Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Recyklovatelný kelímek na kávu planetu nezachrání

Je třeba postavit se korporacím, které nás nutí žít v odpadotvorné společnosti, ne hledat „zelenější“ způsob zachování současné situace.

Věříte na zázraky? Pokud ano, postavte se prosím do fronty. Spousta lidí má takovou představu, že když nahradíme jeden materiál druhým, všechno půjde stejně snadno jako dosud. Před časem se na Twitteru objevilo 60 tisíc retweetů výzvy pro obchodní řetězce s kávou Starbucks a Costa, aby místo plastových kelímků začaly prodávat kelímky vyrobené z kukuřičného škrobu. Poté byl tweet smazán. Ti, kdo výzvu podporovali, se poněkud zapomněli zamyslet nad tím, odkud se ten kukuřičný škrob vezme, kolik půdy bude zapotřebí k vypěstování suroviny nebo jaké množství se bude muset ukrojit z výroby potravin. Nevzali v potaz škodu, kterou to může způsobit: o pěstování kukuřice se totiž ví, že způsobuje erozi půdy, a kromě toho mnohdy vyžaduje silné dávky pesticidů a umělých hnojiv. Problémem nejsou jen plasty. Problémem je žít na jediné obyvatelné planetě tak, jako bychom žili na čtyřech planetách. Samotná kvantita spotřeby ochromuje přirozené systémy Země, a to bez ohledu na to, co spotřebováváme.

Chození kolem horké kaše

Aby nedošlo k nedorozumění: naše chtivost plastu představuje zásadní pohromu pro životní prostředí a kampaně odhodlané omezit jeho používání mají jasné motivace a někdy bývají i efektivní. Nemůžeme však na krizi životního prostředí reagovat pouze výměnou jednoho zdroje za druhý. Když jsem se v tomto smyslu vyjádřil, lidé se mě ptali: „Tak co tedy máme místo toho používat?“ Otázka by spíš měla znít: „Jak bychom měli žít?“ Systémové přemýšlení je však na vymření.

Jako spotřebitelé jsme zmatení, obelhaní a téměř bezmocní – a mocné korporace vyvíjejí značné úsilí nás přesvědčit, abychom se tak opravdu cítili.

Součástí celého problému je obvyklý zdroj kampaní na omezení plastu: dokumentární seriál Blue Planet II Davida Attenborougha. Po prvních několika epizodách se silným a srozumitelným obsahem následovala sedmá, která se snažila vysvětlit, co hrozí všem těm úžasným tvorům, které seriál představil. Obsah epizody skákal z jednoho tématu na druhé. Byli jsme poučeni, že proti postupnému zahubení života v oceánu můžeme „něco udělat“. Jenže nám neřekli co. Epizoda neobjasnila ani původ stávajících problémů, kdo nebo co za ně může, ani jak se lze zapojit do jejich řešení.

Do všeobecného zmatku prohlásil jeden z přispěvatelů: „Domnívám se, že jde o to, abychom každý převzali zodpovědnost za svá osobní rozhodnutí v každodenním životě. To je vše, co můžeme po každém z nás chtít.“ Tento výrok dokonale podtrhuje mylné přesvědčení, že planetu zachrání lepší forma konzumního chování. Současné problémy jsou strukturní: komerční zájmy drží v šachu politický systém, ekonomie usiluje o nekonečný růst. Samozřejmě že bychom mohli zkusit minimalizovat své environmentální stopy, ale zmíněným vlivům se nelze postavit pouhým „převzetím zodpovědnosti“ za své spotřební chování. Bohužel jsou to témata, kterým se BBC a zejména David Attenborough vyhýbají. Ač Attenborougha v mnoha ohledech obdivuji, nejsem zrovna příznivcem jeho environmentalismu. Dlouhá léta se tak neprojevoval, ale když konečně začal, vyhýbal se konfrontacím s mocnými znečišťovateli. Takže buď mluvil dost vágně, nebo se soustředil na problémy, které se netýkaly vládních zájmů. To by vysvětlovalo ono „chození kolem horké kaše“ v seriálu Blue Planet.

Zmatení a obelhaní spotřebitelé

Asi nejvýraznějším problémem je rybářský průmysl, který z úchvatného podmořského života popisovaného v seriálu vytváří potraviny. Právě toto průmyslové odvětví způsobuje na základě naší poptávky a pod ochranou vlády eskalující ekologickou katastrofu v oceánech. Navzdory tomu seriál vyprávěl pouze o jednom rybolovu, který navíc patří k jednomu procentu těch obnovitelných. Bylo kouzelné sledovat lodě na lov norských sleďů, jak se snaží nezabíjet kosatky, jenomže chyběla informace, že něco takového je hodně neobvyklé.

Dokonce i plasty v moři jsou ve velké míře součástí rybolovu. Zjistilo se, že 46 procent pásma odpadků v Pacifiku, takzvaného „garbage patch“, který se stal symbolem odpadotvorné společnosti, tvoří staré rybářské sítě a mnoho dalších rybářských potřeb. Pro mořský život přitom představuje odpad z rybolovu větší ohrožení než jakýkoliv jiný druh odpadu. Co se týče plastových tašek a lahví, které ke katastrofě nesporně přispívají, drtivá většina z nich pochází z chudých zemí, které nemají fungující systém na likvidaci odpadu. Na to však nikdo nepoukázal, a tak hledáme řešení na nesprávných místech.

Od této zkreslené perspektivy se odvíjí tisíce dalších zvráceností. Jedna významná environmentalistka zveřejnila svoji vítěznou fotku královských krevet zakoupených v supermarketu, kde se jí podařilo přesvědčit obsluhu, aby jí je nandala do vlastní přinesené krabičky místo do plastového sáčku – vše ve jménu ochrany moří. Jenže zakoupení krevet způsobuje mořskému prostředí mnohonásobně větší škodu než jakýkoliv plast, do kterého vám je zabalí v obchodu. Ze všech druhů rybolovu má lov krevet nejvyšší míru „vedlejšího odlovu“ – při sběru se totiž sebere i velké množství želv a dalších ohrožených živočichů. Pěstování krevet na farmě vyjde nastejno, protože ničí mangrovové lesy, které představují důležité prostředí pro rozmnožování a růst tisíců živočišných druhů.

K takovým tématům jsme nuceni zůstávat hluší a slepí. Jako spotřebitelé jsme zmatení, obelhaní a téměř bezmocní – a mocné korporace vyvíjejí značné úsilí nás přesvědčit, abychom se tak opravdu cítili. Přístup BBC k environmentálním tématům je až partyzánský – drží basu se systémem, který zkouší přehodit zodpovědnost strukturních vlivů na nakupující a spotřebovávající jednotlivce. Zároveň však pouze lidé mohou podnítit smysluplnou změnu, pokud iniciují politické kroky.

Je třeba změnit svět

Odpověď na otázku „Jak bychom měli žít?“ proto zní: „V jednoduchosti.“ Jenže žít v jednoduchosti je velmi komplikované. V knize Konec civilizace od Aldouse Huxleyho vláda zmasakrovala divochy, kteří v jednoduchosti žili. Dnes by to bylo vcelku zbytečné: nyní je stačí odsunout do bezpečné vzdálenosti, urážet je a odmítat. Ideologie konzumace se rozšířila natolik, že se stala vlastně neviditelnou: je to taková plastová polévka, v níž plaveme všichni.

Žít na jedné planetě znamená nejen omezit vlastní spotřebu, ale také se bránit systému, který generuje obrovské přívaly odpadu. To znamená bojovat s korporátní mocí, měnit politické závěry a postavit se proti systému založenému na konzumaci, který nazýváme kapitalismem. Jak to shrnul list Hothouse Earth ve vydání, v němž varoval před pádem naší planety do nové a již nezvratné klimatické změny: „Přírůstkové lineární změny (…) ke stabilizaci systému na Zemi nestačí. Abychom snížili riziko, že překročíme tu úplně poslední hranici, bude potřeba rozšířených, rapidních a zásadních proměn.“ Jednorázové kelímky na kávu vyrobené z nových surovin nejenže nic neřeší, dokonce se na problému podílejí. Ochraňovat planetu znamená měnit svět.

Autor je novinář a aktivista.

Z anglického originálu We won’t save the Earth with a better kind of disposable coffee cup, publikovaného v deníku The Guardian, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image