Jan Bělíček: Žluté vesty všech zemí, spojte se
Nedávno jsem se ve vlaku z Olomouce do Brna dal do řeči se zajímavým párem v důchodovém věku. Oba cestují po světě a užívají si stáří, co se dá. Nějakým nedopatřením jsme sklouzli k politice a diskuse dostala obrátky. Starší pán začal kritizovat nečinnost českého státu v řešení krize bydlení, mluvilo se o rentiérském kapitalismu a rozkladu, který začíná požírat většinu zemí v západní Evropě. „Vždyť se podívejte, co se děje teď ve Francii. Tam je to jen kousek od nějaké nové revoluce,“ povídal mi starší pán a dodal, že doufá, že to ti mladí nějak vezmou do rukou a začnou věci řešit. Byl jsem skeptický ohledně akčnosti naší generace, ale zároveň překvapený, jakou má hnutí „žlutých vest“ odezvu u relativně obyčejných, i když vzdělaných a zcestovalých Brňáků. Uvědomil jsem si, že i tito lidé nechápou úsilí žlutých vest jen jako boj lidí z regionů proti ekologické penalizaci osobní automobilové dopravy, jak s oblibou rámují francouzské protesty a nepokoje česká média. Vypadalo to spíš, že si plně uvědomují, co hnutí vyjadřuje a co v současné situaci znamená. Tekutý hněv namířený na evropský středový establishment se rozlévá po celé Evropě a je otázka, na kterou stranu se přechýlí. Z odstupu několika let se smazávají rozdíly mezi nepopulárním prezidentem Hollandem a ještě méně populárním Emmanuelem Macronem. Jejich pokusy o to, aby vše zůstalo, jak to fungovalo posledních dvacet až třicet let, evidentně nemají naději na úspěch. Touha po změně je silnější a pravděpodobně se prosadí tak jako tak. Nyní se hraje o to, jak přesně bude tato změna vypadat.
Václav Drozd: Zpráva mezinárodního klimatického panelu
Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) vydal počátkem října naléhavou zprávu, která oblétla světová média: klimatický systém při zachování současné trajektorie emisí skleníkových plynů směřuje k takové míře globálního oteplení, jež vylučuje existencí stabilní lidské civilizace. Upozorňuje, že cíl Pařížské dohody, k níž se světové vlády zavázaly, je omezení oteplení globálního klimatu na 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální úrovni teplot. Dnes směřujeme k oteplení o tři až čtyři stupně a cíle dohody můžeme dosáhnout pouze okamžitým vynaložením mimořádného úsilí. Podle IPCC máme pouhých dvanáct let na transformaci globální ekonomiky – s tím, že následující dva roky jsou obzvlášť krizové. Pokud změny neprovedeme teď, v budoucnosti již lidstvo nebude mít prostředky naše chyby napravit. V současnosti globální průměrné oteplení o jeden stupeň způsobuje mimo jiné extrémní výkyvy počasí, povětrnostní jevy, tání polárního ledu a zvyšování hladin moří. Aby se podařilo omezit oteplování na 1,5 stupně, musely by se podle zprávy do roku 2030 snížit emise oxidu uhličitého způsobené člověkem o 45 procent. Do roku 2050 by pak bylo nutné dosáhnout nulových emisí. Politici selhávají a odmítají se jednoznačně postavit proti závislosti na fosilních palivech – a to jak na úrovni jednotlivých států, tak na mezinárodním poli. Výsledky vyjednávání při klimatickém summitu OSN v polských Katovicích jsou slabé a neodpovídají míře rozvratu klimatu. Naději představuje rostoucí globální hnutí za klimatickou spravedlnost, které v České republice zastupuje organizace Limity jsme my. Přímé akce, které mají za cíl zablokovat infrastrukturu fosilního průmyslu, způsobit mu ztráty a přimět politiky jednat, budou i v příštím roce nabývat na naléhavosti i na intenzitě.
Jaroslav Fiala: Ultrapravičák Jair Bolsonaro prezidentem Brazílie
V prezidentských volbách v říjnu 2018 zvítězil ultrapravicový kandidát Jair Bolsonaro, který byl dosud známý jen jako bizarní figurka na okraji, obhajujující zabíjení, mučení a brazilskou vojenskou diktaturu (1964–1985), na které sám participoval jako armádní důstojník. Na politický vrchol ho vynesla vysoká kriminalita, politická krize v Brazílii a jeden z nejhorších korupčních skandálů v latinskoamerických dějinách. Ačkoli brazilské levicové vlády dokázaly v minulých letech dostat z chudoby 21 milionů lidí a snížit sociální nerovnost, nepodařilo se jim vymanit zemi ze závislosti na exportu nerostných surovin. Brazílie tak zůstala velmi zranitelná a závislá na výkyvech světových trhů. Když ceny nerostných surovin na trzích začaly skutečně klesat, Brazílii postihla silná hospodářská recese a nestabilita. Zároveň propukla mimořádně rozsáhlá korupční aféra, která poškodila politické strany napříč spektrem – včetně levicové Strany pracujících a někdejšího legendárního levicového prezidenta Lulu da Silvu, který nakonec sám skončil za mřížemi. Jair Bolsonaro se svezl na vlně nespokojenosti, využil protikorupční rétoriku (opakovaně tvrdil, že výhodou vojenské diktatury je to, že údajně „nebyla zkorumpovaná“) a slíbil, že v zemi „udělá pořádek“.
Kapitán ve výslužbě Bolsonaro vystřídal za svoji kariéru několik politických stran a jeho dráha se zatím nesla hlavně ve znamení útočných, rasistických nebo jinak ponižujících výroků proti ženám, gayům, lesbám a menšinám všeho druhu. V prezidentských volbách slíbil, že zlegalizuje držení zbraní, oseká veřejné výdaje, umožní policistům střílet podezřelé lidi na ulici a zahájí mohutné tažení proti korupci. Lidé mu podle všeho dali hlas hlavně proto, že v něm vidí politika, který stál po celou dobu „vně“ jinak zkorumpovaného establishmentu, a zachránce před chaosem a pouliční kriminalitou. Faktem ovšem je, že kdyby bývalý prezident Lula da Silva neskončil ve vězení a mohl regulérně kandidovat ve volbách, Bolsonara by s velkou pravděpodobností porazil. Paradoxní na celé věci je, že někteří z Bolsonarových spolupracovníků rovněž čelili obviněním z korupce a podvodů, ale zatím se zdá, že to příliš nevadí.
Apolena Rychlíková: Uprchlická krize trvá, už to ale nikoho nezajímá
Hysterie z uprchlické krize u nás utichla – částečně proto, že se podařilo naplnit její fiktivní schránku reálným obsahem a o tom, že žádní uprchlíci neprojdou, se před volbami mluvilo i v Havířově. Ale migrační krize trvá a právě v těchto dnech mrznou tisíce lidí ve stanech v provizorních táborech. Středozemní moře pohřbilo za uplynulý rok přes 1 500 lidí. Na migranstkých lodích, které si různé země přehazují jako horký brambor, se rodí děti – naposledy bylo novorozeně evakuováno i se svou matkou pár dní před Vánoci. Brutalita represivních složek sílí stejně jako cynismus některých vrcholných evropských představitelů. Italský ministr Salvini tweetuje, že se dobře najedl, a vzkazuje u toho uprchlíkům, že je nepřijme. Podobně se chovají i jiné evropské státy. V USA zase začal Donald Trump plnit své sliby o zdech.
V „horkém létě“ 2015 byli uprchlíci hlavním mediálním tématem a polarizovali společnost, dnes už je většina lidí unavená a z posledních sil bojují jen mezinárodní organizace a neziskovky. Jenže v důsledku změny klimatu, která už dnes radikálně proměňuje některé oblasti světa v neobyvatelná místa, a válečných konfliktů na Blízkém východě (připomeňme i vleklou válku v Jemenu, která decimuje tamní obyvatelstvo) bude migračních krizí přibývat, postupně se integrují do podoby našeho nového světa a stanou se jednou z jeho norem. To by ale nemělo znamenat, že se z nás, lidí z té lepší části světa, stanou ignorantské, sobecké nebo cynické obludy.
Jakub Ort: Vzestup klimatického aktivismu
Zprávy o katastrofách a vlna letních such a veder proměnily v tomto roce pro mnohé z nás stále ještě abstraktní varování před klimatickým kolapsem planety v hmatatelnou skutečnost. Globální elity přitom opakovaně ukázaly, že jim chybí odvaha a síla situaci řešit. Dohody z Paříže i ta letošní z Katovic jsou spíše nedostatečné kompromisy, které navíc velká část zemí okázale ignoruje. O to zásadnější je vlna klimatického odporu zdola, která se tento rok zvedla v nebývalé síle.
V sousedním Německu letos na podzim vyvrcholil několikaletý spor o tisíciletý Hambašský les, který chce německá uhelná společnost vykácet, aby mohla rozšířit těžbu uhlí. K aktivistům, kteří v korunách stromů žijí několik let, se tento rok přidala široká veřejnost a přes bezprecedentní nasazení policie, blížící se výjimečnému stavu, les společně ubránili. Hambach se stal symbolem klimatického hnutí – na jeho podporu demonstrovalo padesát tisíc lidí, naděje na změnu nakazila i obyvatele okolních obcí, které už byly odsouzeny ke zbourání, a podzimní akce Ende Gelände se stala největší masovou akcí občanské neposlušnosti namířenou proti uhelnému průmyslu. Německá RWE, která je jedním z největších producentů uhlí – a tím pádem také jedním z největších škůdců klimatu v Evropě –, tak letos utrpěla citelný symbolický zásah, který se podepsal na její reputaci a poškodil ji i ekonomicky.
Snahy donutit politické elity a velká média, aby se klimatickému kolapsu postavily čelem, zasáhly také veřejný prostor ve Velké Británii, kde hnutí Extinction Rebellion zvolilo cestu blokád ulic a neúnavných akcí občanské neposlušnosti.
Uvidíme, jaký bude mít odpor zdola dopad, jaké strategie se ukážou jako účinné a hlavně jestli jeho úspěchy přijdou dostatečně včas. Jedno je ale jisté: klimatické hnutí přináší aktuální a zásadní téma pro levici tím, že nastoluje společný globální problém, kritizuje kapitalistický systém jako neudržitelný a odhaluje neschopnost současných elit jednat ve veřejném zájmu. Vize a alternativní energetické i společenské koncepty, které se v hnutí rodí, navíc dávají naději, že by mohlo přinést rovněž impulzy pro spravedlivější a smysluplnější organizaci společnosti.
Saša Uhlová: Vražda novináře na Slovensku a její politické dopady
Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové i následné události jednoznačně formovaly slovenskou politiku v roce 2018. V reakci na vraždu následovaly demonstrace iniciativy Za slušné Slovensko v Bratislavě a dalších městech, které byly nejmasovějšími veřejnými shromážděními od roku 1989. Výsledkem byla koaliční krize. Maďarsko-slovenská liberální strana Most-Híd nejprve požadovala předčasné volby, ale nakonec ji uspokojila demise ministra vnitra Roberta Kaliňáka a premiéra Roberta Fica.
Z vlády nového premiéra Petera Pellegriniho postupně odešli ministr kultury, ministryně spravedlnosti, ministr vnitra a očekává se, že své místo brzy opustí i ministr financí. V jistém smyslu se tak vláda výrazně obměňuje i bez předčasných voleb. Avšak Fico, když podával demisi, řekl prezidentu Andreji Kiskovi: „Ty sa nič neboj, pán prezident, ja nikam neodchádzam.“ A opravdu chce podle všeho ještě sehrát významnou roli ve slovenské politice. SMER dlouho bojoval s postupným úbytkem voličů, ale podle současných průzkumů se zdá, že se jeho pozice ustálila nad dvaceti procenty.
Středově liberální strana Progresivní Slovensko, které měla v době velkých demonstrací 1,4 procenta, se v posledních průzkumech dostala nad pět procent, kolem sedmi procent se drží i Most-Híd, což je další možnost pro liberální voliče, pokud této straně odpustí, že v době krize nakonec nevyvolala předčasné volby.
V současné době se ale na Slovensku připravují na prezidentské volby. Kiska se už znovu kandidovat nechystá, ale v politice se chce dál angažovat. Všeobecně se tomu rozumí tak, že bude chtít kandidovat v parlamentních volbách, není však jasné, za kterou stranu. Někteří vidí v jeho působení naději, že by mohl sjednotit liberální pravici podobně jako kdysi Slovenská demokratická koalice sdružující několik menších subjektů, kterým se podařilo v roce 1998 porazit ve volbách Vladimíra Mečiara. Vládní strana SMER zatím svého prezidentského kandidáta nepředstavila, v tuto chvíli už je ovšem známo šestnáct zájemců o prezidentskou funkci a další jsou očekáváni. Pole kandidátů je natolik rozsáhlé a roztříštěné, že je těžké předpokládat, co se nakonec stane. Liberální pravice se tolik děsí toho, že se do druhého kola dostane bývalý předseda Nejvyššího soudu Slovenské republiky a ministr spravedlnosti a místopředseda první Ficovy vlády Štefan Harabin, že by snad v druhém kole volili i protikandidáta SMERu.
Pachatele vraždy policie chytila. Pracovali na objednávku a dosud není jasné, kdo si vraždu objednal. V každém případě se zatím neprokázala žádná souvislost s vládní stranou SMER, ani s italskou mafií.