Když jsem v červenci tohoto roku se svou rodinou pobývala na americkém Středozápadě, zažívala jsem během rozhovorů s mladými ženami opakovaně něco jako kulturní šok. Jejich přístup ke zdravotní péči, vzdělání či státní podpoře během raného rodičovství byl o tolik obtížnější! I občané v těch nejchudších státech Evropské unie, jako je třeba Bulharsko, se těší větším sociálním jistotám než Američané. Začínalo mi být jasnější, proč je pro řadu mladých Američanů tak atraktivní právě starý pán Bernie Sanders a proč se otevřeně označují za socialisty.
Sex jako prostředek
Právě americkým mileniálům je určena nová kniha Kristen R. Ghodsee Why Women Have Better Sex Under Socialism and Other Arguments for Economic Independence (Proč mají ženy lepší sex v socialismu a jiné důvody pro ekonomickou nezávislost). Ghodsee je etnoložka a profesorka východoevropských studií na Pensylvánské univerzitě, která se již třicet let věnuje studiu žen ve východní Evropě. Konkrétně ji zajímá, jak jejich životy ovlivnila postsocialistická transformace. Polarizace americké společnosti a vlna levicového aktivismu dvacátníků a třicátníků kolem prezidentské volby a zvolení Donalda Trumpa prezidentem ji vedly k napsání popularizační knihy, jejímž úkolem je srozumitelnou formou shrnout výsledky jejího bádání. Věří, že může mít pro mladé lidi v Americe, především pak ženy, aktivizační potenciál.
Neregulovaný kapitalismus nepřeje mezilidským vztahům, které vyžadují čas a energii. Jsme unavení a vysátí a nemáme energii na to, abychom emočně investovali do láskyplných vztahů bez nároků na kompenzaci.
Hlavní myšlenkou knihy je předpoklad, že povaha ekonomického a společenského systému má klíčový vliv na naše intimní životy. Pakliže máte tři práce a jste unavená, máte starosti, jak zaplatíte hypotéku nebo nájem a snažíte se starat o děti či stárnoucí rodiče a zároveň vydělávat, nebudete asi ta nejideálnější partnerka, matka, dcera, přítelkyně. Neregulovaný kapitalismus, jak existuje například v USA, je pro ženy škodlivý, píše Ghodsee. Naopak demokratický socialismus ženám svědčí. Tak zní její základní argument. Jsou-li ženy ekonomicky nezávislé a těší se sociálním jistotám, jakými jsou dostupná zdravotní péče, sociální zabezpečení nebo třeba důchody, jsou obecně spokojenější – a to i v sexu.
Jsou to ostatně ženy, na koho padá břímě péče ve společnostech, kde vládne neoliberální politika a neregulovaný kapitalismus. A mají-li takto ztížený přístup k ekonomické nezávislosti, jsou více motivovány vnímat sex spíš jako prostředek k zajištění svých potřeb než jako potěšení – ať už je to v rámci manželství, volnějšího partnerství či prostituce. Ghodsee v knize cituje řadu osobních zkušeností, ale třeba i příklad své známé, která zůstala s dětmi doma. Peněz od svého muže, na kterých byla závislá, se musela dožadovat velice ponižujícím způsobem a její vyjednávací pozice nebyla z role ženy v domácnosti vůbec jednoduchá.
Prostituce je stará jako lidská civilizace sama, když je ale žena ekonomicky nezávislá, k „nejstaršímu řemeslu“ se pravděpodobně uchyluje z vlastní touhy. V opačném případě v jejím rozhodnutí hrají roli ekonomické podmínky.
Nevylijme s vaničkou státního socialismu i dítě
Ghodsee opírá svůj argument o celou řadu sociologických výzkumů týkajících se života v socialistických státech ve východní Evropě a také o své vlastní bádání mapující proměnu života žen po pádu železné opony. Přitom nikdy neopomene zdůraznit, že vůbec neobhajuje nějaký návrat ke státnímu socialismu, a poctivě vyjmenovává všechny přehmaty a nedostatky tohoto systému. Přiznává také, že pojetí sexuality bylo velice konzervativní: smyslem sexuálního života byly děti; gayové, lesby a další lidé s queer sexualitou se nemohli otevřeně projevovat. Přiznává, že diskriminace na pracovišti přetrvávala, na nejvyšších místech politiky ženy chyběly a že břímě domácí práce zůstávalo na ženách, které bojovaly s „dvěma směnami“. Odmítá ale vylít s vaničkou i dítě. Tvrdí zkrátka, že socialismus v sobě skrýval i smysluplné politiky, především co se týče socializace péče, z nichž by se podle ní měla levicová hnutí poučit. Ideálem společenského zřízení jsou pro Ghodsee ale spíše státy Skandinávie.
Ghodsee mapuje různé experimenty zavádění politik ve východní Evropě inspirované myšlením klasiků marxismu Augusta Bebela, Friedricha Engelse, Alexandry Kollontaj či Rosy Luxemburg. Jednalo se především o výstavbu školek, jeslí, dostupných jídelen a mandlů, liberalizaci zákonů o manželství, rozvodech a potratech, zavedení mateřských příspěvků, podporu vzdělávání žen, jejich zaměstnávání a pracovních kariér. Konkrétní kroky a jejich dopady se lišily v každé zemi za železnou oponou – míra radikality, dynamika reforem a role konzervativních proudů byla jiná. Kvůli vlivu katolické církve nebylo například společenské ovzduší v Polsku tak liberální jako v Maďarsku a východním Německu. Oproti Maďarsku a Německu bylo období sedmdesátých a osmdesátých let v ČSSR konzervativnější než předchozí dekády, především padesátá léta, kdy se stát v plné míře pokoušel ženy zapojit do budovatelského procesu (Ghodsee se tu opírá o bádání Kateřiny Liškové, Hany Havelkové, Libory Oates-Indruchové a Věry Sokolové).
V důsledku lze ale její poznatky shrnout tak, že socialistické státy podporovaly ekonomickou nezávislost žen, a ty tak mohly svobodněji opouštět vztahy, které jim nevyhovovaly. Ghodsee to dokládá výzkumy, které ukazují, že například rozvodovost (většinou z iniciativy žen!) a počet sňatků byly ve Východním Německu o dost vyšší než v SRN. Ghodsee dále cituje výzkumy dokládající, že Němky z Východu vykazovaly dvakrát vyšší spokojenost ohledně svého sexuálního života a že byly sexuálně aktivnější. Podle Ghodsee to nelze vysvětlit jen tím, že sféra sexuality byla ostrůvkem soukromé svobody v jinak nesvobodném a šedivém světě socialistické společnosti. Sexuální revoluce ve východní Evropě prostě probíhala poněkud jinak. Sami státem dotovaní sexuologové tu zdůrazňovali důležitost ekonomických a společenských podmínek pro naplněný sexuální život. Sex v socialistické společnosti, tvrdí Ghodsee, přestává být ostražitě střeženou komoditou, ale je ideálně čímsi sdíleným mezi rovnocennými partnery.
Války o orgasmus
Profesní úspěchy žen ve východní Evropě a na odiv stavěná hrdost socialistických států na svou progresivní politiku v ženské otázce byly podle Ghodsee tak markantní, že spolu s druhou vlnou feminismu a ženským hnutím sehrály důležitou roli v proměně statusu quo ohledně diskriminace žen v západních zemích. Socialismus na Východě tak v zásadě pomohl ženám na Západě. Jak ostatně tvrdí Alena Wagnerová, která se emancipací žen v ČSSR zabývala, zažívaly do sedmdesátých let, kdy na Západě ženy začaly úspěšný boj za své lepší společenské uplatnění, východoevropské ženy mnohem větší míru svobody a měly větší kontrolu nad svými těly a životy. Ghodsee zase cituje výpovědi západoněmeckých žen, které cítily vděčnost vůči svým východoněmeckým kolegyním, když po sjednocení Německa žádaly stejné sociální jistoty a opatření, jaké znaly před rokem 1989. Píše rovněž o „válkách o orgasmus“ v devadesátých letech, kdy západní Němci nemohli zkousnout výsledky výzkumů, které poukazovaly na větší sexuální aktivitu a spokojenost východoněmeckých žen.
Nejde jen o sex, ale o cosi obecnějšího. Neregulovaný kapitalismus nepřeje mezilidským vztahům, které vyžadují čas a energii. Mnozí z nás prostě uprostřed snah vydělat si na nájem a živobytí ani jedno nemají. Jsme unavení a vysátí a nemáme energii na to, abychom emočně investovali do láskyplných vztahů bez nároků na kompenzaci. Únava a úzkost jsou odvrácenou stranou gigové ekonomiky, jak na to výmluvně poukázal umělecký projekt Jonáše Strouhala, který nechal po Praze potulovat depresivního „Alzáka“. Recept Kristen Ghodsee je jednoduchý. Jestliže stojí váš sexuální a osobní život za starou bačkoru, vykašlete se na sex shopy, sexy prádlo a svépomocné příručky. Bojujte raději za společnost, která vám poskytne větší možnosti v zaměstnání, lepší a dostupnější zdravotní péči a vyšší státní podporu na rodičovskou dovolenou a péči o dítě nebo nemocné.
Jde ale ještě o něco jiného. V jednom rozhovoru pro britský levicový podcast Novara se belgická politoložka Chantal Mouffe snaží obhájit pojem národa a „levicového vlastenectví“, tedy pojmů, které si dnes spojujeme zejména s nacionalistickými a konzervativními proudy. Mouffe říká, že by levice neměla nechávat tento prostor pravici, ale měla by ho sama okupovat. Měla by se obrátit k tradicím a hodnotám, na které navazuje, k alternativní historii té které země a tam čerpat zdroje hrdosti z národní identity. V našem případě by to klidně mohly být výdobytky československého ženského hnutí v 19. a první polovině 20. století, spojené se jmény jako Františka Plamínková či Milada Horáková, či na ně navazující progresivní politiky zrovnoprávňující ženu ve společnosti během padesátých a šedesátých let.
Autorka působí v inciativě tranzit.cz a přednáší na FAMU.