Česká republika dlouhodobě čelí kritice ohledně vzdělávání romských dětí. Český systém je dědictvím segregovaného školství, které vznikalo během reálného socialismu, kdy stát začal romské děti přesouvat do takzvaných zvláštních škol. Počet žáků ve zvláštních školách za minulého režimu postupně rostl z 23 tisíc v roce 1960 na 59 301 v roce 1988. Před rokem 1989 tak už většina romských dětí navštěvovala zvláštní školy. Ze zvláštních škol přitom nemohly děti pokračovat dál na střední školy s maturitou. To se změnilo až v roce 2000 díky návrhu romské poslankyně Moniky Horákové. Zvláštní školy však existovaly dál.
Segregace romských dětí ve vzdělávání má negativní ekonomické, pedagogické i sociální důsledky, které dopadají nejen na jednotlivce, ale na celou společnost.
V roce 2000 osmnáct romských dětí žalovalo Českou republiku. O sedm let později vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, kterým potvrdil, že Česká republika nezajišťuje všem dětem rovný přístup ke vzdělání. Rozsudek zvaný „D. H. a ostatní proti ČR“ upozornil na to, že se tu vyskytují případy, kdy jsou děti kvůli svému původu či prostředí, které je nějakým způsobem znevýhodňuje, posílány do škol pro děti s lehkým mentálním postižením, ačkoliv žádné postižení nemají. Zvláštní školy se během procesu v roce 2005 přejmenovaly na praktické.
Už ne zvláštní, ale segregované školy
V současné době je situace odlišná – romské děti dnes často navštěvují školy, které v názvu nemají „praktická“, jsou ale segregované etnicky. Právě s ohledem na situaci ve vzdělávání provedla Kancelář ombudsmanky v letošním roce výzkum, v němž zjišťovala problémy škol, které mají zkušenost se vzděláváním romských žáků, jsou otevřené společnému vzdělávání nebo se snaží poskytovat kvalitní vzdělání všem bez ohledu na etnicitu. Na základě tohoto výzkumu ombudsmanka připravila sérii doporučení jednotlivým aktérům, kteří mohou zlepšit situaci romských dětí v českém vzdělávacím systému.
Výzkumného šetření se zúčastnili ředitelé, ředitelky a další zaměstnanci deseti základních škol v České republice a jeden zřizovatel. Situace jednotlivých zapojených škol se přitom liší. Na jedné straně zde jsou školy, které jsou úspěšné ve společném vzdělávání romských a neromských dětí. Na straně druhé jsou školy, o kterých lze hovořit jako o segregovaných. Výzkum se tedy zabýval jak dobrou praxí, tak reálnými problémy a jejich možným řešením.
Z rozhovorů vyplynulo, že ředitele a ředitelky netěší, pokud jsou jejich školy vnímány výhradně jako školy pro romské děti. Pokud se pak dostanou do pozice segregovaných škol, cítí se často bezradně, protože samy školy tuto situaci nezapříčinily a ani ji nedokážou samy vyřešit, i když se snaží, aby fungovaly co nejlépe. Hlavní nástroje však mají v rukou zřizovatelé škol a ministerstvo školství.
Nejen segregace, ale i příklady dobré praxe
V oblasti desegragace škol přitom jsou i v Česku úspěšné příklady dobré praxe: „Snažíme se, aby naše škola byla součástí řešení tohoto problému, i když je to samozřejmě občas složité. Přesto chceme, abychom byli školou s místem pro všechny, aby u nás ve škole romské i neromské děti i jejich rodiče dělali veškeré činnosti společně a navzájem se více poznávali. Umožňujeme, aby každý z žáků školy měl možnost vyniknout v tom, v čem je úspěšný, třeba v tanci, zpěvu, sportu, recitaci, divadle, kreslení,“ popsala svou zkušenost ředitelka Základní školy Floriána Bayera v Kopřivnici Vlasta Geryková.
Segregace romských dětí ve vzdělávání má negativní ekonomické, pedagogické i sociální důsledky, které dopadají nejen na jednotlivce, ale na celou společnost. Z tohoto důvodu se ombudsmanka rozhodla vydat doporučení, jehož cílem je poskytnout obcím a školám praktický návod, jak segregaci řešit. Doporučení je adresováno Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvu práce a sociálních věcí, České školní inspekci, vysokým školám, krajům, obcím a samotným školám.
„Desítky let praktikované oddělování velké části romských dětí mimo hlavní vzdělávací proud snižovalo míru sociální mobility celé komunity. Změnami v legislativě došlo k posílení rovného přístupu ke vzdělání, nicméně paradigma mnohde přežívá. Posilování rovného přístupu ke vzdělání je bezpodmínečným předpokladem řešení problémů soužití. Ať už těch reálných, tak těch, které jsou založeny na sociálních stereotypech,“ uvedl Bob Kartous z Informačního centra o vzdělávání EDUin, které se dlouhodobě snaží podporovat zájem veřejnosti o kvalitní vzdělávání dětí.
Segregační praktiky je možné změnit
Kancelář veřejné ochránkyně práv vydala spolu s výzkumem sadu doporučení, jak segregaci předcházet. Podle ombudsmanky je nezbytná spolupráce všech významných aktérů, kteří působí v oblasti vzdělávání a kteří mají vliv na širší sociální kontext. Jde především o Ministerstvo školství, Českou školní inspekci, kraje, obce jako zřizovatele, vedení škol, pedagogy, žáky a jejich rodiče, nevládní organizace, odbory sociální péče měst, OSPOD, sociální pracovníky a městskou policii.
Kancelář ombudsmanky navrhuje také konkrétní opatření, která mohou přispět ke společnému vzdělávání. Patří mezi ně kvalitní společné předškolní vzdělávání romských a neromských dětí, vhodné nastavení školských obvodů, nebo posílením školních poradenských pracovišť. Zejména pak pozice sociálního pedagoga nebo školního asistenta se podle VOP ukázaly jako velmi užitečné. K narovnání situace by měla přispět i dobrá příprava učitelů na etnicky heterogenní třídní kolektivy, k čemuž by mělo pomoci další vzdělávání a sdílení dobré praxe mezi školami. Mezi doporučovaná opatření patří i doučování žáků, nebo pomoc nemajetným rodinám s finančními náklady na vzdělávání.
Podle Marie Gottfriedové, ředitelky Základní školy Trmice v Ústeckém kraji, které se dlouhodobě úspěšně daří vzdělávat romské a neromské žáky společně, má být škola prvním místem, kde je třeba proti segregaci bojovat. Škola má žáky připravovat na život a vybavit je dovednostmi, které jim pomohou rozvinout jejich schopnosti a talenty, najít své místo v životě a přinášet užitek sobě i společnosti. „Všechny tyto dovednosti je třeba rozvíjet v prostředí, které je přirozené – přirozeně pestré, otevřené, kreativní, inspirativní, svobodné. Segregace není přirozená, je to cosi uměle vytvořeného určitým tlakem zvenčí, je to něco, co člověka tíží a omezuje,“ myslí si ředitelka, která se snaží o společné vzdělávání.