Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ve Francii zahřmělo

Ve Francii se zmobilizovaly davy, aliance je široká a především: demokratická, sociální a rovnostářská. Lid ve Francii se znovu vyslovil.

Projev Emmanuela Macrona k národu v pondělí večer nemohl ve Francii změnit nic podstatného na tom, co tamní krize v posledních čtyřech týdnech přinesla. Mobilizace statisíců „žlutých vest“ – s demonstracemi a blokádami, které probíhaly permanentně a vrcholily v posledních dvou listopadových a prvních dvou prosincových sobotách, nevratně podkopaly koncept macronismu. O jeho rozkladu nelze pochybovat, jakkoliv si vládnoucí třída právě od něj slibovala pravý opak: politickou stabilitu, dostatečnou podporu veřejnosti i pevné podloží pro dovršení neoliberálních reforem, tedy pro útok na práva a životní úroveň pracujících lidí.

Vládnoucí kruhy se domnívaly, že dlouhá léta systematicky depolitizovaná, dezorientovaná a atomizovaná veřejnost tuto zcela rozpornou konstrukci neprohlédne, natož aby ji vyhodila do povětří. Situace je dnes o to vážnější, že pořádný plán „B“ zatím elita na stole nemá, pokud ovšem za něj nepokládáme výrony „nejhlubšího státu“ – výzvy k výjimečnému stavu a k nasazení armády (8. prosince vskutku nasazené obrněné transportéry v ulicích Paříže byly ostatně bezprecedentní událostí od konce druhé světové války). Závan této ryzí podstaty státní moci zažily dva dny předtím desítky zadržených demonstrujících lyceistů v Mantes-la-Jolie, které policisté nechali klečet s rukama za hlavou. Tuto evokaci nacisty okupované Francie předváděly pak žluté vesty při svých demonstracích jako symbol „résistance“ proti režimu, o jehož podlosti a uzurpační povaze nemohlo být po ponížení lyceistů pochyb.

Od tripartity k tripartitě

O co ale v macronismu dosud šlo? Politicky tento projekt nemohl nevzbudit určitý obdiv k jeho inspicientům, aranžérům i hlavní osobě, jejíž hlavu v uplynulých dnech žluté davy žádaly. Macronismus chtěl nahradit předcházející tripartitní režim, který sestával z alternace mezi gaullistickou pravicí (UMP, později LR) a socialistickou levicí (PS) poté, co se poststalinští komunisté (PCF) sami vyšachovali ze hry coby mouřeníni, kteří skrze své militanty v terénu i ministry ve vládách vykonali v osmdesátých a devadesátých letech špinavou práci za Mitterrandovu „sjednocenou“ a Jospinovu „pluralitní“ levici, včetně všech neoliberálních kroků a několika vln privatizací. Jako „třetí vzadu“ v této tripartitě byla výhodně – v roli opozice – umístěna Le Penova Národní fronta, vůči níž se maškaráda napořád vládnoucí pravo-levé „republikánské fronty“ nutně musela voličům jevit jako spolehlivé „menší zlo“. Tohle nějakou dobu fungovalo dobře, jen hlasů pro lepenovce bylo stále víc a po převzetí strany Marine Le Pen v roce 2011 převzala hnědá opozice to, co v tradičních stranách čím dál víc chybělo a co k fašistům přitáhlo nové hlasy: sociální otázku.

Poctivý pohled na strukturu zmobilizovaných davů – lidové vrstvy (zaměstnanci, dělníci, řemeslníci), nižší střední třída (malí podnikatelé, technici, úředníci, manažeři na subalterních pozicích) a mládež (zejména středoškoláci) – naznačuje takřka vysněnou alianci všech revolučních stratégů: souručenství proletariátu a maloburžoazie.

Další díl rozkladu politických základů páté republiky mohl začít. Exekutivy Françoise Hollanda (2012–2017) nakonec – pod imperativem „dobrého (neoliberálního) vládnutí“ – provedly harakiri Socialistické strany za přímé účasti tehdy neznámého nadaného mladíka Emmanuela Macrona, který byl již otestován prestižními školami, v nichž zaujal jako matematický fenomén, a Rothschildovou bankou, které přihrál miliardy (a sám sobě miliony). Ve vládě Manuela Vallse se pak Macron – po úspěšném správcovství Elysejského paláce – stal ministrem hospodářství. Zatímco premiér Valls řečnil o tom, že je třeba „skončit se starolevicí“ a vypustit z názvu strany „slovo socialismus, které již nic neznamená“, Macron přímo i nepřímo pracoval na legislativě přihrávající štědré dary korporacím a asociálně zpružňující trh práce. Zákon „El Khomri“, nazvaný tak podle jména tehdejší ministryně sociálních věcí, vyvolal na jaře 2016 demonstrace tak mohutné, že to zarazilo i ostřílené odborové byrokraty CGT, kteří se nestíhali přizpůsobovat masovému rozhořčení.

Lze jen stěží uvěřit, že François Hollande byl překvapen Macronovou kandidaturou v prezidentských volbách 2017 a že si neuvědomoval nutnost přeformátovat politickou scénu v situaci, kdy PS ztrácela význam i budoucnost, tradiční pravice byla výrazně oslabena a v opozici se vedle Marine Le Pen objevilo nové hnutí, které Jean-Luc Mélenchon nazval Nepodvolenou Francií (FI). Ta již byla organizačně, ideově i symbolicky odpojena od komunistické Levicové fronty (FG). Vylouhované komunisty už nikdo nepotřeboval, a tak se v zoufalství přimkli přece jen k Mélenchonovi, v němž stále doufají nalézt nového Mitterranda nebo Jospina, novou „sjednocenou“ či „pluralitní“ levici, v níž by ještě svému lidu posloužili.

Půvab macronismu

V očích podnikatelských svazů – zejména korporátního Medefu Pierra Gattaze („Macron je GATTAZtrofa,“ čteme dnes na transparentech) – Macronův projekt nové nouzové tripartity vyhlížel celkem přitažlivě: nahoře povládne už jenom République en Marche (REM), široký „radikální střed“, neoliberální v ekonomice a liberální v societálních otázkách, omlazený, feminizovaný a digitalizovaný, vůči „starým strukturám“ a konzervativcům všeho druhu modernizační, ba revolucionizující (Macronova předvolební brožura nesla název „Révolution“). Jako takový měl být přitažlivou a skutečnou hrází proti dvěma kvazirevolučním extrémům, krajně pravicové Národní frontě (mezitím přejmenované v rámci „dediabolizace“ na Národní sdružení), a krajně levicové Nepodvolené Francii, zkrátka proti – obrazně řečeno – Mussolinimu i Chávezovi. To se i řadě levých intelektuálů líbilo a dlouho jim vůbec nepřišlo na mysl, že je to celé na levačku.

Tato politika rozhodně nebyla předem odepsaná, potenciál písku házeného lidem do očí nesporně měla. Zhrození významných složek veřejnosti nad pravicovým obskurantismem, xenofobiemi všeho druhu a autoritativními sešupy „populismů“ naší doby skoro automaticky činilo z čehokoli odlišného když ne ideál, tak alespoň ono proslulé menší zlo. Macron působivě vystupoval jako moralizátor politického života (dokud si šéf jeho ochranky Alexander Benalla nezahrál na policajta a nemlátil na 1. máje i jindy mladistvé narušitele řádu). Macron navíc vystupoval jako Antitrump (a pán Bílého domu mu tu dodnes vrací), a to nejen v ekologických otázkách („Make the planet great again“), a jako Evropan vůči suverenistům uvnitř i vně kontinentu (i když „evropská armáda“ nijak nevybočuje z klasické soutěže velkých i malých imperialismů). Vystupoval jako pragmatik vůči antiimigračním fóbiím (ačkoliv tvrdá protiimigrační metodika zůstala zachována). Vystupoval jako feminista inspirující legislativu proti všem druhům sexismu, což je rozhodně v postweinstanovské éře „povinná jízda“.

Bohužel vnitřní nesoulad přívlastku se jménem v sousloví „zelený kapitalismus“ odhalil sám Macronův zelený ministr Nicolas Hulot, který se cítil nucen podat demisi, přestože nastoupil do exekutivy jako stoupenec téhož pojetí. Nakonec i nová daň na pohonné hmoty, která byla roznětkou povstání žlutých vest (a byla již odvolána), působila jako organizované pokrytectví. Výjimky pro největší spotřebitele, leteckou i námořní dopravu a četné další korporace, bily do očí – a navíc se experti shodli, že na ekologický tranzit měla jít z oné zápalné daně nanejvýš čtvrtina (a patrně jen desetina), zatímco zbytek měl prostě jen zalepit státní rozpočet oslabený dárky velkým kapitálům. Byl to podvod, který se v davech 8. prosince, v nichž se žluť spojila se zelení v pochodech na ochranu klimatu, obrazil v jasných heslech: „Změňte systém, ne klima!“ nebo „Konec světa, konec měsíce, stejný boj!“ Pokud jde o genderovou rovnost, dopisovatelé ze „žlutých bojišť“ po celé Francii udiveně hlásili, že počet mužů i žen na demonstracích a blokádách je i bez povinných kvót naprosto vyrovnaný a že ženy při jejich vzpurném konání nikdo neobtěžuje (kromě policistů).

Směr hlavního úderu

Ale vytrubování osvícených desater a hra na spravedlivého ředitele zeměkoule nebyly hlavním úkolem Emmanuela Macrona. Tím bylo posílení kompetivity francouzského kapitalismu, oslabeného dosud nevykořeněným sociálním státem a stále ještě i krizí z let 2008 a 2009. Tato krize totiž – navzdory růstovým grafům – vůbec neskončila; byla jen překryta krustou levných peněz, pod níž pokračuje v metastázách finančních bublin a dluhových zátěží firem, domácností a států. Nejen francouzský, ale i světový kapitalistický systém neví, jak z těchto katakomb vykročit jinak, než dalším džusováním „dolních stamilionů“, aby fiktivní hodnoty byly alespoň zčásti nahrazeny hodnotami reálnými. Jak přitom v rámci systému ještě zachovat koupěschopnou poptávku, nesmrštěné trhy a kapitál, neví pořádně nikdo. Dokonce ani Jean-Luc Mélenchon, natož milionářka Marine Le Pen. Celá neoliberální éra – od Pinocheta přes Thatcherovou a Reagana až po Hollanda a Macrona – řeší tento neřešitelný problém nikoli z hlouposti, vrozeného sadismu nebo morálního pokrytectví, nýbrž z nutnosti reprodukovat systém, který sice „vyvoleným“ zajišťuje výsady, narazil však na vysokou zeď svých vlastních mezí. A který je zřejmě – nejen z důvodů klimatických – nikoli „pouze“ neslučitelný s přežitím lidstva a veškeré biosféry, ale také čím dál méně reprodukovatelný jaksi sám o sobě.

Macron přistoupil k této kvadratuře kruhu od podlahy a postaru. Aby mohl snížit sociální transfery, devalorizovat důchody, zrušit milionářskou daň a přepsat celou další kapitolu zákoníku práce k větší flexibilitě a „uberizaci“ pracující třídy, napadl nejdříve její – ve Francii tradičně nejbojovnější – část: železničáře ze státní společnosti SNCF. Zcela po vzoru Ronalda Reagana, který v roce 1981 zatočil se stávkou leteckých dispečerů, anebo po vzoru Margaret Thatcherové, která v letech 1984 a 1985 na hlavu porazila stávkující horníky, šlo letos na jaře ve stávce francouzských železničářů o příklad pro ostatní, že poměr sil je výhodný pro mocenské elity a finanční kapitál. Šlo o to demoralizovat všechny „lidové třídy“ (jak v množném čísle říkají Francouzi) a uvrhnout je do fatalismu a apatie. Vrcholem ponížení pak bylo použití ústavního článku 49-3, který umožňuje schválit zákony bez rozpravy Národním shromážděním i Senátem v průběhu pouhých dvou dnů. Macronismus nabyl pak dojmu, že má volnou cestu k jakýmkoliv dalším krokům, z nichž nejbrutálnějším byla nepochybně daň z pohonných hmot, schválená bez ohledu na vlnu zdražování těchto komodit na světových trzích a na dodatečnou sociální zátěž pro velké skupiny „nejpotřebnějšího“ obyvatelstva.

Od prvních pochybností…

V tomto okamžiku a při pohledu na rychle klesající popularitu prezidenta si média, která předloni málo známého mladého Macrona vyzdvihla na piedestal, aby byl „présidentiable“, a klepala mu uznale na rameno za „blitzkrieg“ (sic!) proti železničářům, poprvé začala dělat starosti, zda vláda nepostupuje příliš rychle a bezohledně. Komentátoři se jali zdůrazňovat, že hlasy v prvním kole prezidentských voleb 2017 pro Emmanuela Macrona (REM), Marine Le Pen (NF), Françoise Fillona (LR) a Jeana-Luca Mélenchona (FI) byly téměř vyrovnané a že ve druhém kole miliony lidí volbou Macrona hlasovaly především proti Le Penové. Prezident republiky by tedy měl, vyvozovalo se, „zlepšit komunikaci s veřejností“, hlavně pak slevit ze svých „sklonů vyvoleného Jupitera“, jenž se nechal intronizovat ve Versailles. Jinak hrozí nebezpečí, že lid zase „svého krále“ odmítne a politický prostor ovládnou nynější „jakobíni“, pejorativně označovaní jako „populisté“. Za touto kritikou stála zejména obava, že Macronova „mašírující republika“ může být pevně usazena u moci jedině tehdy, získá-li ve volbách do zastupitelstev regionů a departementů příští rok dostatečný počet křesel a bude-li touto cestou schopna zajistit živobytí svým lidem, zrecyklovat část starých notáblů a obsadit důležité zdroje. Ale bylo již pozdě.

… k první revoltě

Ve chvíli, kdy bývalá řidička Priscilla Ludoskyová 29. května pověsila na internet petici za snížení cen nafty a benzínu (do konce listopadu ji podepsalo více než milion lidí) a 10. října dva řidiči kamionů, Éric Drouet a Bruno Lefevre, vyzvali veřejnost na 17. listopad k blokádám za zrušení Macronovy „ekologické taxy“, nynější krize macronismu byla odstartována.

Razance a masovost protestů vedla ideology nové vládnoucí struktury k opakování staré mantry o hrozbách pravého i levého populismu, jímž tato struktura od počátku legitimizovala svoji existenci jako hráze. Roztleskávač všech intervencí NATO za poslední tři dekády Bernard Henri-Lévy vyhodnotil situaci jako „fašizující nepokoje, které spojují rudé a hnědé“. Bývalý radikální osmašedesátník Daniel Cohn-Bendit ve stejném duchu odmítl revoluční povahu nynějších událostí a zdůraznil jejich „autoritativní drift“. „V roce 1968 jsme bojovali proti generálovi u moci. Žluté vesty dnes generála u moci požadují,“ prohlásil bez jakýchkoliv hlubších podkladů někdejší legendární vůdce Hnutí 22. března. Henri-Lévy, Cohn-Bendit i mnohé další pilíře nynějšího režimu se tak navlas shodli s podivně blábolivou informací, kterou před 8. prosincem pustily do médií anonymní kuloáry francouzských zpravodajských služeb: onu sobotu půjde prý o „mobilizaci ultrapravice, která sní o revoluci, a ultralevice, která prosazuje povstání“.

Nelze samozřejmě podceňovat dlouhodobou indoktrinaci francouzské společnosti z nejrůznějších obskurních zdrojů a možné zneužití všeobecné frustrace pro nedemokratická vyústění. Poctivý pohled na strukturu zmobilizovaných davů – lidové vrstvy (zaměstnanci, dělníci, řemeslníci), nižší střední třída (malí podnikatelé, technici, úředníci, manažeři na subalterních pozicích) a mládež (zejména středoškoláci) – však naznačuje takřka vysněnou alianci všech revolučních stratégů: souručenství – v marxistické dikci – proletariátu a maloburžoazie. Fašismus vyhlíží jinak. Novodobé „soupisy stížností“ této aliance mají jednoznačně sociální, rovnostářskou a demokratickou povahu (včetně požadavků na změnu nedemokratického volebního systému a na „deoligarchizaci médií“). Pouhý pohled na transparenty a vlajky nad žlutými zástupy dával slušnou představu o pluralitě tohoto sociálního zdvihu, v němž se nahromadily iluze i prozření, zmatky i pravdy, bludy i užitečné zkušenosti z předchozích stávek, z letošních bojů v „autonomních zónách obrany“ (Notre-Dame-des-Landes), z horizontálních struktur „Nuit debout“ i z ambivalentního charakteru městské „gerilové války“. Lidé se mohli nakonec přesvědčit, že celý tento výbušný koktejl přece jen dokázal – alespoň na okamžik – reálně změnit poměr sil.

Když Francouzi v roce 2005 odmítli neoliberální „evropskou ústavu“ v referendu, tehdejší prezident Jacques Chirac v televizním projevu suše prohlásil: „Le peuple s´est exprimé.“ Lid se vyslovil. V posledních týdnech to prostě jen učinil znovu, jenom důrazněji.

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále
Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image