Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Příběh o retardovaných dětech

Debaty o inkluzi jsou dalším z příkladů postfaktické argumentace. Ta nepotřebuje fakta nebo data, stačí jí dojmy.

„To nemůžete myslet vážně, když říkáte, že Donald Trump je schopným politikem,“ reagovala jedna z účastnic letošní pražské přednášky historika Timothy Snydera na FF UK. Historik Snyder odvětil tím, že i když s hlavou státu USA nesouhlasíme, neměli bychom mu upírat schopnosti, které má. Tedy umět skvěle komunikovat na Twitteru nebo být zábavným řečníkem pro určité publikum. I to je totiž součást politiky.

V zásadě stejně můžeme reagovat na nedávný rozhovor Jiřího Pilaře pro DVTV na téma inkluzivního vzdělávání. Nejdříve se vám chce vyjmenovat celou řadu faktů, čísel a konkrétních zkušeností, které ukáží, co vše je na vyřčeném špatně. Ale pojďme se na to podívat jinak. Jeho rozhovor je velmi schopně vystavěným „příběhem o retardovaných dětech“ a v úrovni demagogie a překrucování si pan Pilař nezadá s mistry toho umění, jakými jsou již zmíněný prezident USA, Václav Klaus mladší nebo třeba Jiří Ovčáček.

Kdo tu hraje jakou roli?

Pilařovo vyprávění má vše, co by postfaktická argumentace měla obsahovat. Máme zde jasného padoucha v podobě neziskových organizací, které ve spolupráci s Bruselem vnucují Česku cizí ideologický koncept jménem inkluze. Ministerstvo školství pak hraje roli slabého a ustrašeného vládce, na něhož stačí dupnout, zvýšit hlas a on poslechne.

Příběh o „retardovaných“ prohlubuje příkopy mezi rodiči dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, učiteli v běžných školách, speciálními pedagogy, občanskou společností a státními institucemi. Je to promarněná příležitost.

Konstrukce oběti je obzvláště vydařená. Obětmi totiž nejsou jen samotné děti s mentálním postižením nebo poruchami chování, které mají v běžných školách údajně trpět. Obětmi jsou i všechny ostatní děti, protože jsou spolužáky s postižením údajně zpomalovány. Tento argument dokáže efektivně vystrašit každého rodiče. Co když se do třídy vašeho dítěte dostane někdo takový, kdo zlikviduje vzdělání vašeho potomka? Titulek v Blesku z rozhovoru s dalším zástupcem Asociace speciálních pedagogů „Reforma školství? Odnese to i vaše dítě, říká odborník na vzdělávání Martin Odehnal“ zní velmi jasně. Kdo by se tedy nebál, že? A hrozba těchto „retardovaných“ dětí nekončí školou, naopak. Až z ní vyjdou, budou nebezpeční pro celou společnost po zbytek svého života. Už se bojíte? Pokud ne, jste tedy blázen, ideolog nebo jste placený Sorosem. Či rovnou vše najednou.

Naopak za hrdiny jsou v tomto příběhu učitelé ve speciálních školách. Ti dokáží nebezpečné „retardované“ děti zvládnout, a uchránit tak společnost. Na rozdíl od učitelů v běžných školách, kteří si s nimi až na pár výjimek nedokáží poradit. A nakonec zápletka. V září 2016 byla spuštěna „škodlivá inkluze“, nastal tedy významný zlom v historii českého školství a vše, co nastalo po něm, budeme vnímat pouze jako chybu této legislativní reformy. Podle této představy se děti s postižením do té doby vzdělávaly ve speciálních školách a vše bylo, jak má být.

Orwellovské scény

V některých částech rozhovoru mezi Martinem Veselovským a Jiřím Pilařem jsme mohli vidět až orwellovské scény: sledovat počty romských dětí, zbytečně onálepkovaných diagnózou lehkého mentálního postižení, je prý jako nacistické norimberské zákony. Vzdělávání ve speciálních školách je smysluplnou inkluzí. Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla – chtělo by se dodat.

Chybou by bylo opomenout reálný základ frustrace z českého školství, z kterého obchodníci se strachem těží. A že je z čeho těžit! Vyhořelí a nespokojení učitelé. Nízký rozpočet na školství, který je ostudou celé naší společnosti. A mohli bychom pokračovat. V takovýchto podmínkách je vzdělávání dětí s náročnými speciálními potřebami opravdu hrdinský výkon. Jak z toho ven? Jít po jednotlivých argumentech je cestou do pekel, protože budeme vždy v zajetí toho velkého „příběhu o retardovaných“.

Na vyznění celého rozhovoru nezměnil moc ani fakt, že pan Pilař nedokázal říct, kolik dětí s mentálním postižením vlastně v běžných školách máme. Jak velké tedy nebezpečí je. Jsou jím uváděné příklady ojedinělé, nebo se s nimi potkáme na každé škole? To není náhoda, protože absence kultury, kdy se rozhodujete na základě reprezentativních dat, je postfaktickým argumentům vlastní. Fakta nejsou pro strašení lidí prostě potřeba. Pro fanoušky dat nicméně uvádím, že ve 4 140 běžných základních školých se v roce 2017 vzdělávalo 2 189 žáků s lehkým mentálním postižením (LMP). To znamená, že pouze 16,9 procenta ze všech dětí s diagnózou LMP se vzdělává v běžných školách. Ostatní jsou buď ve speciálních třídách běžných škol, nebo ve školách speciálních.

Nenechme se vtáhnout do podobných příběhů

Zcela zásadní je nenechat se vtáhnout do samotného příběhu o experimentech od roku 2016, o nebezpečných dětech a zlých neziskovkách. V něm nás totiž už žádná fakta nezachrání. Většina žáků s postižením se již dávno vzdělává v běžných školách. Inkluzivní vzdělávání tedy není žádným experimentem. Je v českém školství dlouholetou realitou. Žádný radikální zlom v tomto ohledu nenastal. Díky reformě z roku 2016 jde do škol více peněz, ale řada bariér, jako je nedostatek asistentů pedagoga, jejich nízké odměňování, vysoký počet žáků ve třídách nebo nedostatečná podpora učitelům a asistentům, stále přetrvává. Vedle nedostatku asistentů pedagoga se běžné školy potýkají také s malým počtem speciálních pedagogů. Více ve studii Nadace OSF, České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání a školských odborů.

Tyto a jiné strach nahánějící příběhy – třeba o uprchlících, genderu a Istanbulské úmluvě – jsou zcela toxické pro jakoukoli možnost shodnout se na řešení napříč různými skupinami. Příběh o „retardovaných“ jen prohlubuje příkopy mezi rodiči dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, učiteli v běžných školách, speciálními pedagogy, občanskou společností a státními institucemi. Je to promarněná příležitost. Stavění zdí podle představ Donalda Trumpa nebo vykreslování obránců lidských práv jako padouchů totiž nic z reálných problémů nevyřeší.

Autor pracuje v Nadaci OSF.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále
Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image