Foto Petr Vilgus, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Jan Bělíček: Zásadní změna na pražském magistrátu
Letošní podzimní komunální volby přinesly přelom především pro hlavní město. Vlády se v Praze ujala nová, ambiciózní koalice Pirátů, Prahy sobě a Spojených sil pro Prahu, a ukončila tak porevoluční hegemonii pravicových stran. Tedy pokud ANO vnímáme jako „ODS jinými prostředky“, což alespoň v Praze za vládnutí Adriany Krnáčové tak trochu platilo. Nová koalice to každopádně nebude mít jednoduché, protože už svou rétorikou vzbuzuje v Pražanech skutečně velká očekávání. Chce na pražský magistrát přinést transparentnost, vyřešit komplikovanou dopravní situaci, pohnout s krizí bydlení a k tomu všemu ještě zatočit s klientelismem a neférovými veřejnými soutěžemi. Jak ale vtipně poznamenal jeden diskutující na sociálních sítích, pokud nové vedení splní alespoň tři body ze svého koaličního programu a nenamočí se do výraznějšího průseru, bude se jednat o skutečně zásadní změnu, kterou je třeba podpořit.
Koalice vedená Pirátem Zdeňkem Hřibem má za sebou už několik víceméně symbolických gest, jež napovídají, jakým směrem se hodlá ubírat. Radní se v mediálně vděčném výstupu zřekli používání osobních limuzín, protože podle nich nejsou k výkonu jejich práce potřeba. Nový magistrát dal najevo, že nenechá zbourat ani fantasmagoricky zrekonstruovat (viz plán Petra Stuchlíka z ANO) Libeňský most, a dokonce se začíná debatovat o architektonickém významu budovy Transgasu v Římské ulici. Hlavní město by se tak mohlo stát politickou laboratoří pro vznik nové, racionální středové politiky s občasnými levicovými přesahy, která by mohla alespoň částečně zpomalit rozklad českého porevolučního systému. A to v současné situaci znamená poměrně hodně. Alespoň do té doby, než se na scéně objeví nějaká jiná síla, která by dokázala srozumitelně komunikovat ještě ambicióznější plány, které by dokázaly českou politiku radikálně změnit.
Václav Drozd: Průmyslové havárie
Zásadními událostmi roku jsou pro mě dvě průmyslová neštěstí, která stála život dohromady devatenáct lidí. První byla exploze nádrže na pohonné hmoty v rafinerii Unipetrol nedaleko Kralup nad Vltavou, při které zahynulo pět rumunských dělníků a jeden Čech. Nad případem se dodnes vznáší celá řada otazníků a pochyby ještě umocňuje skutečnost, že tělo jednoho z Rumunů nebylo dodnes identifikováno. Pracovali pro agenturu, kterou si najala externí dodavatelská firma, pravděpodobně proto, aby ušetřila na nákladech. Opravovali nádrž, ve které podle Unipetrolu neměly být vznětlivé výpary, ale naneštěstí pro pracovníky byl opak pravda.
Stejně tak neměl být metan na šachtě ČSM osm set metrů pod zemí, kde před Vánoci zemřelo při výbuchu třináct lidí. Dvanáct z nich byli Poláci pracující přes agenturu, poslední obětí byl český zaměstnanec OKD. Podle výpovědí horníků se při práci v dole běžně zakrývají čidla na metan, aby se nepřerušovala těžba a horníci plnili normy.
Oba případy jsou si nápadně podobné: firma si na nebezpečnou a špatně placenou práci najímá zahraniční dělníky a kvůli šetření zanedbává bezpečnostní postupy. Absurdita smrti horníků je do očí bijící – v dubnu 2018 ztrátovou společnost OKD převzal státní podnik Prisko, který pokračuje v těžbě, aby nepřišlo o práci deset tisíc zaměstnanců. Zastavení těžby by znamenalo sociální rozklad celého regionu. Ve firmě bohužel nadále pokračují nekalé praktiky, které dříve zavedl management Zdeňka Bakaly, jež z OKD vyvedl desítky miliard na dividendách. V případech musíme požadovat jasné pojmenování strukturálních příčin neštěstí, jinak hrozí, že vinu ponesou jen ti, kdo nepřežili.
Apolena Rychlíková: Úspěch projektu Housing First
Mohli bychom se donekonečna utápět v depresi české politické a společenské krajiny, příležitostí máme každý den dost. Možná je ale konec roku šancí, jak se ohlédnout i za něčím skutečně významným.
Pro mě to letos byl brněnský sociální projekt na zabydlování rodin Rapid Re-Housing. Běží sice už druhý rok, ale teprve letos před Vánocemi byl výzkumníky z Masarykovy a Ostravské univerzity evaluován. Výsledky, které za sebou Rapid Re-Housing má, nám o nutnosti, úspěšnosti, potřebnosti, a dokonce i výhodnosti principu „bydlení především“ říkají víc, než většina českých porevolučních sociálních opatření. Ušetřené veřejné náklady až ve výši milionu a půl, významné zkvalitnění životů těch, kteří doteď nepoznali „domov“, umenšení stresu, pozitivní dopady na děti a jejich socializaci. Právě v dnešní době jsou to důležité argumenty, které můžou pomoct k proměně myšlení ve vztahu k bydlení od zásluhovosti směrem k nutnosti.
Spolu s připomínkovanou novelou insolvenčního zákona (ta ale ještě nebyla schválena, a tak se bojím předčasně jásat) představuje brněnský systém zabydlování obří inspiraci, která může reálně pomoct – a to nejen lidem na samotném okraji.
Pavel Šplíchal: Neporazitelný Babiš
Andrej Babiš i letos pokračoval na domácí scéně v nepřerušené sérii politických vítězství. Byť byly komunální volby, při kterých jeho hnutí přišlo o Prahu, interpretovány tak, že „ANO narazilo na svůj strop“, ve skutečnosti zvítězilo v Brně i Ostravě a celorepublikově počet hlasů pro hnutí neklesl. Ústup z Prahy se po vládě neoblíbeně primátorky Krnáčové navíc dal očekávat. Minimálně v Brně a Ostravě, ale i v řadě dalších velkých měst se ukázalo, že Babišova strana není jen protestním hnutím na jednu sezónu, ale platformou, která bude v české politice zásadní, minimálně dokud ji bude řídit velký šéf Babiš.
Podzimní aféra kolem Andreje Babiše juniora, kterou spustila reportáž Seznamu a která vyústila v sérii protestů na výročí sametové revoluce 17. listopadu, ukázala, že Babišova podpora svého stropu zatím nedosáhla a může dále růst. Andrej Babiš totiž přestal vysávat hlasy tradičním polistopadovým stranám spojených s korupčními skandály devadesátých a nultých let a začíná konkurovat spíše ostatním protestním stranám, zejména KSČM a SPD.
Samozřejmě nikdo neví, co udělá s Babišem a českou politikou odchod Miloše Zemana, ale vzhledem ke vzájemnému respektu mezi prezidentem a premiérem se dá očekávat, že by Babiš mohl převzít roli ochránce dolních deseti milionů, do které se tak rád stylizuje Zeman. Podpora voličů, kterou Babiš stále získává za svůj boj proti starým elitám a novinářům, naznačuje, že by to nemusel být takový problém. Babišovy konflikty s evropskými institucemi kvůli střetu zájmů ho navíc můžou brzo donutit k vyhrocenější protievropské rétorice, která ho může na domácí půdě posílit a více přiblížit nejen k Zemanovi, ale i Orbánovi a Kaczyńskému. K Maďarsku a Polsku má sice Česká republika zatím daleko, ale jak ukázal tento rok, Babiš v případě ohrožení své moci nebude váhat vydat se tímto směrem.
Saša Uhlová: Zákon o sociálním bydlení v nedohlednu
„Praha není pro každého“ nahradilo už pomalu přežité „odstěhujte se za prací do Prahy“. Je to zbrusu nová hraběcí rada pro lidi, kteří mají problémy sladit svůj příjem s náklady na bydlení. V Česku se v souvislosti s bydlením píše zatím nejvíc o vývoji cen nemovitostí ke koupi a hypotékách, případně o sociálním bydlení, které už bezmála třicet let po revoluci nemáme ošetřené zákonem. Dostupné bydlení pro všechny a obecní bydlení zatím nejsou tématem, zřejmě proto, že v ČR bydlí v nájmu jen 22 procent domácností. Vysoký podíl vlastnického bydlení je dán mimo jiné tím, že po roce 1989 převedl stát na obce bezúplatně bytový fond a obce pak převáděly větší či menší část bytového fondu do osobního vlastnictví nájemníkům. Procento lidí bydlících v nájmech se do budoucnosti bude zřejmě i kvůli hůře dostupným hypotékám a rostoucím cenám bytů zvyšovat.
V porovnání s rokem 2010 se nájemné v Česku zvýšilo v průměru o 21 procent. Nejvíce v Praze – více než o polovinu. Ale bydlení není problém pouze v Praze a ve větších městech. Nájemní bydlení v ČR charakterizují také krátkodobé smlouvy na dobu určitou, tlak majitelů na to, aby si nájemníci nehlásili v bytech trvalé bydliště, nebo bydlení úplně beze smluv. Krátkodobé smlouvy představují velkou nejistotu. Největší poskytovatel bydlení Residomo (dříve RPG Byty a předtím Byty OKD) tak například v současné době neprodlužuje v některých místech nájemní smlouvy svým nájemníkům a nenabízí jim náhradu.
Ani vlastnictví bytu nezaručuje jistotu bydlení. V rizikových oblastech, jako je Mostecko, krachují v důsledku špatné správy Společenství vlastníků jednotek (SVJ). Nejedná se jen o problém zadlužených nájemníků či vlastníků žijících v daném bytě. Část majitelů ve svých bytech nežije a často se jedná o spekulanty nebo neprůhledné firmy. Pokud přitom neplatí svou část za energie, zbytek majitelů SVJ se dostává do problémů. Majitelům bytu se tak může stát, že vlastní byt v domě, který se stal fakticky neobyvatelným. Situaci nezlepšuje ani to, že kvůli neexistenci sociálního bydlení se lidé ve špatné sociální situaci přemisťují do oblastí, kde jsou nižší nájmy a vznikají tam chudinská ghetta.