Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Mizící dogmata globálního kapitalismu

Tři čtvrtiny škod na životním prostředí přímo souvisejí se stávající energetikou.

V devadesátých letech minulého století se proměnilo celosvětové hospodářsko-politické uspořádání bipolárního světa. Svět se změnil na prakticky monopolární a globální kapitalismus zbytněl do gigantických rozměrů. Nyní již bez jakékoliv reálné vnější hrozby. Limity dané existencí dvou antagonistických systémů se prakticky ze dne na den proměnily na limity vnitřní. Jsou založeny na neudržitelnosti části myšlenkových zdrojů kapitalismu, mezi něž patří především dogma stálého růstu, centralistický fosilně-jaderný energetický systém a fundamentální materialismus. Největším nepřítelem globálního kapitalismu se stal on sám.

Na věčné časy

Zastánci globálního kapitalismu nepředpokládají, že by jejich systém mohl skončit. Na otázku, co bude po globálním kapitalismu, odpovídají, že přijde jeho ještě rozvinutější forma. Tím se nápadně podobají teoretikům marx-leninismu, kteří na obdobnou otázku, co bude po komunismu, stereotypně odpovídali, že přijde ještě rozvinutější komunismus. Všichni dogmatici jsou vždy skálopevně přesvědčeni, že nastoupená cesta je jedinou a poslední možností, jakýmsi koncem dějin a pak již žádná změna nepřijde, protože by byla jen cestou zpět. Myšlenkově jsou determinováni představou, že něco tak dokonalého jako současnost již nelze nijak vylepšit. Z takové myšlenkové rigidity samozřejmě plyne téměř vždy spousta lidských běd.

Globalizace je pupeční šňůrou svázána s energetickým systémem. Současná, především fosilní energetika byla klíčovým faktorem vzniku globální hospodářské společnosti.

Někteří oponenti jsou přesvědčeni, že současný globální ekonomický systém se může zhroutit jenom kolapsem. Méně bolestivou cestou by každopádně byla proměna dogmat stojících za globálním kapitalismem. Z uvedených dogmat je změně nejpřístupnější centralistický fosilně-jaderný energetický systém, protože je dnes nejdražší a nejrizikovější.

Každý nový myšlenkový koncept má podle teoretika vědy Thomase Kuhna vždy čtyři fáze. V první jsou nová myšlenka či nové paradigma odmítány jako zcela nesmyslné. Ve druhé se začíná připouštět, že koncept je zajímavý, ale slabý a nemá praktické využití. Ve třetí fázi je myšlenka již zajímavá a její působení je silné. Ve čtvrtém stádiu si každý myslí, že se tou myšlenkou rovněž zabýval, a nikdo si již nepamatuje, jak konfliktní téma to ve skutečnosti bylo.

Dogma stálého růstu

Stěžejním dogmatem soudobého globalizovaného kapitalismu je stálý růst ekonomiky, přičemž potřeba tohoto růstu je dána především existencí dluhů a inflací. Každému, kdo má elementární kritické myšlení, je ale zřejmé, že v omezeném prostoru nemůže nic růst nade všechny meze. Nesmyslnost stálého růstu zakotvila už i v lidové slovesnosti ve formě různých povídánek. Slepá víra v uskutečnitelnost stálého ekonomického růstu je základní systémovou vadou globalizovaného kapitalismu.

Tomuto dogmatu podřídili ekonomičtí hráči své způsoby a rovněž svou nechuť vnímat následky svého jednání. Popírají a efektivně neřeší základní problémy neudržitelného způsobu hospodaření s katastrofickými následky, netíží je důsledky velkoprůmyslových postupů v energetice, zemědělství, lesnictví, urbanismu či dopravě. Nezajímají se o následky finančního kasina. Vše je důležité především z pohledu okamžitého byznysu, i starost o životní prostředí. Příkladem může být obchod s emisními povolenkami, který nepřináší slibovaný pokles emisí skleníkových plynů, a navíc se již před léty stal v mnoha případech podvodným obchodem. Jednalo se o nepoctivé obchody s certifikáty, které v první polovině roku 2010 vedle Německa zasáhly také  Velkou Británii, Francii, Dánsko, Holandsko a Španělsko, nebo dokonce o záměrnou výrobu škodlivin, aby mohly být za peníze likvidovány. Pokusit se zachránit svět a vydělat peníze jsou ale odlišné věci.

Iluzivní představu o stálém růstu bude nutno brzy revidovat. Obrovskými externalitami prokazuje současný ekonomicko-finanční systém nejenom svoji neetičnost a iracionalitu, ale i nefunkčnost. Již se ale objevují zcela nové modely, provázené zvyšováním stability a udržitelnosti jak v ekologické, tak i sociální sféře, a jejich realizace je v některých částech světa velmi perspektivní.

Dogma globální energetiky

Málokdy se hovoří o tom, že globalizace je pupeční šňůrou svázána s energetickým systémem. Současná, především fosilní energetika byla klíčovým faktorem vzniku globální hospodářské společnosti, a to té, která globálně využívá lokální energetické zdroje. Pořád narůstá počet zemí, které jsou stále více závislé na ustavičně menším počtu zemí exportujících energetické suroviny. Téměř tři čtvrtiny afrických zemí vydávají v současné chvíli na nákup fosilních zdrojů více, než činí jejich exportní příjmy. Tyto země se energeticky zadlužují. A to paradoxně v oblastech, kde je téměř dvaapůlnásobek slunečního osvitu ve srovnání s naší zeměpisnou šířkou. Ve všech 195 zemích světa se používají fosilní energetické zdroje, především ropa. Ropa se těží ale jen v 60 zemích a 75 procent světové těžby pochází z pouhých 12 zemí. Jak se bude počet zemí vyvážejících ropu snižovat, poroste existenční, politická i finanční závislost zemí, které budou ropu a její deriváty importovat. Obdobně tomu je i u dalších energetických zdrojů – a producentů uranu je mnohem méně.

Fosilní energetická struktura je současně nejvíce devastujícím systémem, který na této planetě provozujeme. Odhaduje se, že tři čtvrtiny škod na životním prostředí přímo souvisejí s panující energetikou. V rámci tohoto systému jsme se naučili žít jako ti nejhorší hospodáři, kteří generacemi nashromážděný kapitál prohýřili za krátký úsek svého života. Obdobně rubáme, čerpáme a v pyromanické vášni spalujeme primární energetické zdroje, které vznikaly stovky milionů let, místo toho, abychom využívali pravidelné dodávky energie ze Slunce ve všech jejích dostupných formách (sluneční svit, vítr, voda, biomasa a mořské vlny).

Energie není jenom jedna z mnoha komodit, jak se nám snaží namluvit ti, kteří neznají základní fyzikální zákony. V tomto smyslu je nepodobná všem materiálům a surovinám, jež lze recyklovat nebo nahradit jinými. Jenom energii musíme vždy získávat z primárních zdrojů, a jakmile ji použijeme, tak ji do určité míry znehodnotíme. Nemůžeme ji nahradit ničím jiným než jenom další energií.

Spotřeba energie je determinujícím činitelem každého civilizačního stupně. Energie je všehomírem – protože bez energie by nebylo ničeho. Nesmíme ale zapomenout, že Slunce naší planetě dodává osmitisícinásobek současné fosilně-jaderné spotřeby. Právě z jeho energie vznikla celá zemská biosféra se vší rozmanitostí myriád druhů, tvarů, barev, chování a způsobů obživy. Naše touha vymanit se z náručí slunečního systému je komickou snahou pubertálního potomka postavit se proti svým rodičům, od nichž získal biologické i kognitivní základy svého individua a jimž se bude stále více podobat.

Zcela analogicky pyramidě osobních potřeb, jež je podle amerického psychologa Abrahama Maslowa základní psychologickou koncepcí, vytvořil anglický profesor Charles Hall pyramidu společenských potřeb. Na její nejspodnější příčce je těžba (získávání) energie a na druhé pak její zušlechtění (např. frakční destilace ropy nebo výroba elektřiny). Teprve pak následuje doprava, výroba potravin, vzdělávání, péče o rodinu, péče o zdraví, kultura a umění.

Globální ekonomičtí hráči se snaží vyvolávat k životu postupně odumírající centralistický fosilně-jaderný systém – přes častý odpor veřejnosti podporují stavby jaderných elektráren a prodlužují jejich provoz, či na zeleno natírají fosilní technologie (plánují skladování oxidu uhličitého vzniklého spalováním uhlí v tepelných elektrárnách v podzemí). V soudobé energetice jsou ale patrné dvě tendence. Cena klasicky fosilně či jaderně produkované elektřiny stále roste, zatímco proud z obnovitelných zdrojů je stále levnější. Tyto dva trendy se Německu proťaly již před koncem roku 2011, kdy se vyrovnaly ceny elektřiny z vlastní střechy a od dodavatele, a roku 2016 se vyrovnaly ceny včetně akumulace, tedy vlastní elektřina se i v noci stala v průměru levnější než elektřina od dodavatele. Další země následovaly. V této chvíli mohla veřejnost pochopit smysl a sílu lokálního rozměru.

Roste počet těch, kteří si uvědomují, že nepotřebují žádné veliké nadnárodní energetické koncerny, ani světové armády zajišťující ropná ložiska a cesty, kterými proudí fosilní energie. Lokální energetické aktivity jsou dnes již levnější, přístupnější, méně byrokratické a ekologicky ohleduplnější než ty anonymní, nadnárodní a globalizované. Po excesu fosilní éry se opět navrátí sluneční systém – tentokráte ve zralé technologické formě. Sluneční systém, který bude mít výrazný lokální rozměr – bude lokálně využívat na místě dostupnou energii. Obnovitelný energetický systém nebude týt z nesplatitelných starých zásob, ale bude žít z reálných stálých výnosů. Bude čistší a spravedlivější.

Významným aspektem obnovitelné energetiky je její decentralita a množství různých vlastníků. Tím se zásadně odlišuje od soudobého fosilně-jaderného systému, vlastněného několika firmami. V Německu je asi polovina obnovitelných zdrojů energie vlastněna soukromými osobami či jejich skupinami. K lokální energetice se mohou přidružit další místní okruhy – lokální a regionální výroba, ekonomické okruhy a měna. Globální obchod se stane doplňkem lokálního základu. Ostatně, vždycky tomu tak bylo.

Dogma fundamentálního materialismu

Třetím myšlenkovým zdrojem globálního kapitalismu je fundamentální materialismus. Hromadění majetku a na majetek převoditelných poct je vytouženým cílem dominujícího civilizačního paradigmatu. Je materialismus překonatelný? Stovky let připodobňovali evropští vědci svět k obrovskému mechanickému stroji. Během 20. století se ale pomalu učíme, že tento velmi rozšířený názor není pravdivý.

Pozorujeme-li detailně realitu, nemůžeme najít nic, co by se v principu podobalo nějakým hodinám, jakémusi mechanickému uspořádání, skutečnost se spíše jeví, jako by byla utkána ze zvláštních vláken, jež nelze v prostoru ani v čase přesně lokalizovat.

Reálný svět je mnohem komplexnější, než se v tuto chvíli předpokládá. Nepozůstává z žádných oddělených předmětů a jevů, ale je komplikovanou sítí. Součástí této sítě je i naše vědomí, které se spolupodílí na tom, čemu říkáme skutečnost. Nové poznání dá lidské civilizaci velmi pravděpodobně nový obsah. Čím je naplněn smysl lidské existence ve vulgárně materialistické civilizaci? Je smyslem bytí uspokojovat stále vyšší spotřebu? Nota bene jenom určité vrstvy a v určité části světa?

Zatímco nám globální ekonomický systém vnutil nepříliš lichotivou nálepku spotřebitele, odhalení nových zákonitostí v sobě nese vynikající možnost – zásadní posun lidského poznání a možná příslib povzbudivější budoucnosti. Pochopení síťových souvislostí, pochopení „tekuté“ skutečnosti, pochopení sebe sama. Palčivou otázkou samozřejmě zůstává, zda na tuto pomalou proměnu máme dostatek času.

Autor je odborník na obnovitelné energie a člen sdružení Eurosolar.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image