho, jaké argumenty se mu zrovna hodí do krámu, se odvolává na mýty, Junga a babylonskou alchymii stejně jako na evoluční psychologii, neuropsychologii a sociobiologii. Pasáže o dracích, Adamovi a Evě, čarodějnicích a Dostojevského „podzemním člověku“ se v těsném sousedství stýkají s exkurzy o chemii mozku a mechanismech přirozeného výběru v království zvířat.
Tento eklektismus vychází z toho, že základem jeho psaní není metafyzika, ale ideologie. Peterson, stejně jako řada dalších pravicových intelektuálů, si klade jediný cíl: přivlastnit si dějiny a jimi vytvořené mocenské vztahy. Tam, kde levice vidí důsledky řešení, která vzešla z konkrétního dobového rozložení sil, spatřuje Peterson projev odvěkých práv, potvrzených mýty, jež v sobě nesou tisíciletou zkušenost, i přírodou, která je mocnější než kultura.
Obecně si Peterson hodně zakládá na uchopení a legitimizaci vzorce mužskosti, který vznikl mezi bílou nižší střední třídou v anglosaském světě někdy mezi druhou světovou válkou a revolucí roku 1968. Za tím cílem se vrací o miliony let zpět a spouští se na dno oceánu, kde žijí humři. Humři, vysvětluje čtenářům hned v prvním oddílu Peterson, jsou teritoriální tvorové. Každý samec válčí o teritorium, které je z hlediska získávání potravy nejvhodnější. Přístup k teritoriu pak utváří humří hierarchii: humr, který získal nejlepší území má nejen větší šance na přežití, ale také přístup k atraktivním samicím. Ty si totiž vybírají silné jedince zabírající nejlepší území. Humr, který vyhrává v bitvě o nejlepší teritorium a nejlepší samici, má jiné chemické složení mozku než ten, který prohrál. Prohrávající humry lze rozpoznat zdaleka. Choulí se do sebe, bojí se stát pevně na nohou a široce rozpřáhnout klepeta.
A u lidí tomu není jinak, přesvědčuje Peterson. Proto, milý čtenáři, pokračuje psycholog, buď jako vítězný humr. Nehrb se, bojuj za svá práva a získáš odpovídající kousek atraktivního oceánu, načež ženy za tebou samy přiběhnou. Vzorec mužskosti z filmů o kovbojích není výsledkem historických sil, ale něco, za čím jsou miliony let evoluce.
Redistribuce žen
Jaké důsledky z toho může vyvodit čtenářka? Co se může naučit od humří samičky? Peterson na tuhle otázku nejenže neodpovídá, ale dokonce se zdá, že je mu to srdečně jedno. 12 životních zásad, ač to není nikde přímo vysloveno, jsou příručkou určenou výhradně pro čtenáře mužského rodu. Těžko si vybavit knihu, která by projevovala tak ostentativní nezájem o navázání kontaktu se čtenářkou. Obecně Petersonův postoj k ženské emancipaci, která proběhla v posledních dekádách, je tím nejproblematičtějším z názorů, které kanadský psycholog předkládá. A je mu také nejčastěji vytýkaný. V květnu New York Times otiskl jeho portrét. Měsíc před jeho otištěním Alek Minassian vjel do davu v centru Toronta a zabil při tom deset lidí. Minassian se hlásil k subkultuře incel. Tu tvoří muži, kteří proti vlastní vůli sexuálně abstinují a jsou plní nenávisti k ženám, které je odmítly, ačkoli by podle nich měly „spravedlivěji“ rozdělovat přístup ke svému tělu.
Když se Petersona na Minassianův případ zeptali, odpověděl, že podobný vražedný mužský hněv může zkrotit jen „vynucená monogamie“ (enforced monogamy). Bez vynucené monogamie budou mít ženy tendenci navazovat sexuální vztahy jen s muži s nejvyšším statutem, čímž jim zaručí množství partnerek, kdežto zbytek mužské populace bude odsouzený k vynucenému celibátu. Tento stav – přesvědčoval Peterson – nakonec přinese neštěstí jak mužům, tak ženám.
Jeho odpověď vyvolala skandál. Peterson byl obviňován z toho, že chce disponovat ženskými těly jako společným majetkem a nutit ženy ke svazkům s muži, s nimiž intimní styky mít nechtějí. Byl nařčen, že de facto propaguje vynucený sex, ne-li přímo sexuální otroctví. Že posiluje toxickou kulturu incel, založenou na názoru, že ženy mají povinnost poskytovat mužům sex a lásku. Peterson se bránil, že mu v žádném případu nešlo o vynucování právní. Že mluvil výlučně o společenských a kulturních normách. Že pojetí monogamie jako cesty k nejspravedlivějšímu přístupu a šanci na rozmnožování a pacifikaci mužské agrese je v antropologii něčím běžným. Že svým pacientům a čtenářům vždy opakoval: ženy vůči tobě nemají žádnou povinnost, a pokud tě odmítají, znamená to, že se musíš sebrat a pracovat na sobě.
Tato vysvětlení nevyznívají příliš přesvědčivě. Peterson, podobně jako to dělávají ultrapravicoví trollové, nejdříve lidem předhodí kontroverzní tezi, potom čeká na reakci, a když vidí, že to přehnal, zacouvá a přesvědčuje, že vlastně řekl něco jiného, než řekl. I když se pokusíme brát jeho vysvětlení vážně, ve 12 životních zásadách se stejně najde mnoho míst, která lze těžko akceptovat. Autor se například ptá, jestli máme vskutku liberální rozvodové právo. Toto jeho zamyšlení je plné nostalgie po starých dobrých časech, kdy muž vykonával práci, jež potvrzovala jeho mužskost, a vydělával peníze, zatímco žena se starala o domácnost. Dnes je podle názoru tohoto Kanaďana mužskost neustále terčem útoků a ve veřejné sféře je regulována, dvojnásob to prý platí o univerzitách, kde „jsou některé obory programově nepřátelské vůči mužům“, protože je obviňují ze všeho špatného v dějinách lidstva.
On si naproti tomu myslí, že patriarchát je jenom ideologický konstrukt dnešních feministek. Patriarchát jakožto systém nadvlády nad ženami prý nikdy historicky neexistoval, bylo tu jen „společné usilování žen a mužů“, kteří se snažili čelit výzvám. Je těžké brát podobná prohlášení vážně a pokoušet se o smysluplnou polemiku.
Od dávek ke gulagu
Stejně pochybně vyznívají i Petersonovy polemiky se současnou levicí. Kanadský psycholog neustále používá klišé „kulturní marxismus“. V Polsku ho donedávna používali jen excentričtí kněží typu otce Rydzyka, který média přesvědčuje o tom, že postmoderna je tu od Descarta a Hegelovými ústy (o Marxovi nemluvě) promlouvá sám ďábel. Koncepce „kulturního marxismu“ má podobnou myšlenkovou hodnotu jako hegelovská démonologie. Stojí za ní teorie, podle které západní marxističtí intelektuálové, počínaje frankfurtskou školou, ve chvíli, kdy pochopili, že se na Západě přece jen nepodaří provést bolševickou revoluci, začali podkopávat západní civilizaci pomocí útoků na rodinu, tradiční sexuální etiku a tak dále. Tady mají prý počátky dnešní ideologie genderu, stovky sexuálních identit a teror politické korektnosti. Nic v této teorii „kulturního marxismu“ však ale pořádně nedrží pohromadě.
Kulturní marxismus totiž může být poměrně konzervativní, kdežto progresivní genderové koncepce mohou být zcela nemarxistické. Většina soudobých marxistů je také velice kritická vůči politické korektnosti, spatřuje v ní nikoli tajný nástroj své vlády, ale součást ideologie současného kapitalismu, který tak maskuje pro sebe klíčové třídní rozdíly.
Peterson však nejen bezmyšlenkovitě opakuje klišé „kulturního marxismu“, ale také se v polemikách s levicí chová jako náctiletý troll. Jakmile začíná diskuse o idejích kritických vůči euroamerické historii nebo o požadavcích rovnosti, „sestřeluje“ tyto požadavky ihned tím, že přivolává příklad Kambodže, Pol Pota nebo Solženicynovo Souostroví Gulag. Chcete více rovnosti? Sociální dávky? Stát garantující sociální minimum? Podívejte se, jak to končí: Pol Potem a rozkulačováním vsi jako za Stalina! varuje Peterson. A opět, teze o tom, že začneme-li kritikou nerovné redistribuce ekonomických zdrojů nebo občanských práv, dospějeme ke gulagu, opravdu není něco, s čím by se dalo vážně polemizovat.
Intelektuál pro hlupáky?
Jak je patrné z daného náčrtu, je těžké Petersona brát zcela vážně, jakkoli on sám sebe bere s vážností přímo smrtelnou. Kanadská novinářka Tabatha Southey ho nazvala „intelektuálem pro hlupáky“ (stupid man’s smart person). Southey má sice pravdu, ale tento závěr by nás neměl uklidnit ani naplnit zadostiučiněním. Všechno ukazuje, že pozice Petersona a podobných alt-rightových intelektuálů bude jen sílit.
Ať jsou analýzy tohoto kanadského psychologa sebeslabší, jednu věc pochopil dokonale: v současné veřejné sféře není pro popularizaci nějaké ideje vhodnou formou manifest, akademická diskuse nebo umění, ale koučinkový terapeuticko-motivační diskurs. Intelektuální kouč se nepokouší veřejnou sféru přesvědčovat o své pravdě. Nevystupuje jako řečník univerzálních hodnot. Podobně jako v politice Donald Trump, cítí se intelektuální kouč dobře je tehdy, promlouvá-li k veřejnosti, která je o jeho pravdě už přesvědčena.
Autor je publicista.
Z polského originálu Jordan Peterson. Wielki coach alt-rightu, publikovaného v deníku Krytyka Polityczna, přeložila Marie Iljašenko.