Foto Sandro Halank, Wikimedia Commons
Výsledek pátečního hlasování, které rozhodlo o budoucí špičce německé Křesťansko-demokratické unie (CDU), už skoro nemohl být těsnější – o pouhých 35 hlasů porazila generální tajemnice strany Annegret Kramp-Karrenbauerová (známá také jako AKK) svého konkurenta Friedricha Merze. Už v prvním kole z klání vypadnul třetí kandidát, ministr zdravotnictví Jens Spahn.
Moment, kdy Angela Merkelová na jevišti objala svou nástupkyni a po osmnácti letech svého předsednictví jí tak symbolicky předala do rukou otěže vedení strany, byl opravdu historický: nejen v dějinách Německa je zcela výjimečné, aby tak velký díl moci putoval od ženy k další ženě. Skutečnost, že si delegáti konzervativní CDU již podruhé za sebou zvolili předsedkyni, svědčí o tom, jak důkladně se Merkelové podařilo někdejší stranu Konrada Adenauera a Helmuta Kohla modernizovat.
Časy, kterým už dávno odzvonilo
Odpůrci politiky Merkelové přitom tvrdili, že kancléřka si stranu vzala jako rukojmí a posunula ji mnohem dále do politického středu, než bylo jejím členům milé: totiž až k „manželství pro všechny“, k odpojení jaderných elektráren nebo k otevřenosti vůči uprchlíkům. Kdyby se CDU rozhodla pro Friedricha Merze, mohla za tímto vývojem po osmnácti letech udělat tlustou čáru a vrátit se zpět k mužům v manažerských pozicích a ženám u plotny, ke snižování daní pro bohaté nebo k debatám o německé kulturní dominanci.
Skutečnost, že si delegáti konzervativní CDU již podruhé za sebou zvolili předsedkyni, svědčí o tom, jak důkladně se Merkelové podařilo někdejší stranu Konrada Adenauera a Helmuta Kohla modernizovat.
Že těmto časům odzvonilo, však bylo cítit už při ekumenické bohoslužbě, která se konala v úvodu sjezdu: vedle Merkelové, toho času ještě šéfky strany, seděl třetí uchazeč o předsednictví Jens Spahn se svým manželem a kázala jim biskupka. CDU prokázala, že i když je z éry Merkelové unavená a touží po změně, nechce se vydat nazpátek: místo toho si zvolila cestu kontinuity v podobě Annegret Kramp-Karrenbauerové, která je svým politickým stylem i příslušností k sociálnímu křídlu CDU ze všech tří kandidátů Merkelové nejbližší. „Don’t mess with Merkel!“ vzkázal posměšně bývalý předseda Zelených Jürgen Trittin na Twitteru Friedrichu Merzovi a jeho podporovateli Wolfgangu Schäublemu po oznámení výsledků volby. Vítězství AKK je také kancléřčiným vítězstvím – dost možná jedním z posledních.
I když těsná většina delegátů strany volbou Kramp-Karrenbauerové dala najevo, že nad politikou Merkelové nezlomila hůl, je tu ještě téměř stejně silná druhá polovina, která hlasovala pro Friedricha Merze. AKK tak čeká nelehký úkol: vést rozdělenou stranu v rozdělené zemi a rozdělené Evropě. Konzervativní a neoliberální křídlo CDU jí už teď vyčítá, že bude jen kopií Merkelové, která nepřinese skutečnou změnu a nebude schopná obstát v té nejdůležitější výzvě: dovést stranu k vítězství v příštích volbách a přilákat zpět aspoň část voličů, kteří přeběhli k radikálně pravicové Alternativě pro Německo (AfD).
Hranice ústupků
Annegret Kramp-Karrenbauerová se Merkelové podobá svým věcným politickým stylem a citem pro to, co je v danou chvíli potřeba udělat – před volbami vedla bezchybnou kampaň, a když bylo potřeba přesvědčit poslední nerozhodnuté delegáty, přednesla jindy rétoricky průměrná politička nejlepší projev sjezdu a zřejmě i své kariéry. Západoněmecká katolička AKK ovšem mnohem vehementněji než východoněmecká protestantka Merkelová odmítá „manželství pro všechny“, které staví na roveň svazek heterosexuálních a LGBT párů a ostřejší tóny volí také v otázkách migrační politiky: uprchlíci, kteří spáchají trestný čin, by podle ní měli být bez milosti deportováni zpět – třeba i do válčící Sýrie.
Ale i v otázkách, ve kterých nemá nová předsedkyně ke konzervativcům ve své straně blízko, jim nejspíš bude v zájmu sjednocení znesvářených táborů muset v lecčem ustoupit. Zklamaným Merzovým příznivcům ostatně už podala ruku jmenováním nového generálního tajemníka strany – stal se jím Paul Ziemiak, konzervativní předseda Mladých unionistů, mládežnické organizace CDU.
Bude napínavé sledovat, jak volba nové předsedkyně ovlivní ostatní strany i současnou vládní koalici. Pro Zelené, kteří se s CDU přetahují o voliče, je vítězství Kramp-Karrenbauerové spíše dobrou zprávou – středová CDU má pro ně do budoucna lepší koaliční potenciál. Ekonomicky liberální FDP si od středové linie konkurenční CDU naopak slibuje, že jejich strana zůstane pro podnikatele a liberálně-pravicové voliče relevantní alternativou. Velký otazník se vznáší nad tím, co výměna vedení CDU udělá s ultrapravicovými populisty z AfD, kterým se heslo „Pryč s Merkelovou“ vedle odmítání imigrace stalo hlavním politickým programem. Povede se jim přesměrovat zášť zklamaných Němců vůči kancléřce na její nástupkyni? To bude záležet na tom, jak úspěšně se Kramp-Karrenbauerové podaří proti kancléřce vymezit.
Politika středu
Nejméně předvídatelné je, jaký vliv bude mít výměna nejvyššího patra CDU na partnera ve vládní koalici, tedy na sociální demokraty SPD. Samotná koalice má pod vedením AKK zřejmě lepší šance přežít, než kdyby měli společně vládnout socialisté a dlouholetý lobbista globálního finančního sektoru Merz. Otázkou je, jestli totéž platí i pro SPD jako stranu: ne nadarmo vidí řada politologů jednu z hlavních příčin jejího strmého propadu v politice Merkelové, která CDU posunula do politického středu, a stala se tak SPD nebezpečnou konkurencí. Návrat CDU doprava by tak býval mohl být pro SPD šancí se proti ní opět vymezit – šancí, která se zřejmě nenaplní.
Merkelové „politika středu“ ovšem neměla negativní vliv pouze na voličskou podporu SPD, ale také na politickou kulturu v Německu. Kompromisní politický styl kancléřky sice otupil ostří těch největších kontroverzí a zajistil jejím vládám „klid na práci“, zároveň však přispěl k odsunutí zásadních společenských debat z centra na okraj politického spektra.
Pokud bude Kramp-Karrenbauerová v tomto stylu pokračovat a na palčivé otázky 21. století, jako jsou klimatická změna, digitalizace nebo rostoucí nerovnost, dále nabízet recepty 20. století, bude se tato polarizace nejspíš dál prohlubovat. Jejím prvním úkolem proto musí být emancipovat se od Merkelové, vytvořit si svébytnou agendu, ale zároveň ji až do dalších voleb coby kancléřku po svém boku ustát. Jak zásadní pro AKK bude rázné vykročení ze stínu Merkelové, si možná nikdo neuvědomuje tak dobře, jako samotná Angela Merkelová. Když nové předsedkyni na sjezdu gratulovala ke zvolení, obě ženy se objaly. Kancléřka se však už po několika vteřinách stáhla – zjevně s vědomím, že příliš dlouhé obětí by se její nástupkyni mohlo stát osudným.
Autorka je socioložka.