Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Všechny nás neupálíte

Desítky tisíc lidí se v Polsku ocitly v bytové nouzi kvůli reprivatizaci nemovitostí dědicům předválečných majitelů. Na odpor se postavilo hnutí za práva nájemníků.

Prvního březnového dne roku 2011 bylo v Kabackém lese třináct kilometrů za Varšavou nalezeno spálené tělo neznámé ženy. Policie poskytla médiím zprávu, že se jednalo o mladou ženu, která pravděpodobně spáchala sebevraždu upálením. Dcera Magda a kamarádka Ewa Andruszkiewicz spolu s dalšími přáteli začali tou dobou pohřešovat dvaašedesátiletou Jolantu Brzezkou, která byla hlavní postavou boje za práva nájemníků ve Varšavě. Zpočátku je ovšem nenapadlo, že by mohlo nalezené tělo patřit jí.

Mučednice hnutí

Jolanta Brzeska osudného dne odešla ve 13 hodin z Univerzity třetího věku a vybrala si v bance důchod devět set zlotých, které jí zůstávaly po odečtení splátky dluhu za nájem. Ten se jí po reprivatizaci jejího bytu zvedl desetinásobně. Domů se dostala zřejmě ještě před druhou hodinou a začala si na kuchyňském pultu připravovat maso k obědu. Zkažené maso o několik dní později našla její dcera, které pak vyšetřovatelé oznámili, že po vstupu do bytu zničila veškeré stopy. Podle svědků Jolanta Brzeska nastoupila před domem do neznámého auta.

Bylo pro nás tehdy hrozné uvědomit si, že může být někdo zavražděn kvůli padesátimetrovému bytu.

Její vrazi použili namísto benzínu naftu, která hoří pomaleji a postupně promění lidský tuk v palivo, takže po těle zbyl téměř jen popel. Jolanta Brzeska ležela tváří k zemi s nataženýma nohama a levou rukou pod hlavou. Jen o několik set metrů dál si v době její smrti opékala skupina lidí klobásy na ohni, ale její křik neslyšeli. Brzeska nebyla pod vlivem alkoholu či narkotik a policie nenašla ani žádné stopy dušení. Podle Institutu soudního znalectví byli vrazi dva nebo tři a nejméně jednoho Jolanta Brzeska znala. Pachatelé museli dobře znát okolí Varšavy a pravděpodobně se už dřív podobného skutku dopustili. Policie ale na místě činu nesebrala dostatečně stopy a tělo identifikovala až týden po vraždě.

Dvanáct dní po smrti Brzeské se policista, který zkoumal vzorky z jejího bytu, střelil služební pistolí do hlavy. Jako oficiální důvod policie uvedla osobní problémy. Ve stejné době přišla na stanici přítelkyně Brzeské novinářka Ewa Andruszkiewicz. Chtěla podat svědectví a přinesla důkazy, které sama sesbírala na místě činu. „Jela jsem s televizním štábem do lesa, kde bylo nalezeno Jolino tělo. Tak jsem se hrabala v popelu a našla jsem kusy jejího oblečení. Jela jsem okamžitě za prokurátorem a chtěla jsem mu dát pytlík s nalezenými kusy oblečení jako důkaz. Řekl, že děkuje, ale odmítal sepsat protokol a pohádali jsme se,“ popsala mi energická důchodkyně svůj konflikt s prokurátorem, který podle ní nevyšetřil okolnosti smrti Jolanty řádně. Obnovené vyšetřování zatím nepřineslo žádný výsledek a vrazi zůstávají neznámí.

Den poté, co policie oznámila, že nalezené tělo patří Jolantě Brzeské, se konala plánovaná demonstrace před domem ohroženým privatizací ve varšavské čtvrti Praha. Lidé se začali scházet, aby truchlili za Jolantu, a tehdy také vzniklo heslo „Všechny nás neupálíte“, které je dodnes vidět na zdech ve městě i na transparentech při protestech. Když se rozhořčení lidé vraceli z demonstrace, obsadili budovu v centru Varšavy, kde dosud funguje squat Syrena. „Byla to taková odveta za Jolku a vzkaz: když jste nám zabili lídryni hnutí, tak my vám obsadíme dům,“ řekla Andruszkiewicz. Jolanta Brzeská pět let stála na straně nájemníků a možná za to i zaplatila životem. Stala se mučednicí hnutí. Podle aktivistů a jejich blízkých za její smrtí stojí právě jedna z organizovaných skupin obchodujících s restituovanými byty.

Vypořádat se s dědictvím komunismu

Polsko podobně jako Česká republika a další země bývalého východního bloku prošlo v devadesátých letech privatizací veřejného majetku, který byl poměrně rychle převeden do vlastnictví úzké společenské vrstvy. Proces transformace hospodářství i celé společnosti za sebou nechal množství poražených, kteří ztratili životní jistoty a materiální zázemí. Na obyvatele Varšavy a dalších polských měst navíc dopadl zvlášť tvrdě proces takzvané reprivatizace. Během něj se převádějí budovy znárodněné komunisty po druhé světové válce do vlastnictví dědiců předválečných majitelů.

Beata Siemieniako v knize Reprivatizovat Polsko. Příběh velkého podvodu píše, že cílem reprivatizace i privatizace bylo vypořádat se s dědictvím komunismu. Zatímco skandály spojené s privatizací v době transformace vyšetřovala prokuratura i parlamentní komise, o reprivatizaci se v podstatě mlčelo až do roku 2016. Až tehdy vypukl skandál, při kterém se odhalila korupce politiků a vysokých úředníků. Jen ve Varšavě byly vydány víc než čtyři tisíce rozhodnutí o reprivatizaci obecních nemovitostí a v celém Polsku byly vyplaceny miliardy zlotých a převedeny tisíce hektarů pozemků. Podle odhadů iniciativy Město je naše reprivatizace postihla kolem 50 tisíc obyvatel hlavního města. Někteří z nich byli nuceni se vystěhovat nebo se museli zadlužit, aby zaplatili zvýšený nájem.

Právnička a aktivistka Beata Siemieniako. Foto Jakub Szafrański

Stát zákonem nestanovil jasná pravidla ani hranice pro navracení majetku nebo případné finanční odškodnění. Vytvořil tak prostor pro korupci, podvody a krádeže, které pod záminkou nápravy historické křivdy zničily životy tisícům lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou. Restituce se dějí v právním vakuu, kterého využívají organizované skupiny, které původní obyvatele domů vyhánějí a nemovitosti dále prodávají. Majetkové převody doprovázejí nejen podvody, korupce a sociální čištění města, ale také násilí.

Dalším krokem majitelů nemovitostí po úspěšné reprivatizaci bylo zvýšení zisků z bytů, které ale ve většině případů obývají původní nájemníci obecních bytů, kteří platili nízký nájem. Proto vznikl celý nový sektor firem, které se zaměřují na vyklízení nepohodlných nájemníků za pomoci nátlakových metod. Popsané jsou případy, kdy noví majitelé nechali uměle založit holubí hnízda v podkroví, která jsou zdrojem nakažlivých nemocí, nebo poškodit střechu při srpnových bouřkách. Oblíbené bylo také sypání suti do okapů, vypínání vody, proudu a plynu nebo vrtání pneumatickým kladivem brzy ráno i pozdě večer. Běžné je také zvyšování nájmů až o 500 procent nebo otevřené vyhrožování vzkazy typu „Skončíš jako Jolanta Brzeska“.

Národ buduje hlavní město – pro koho?

Varšava byla v roce 1945 osvobozena Rudou armádou, která přijela do naprosto vylidněného a zničeného města. Během pěti let nacistické okupace zemřelo ve městě asi 700 tisíc lidí, další stovky tisíc jich město opustily nebo byly drženy v nacistických nebo sovětských vězeních a táborech. Během Varšavského povstání bylo srovnáno se zemí 90 procent zástavby města. V září 1945 dočasná vláda vyhlásila takzvané Bierutovy dekrety, pojmenované po komunistickém politikovi, které podobně jako Benešovy dekrety nařizovaly vysídlení Němců a zabavení jejich majetku. Kromě toho stát znárodnil všechny nemovitosti ve Varšavě, aby mohl zahájit obnovu města. Podle zákona mohli původní majitelé později teoreticky zažádat o navrácení majetku nebo o finanční náhradu, ale jejich požadavky byly odmítány nebo ignorovány.

Důsledkem neregulovaného navracení nemovitostí je, že z něj profituje jen malá skupina nejbohatších lidí.

Ve squatu Syrena, který je jedním ze symbolů hnutí nájemníků, jsem se potkal s Antekem z Varšavského sdružení nájemníků (WSL) a Barbarou a Karolinou z iniciativy Město je naše, kteří mi popsali historický kontext reprivatizace i hnutí odporu proti ní. „Běžný příběh varšavského domu je, že byl před válkou postaven za peníze půjčené od banky a po válce z něj zbyly jen základy. Když se do města vrátili obyvatelé, obydleli trosky domu a pak ho postupně vlastnoručně znovu postavili,“ popsala Barbara obnovu města, na které se podílelo celé Polsko placením zvláštních daní a povinnými srážkami z platů. Z té doby pochází heslo na zdi domu v centru Varšavy „Celý národ buduje své hlavní město“.

„Dnes všichni budují hlavní město pro nejbohatší,“ lakonicky to okomentoval Antek, který se právě vrátil z domu, kde se organizoval protest proti vysokým cenám za topení. Antek zdůrazňoval historickou roli zespoda organizovaného hnutí. „Říkáme tomu ‚povstání z trosek‘, při kterém dělnická třída svou prací bojovala za spravedlivější společnost. jenže s lidmi, kteří se hrdinně zapojili do rekonstrukce Varšavy, se dnes zachází jako s odpadem.“ Podle Anteka by bez hnutí nájemníků dnes neexistovaly žádné odhady počtů lidí zasažených reprivatizací a nebyly by známé ani příklady vystěhovaných lidí.

Podle jeho společnice Karoliny byla reprivatizace z hlediska historické spravedlnosti pochybná. „Před válkou se obvykle domy stavěly na hypotéku. Půjčky ale nikdy nebyly splaceny a většina budov byla za války zničena. Pokud by nedošlo ke znárodnění, majitelé by na tom stejně moc nevydělali, protože by jim zbyly jen ruiny, které by museli opravit a ještě by za normálních okolností museli vrátit bankám půjčené peníze,“ vysvětluje. Předváleční stavitelé si navíc běžně půjčovali peníze od veřejných bank, takže výstavba asi tří čtvrtin domů byla financována z veřejných peněz.

Být s ostatními je nejlepší lék

Hnutí za práva nájemníků začalo na začátku nového tisíciletí a angažovalo se především při blokádách vystěhovávání bytů. Situace se vyostřila v roce 2004, kdy byly nájmy deregulovány, nastalo zdražování a majitelé domů se začali ve velkém zbavovat původních nájemníků. Proti deregulaci se zvedla první větší vlna odporu. V roce 2008, když se nájmy ve Varšavě zdvojnásobily, vznikl Výbor obrany nájemníků (KOL), za kterým stojí socialistický politik a aktivista Piotr Ikonowicz. Dalším impulsem byla vražda Jolanty Brzezské v roce 2011, kdy vznikl squat Syrena, který dodnes slouží jako základna protestního hnutí. V současnosti se vede kampaň proti vysokým cenám za topení ve varšavské čtvrti Praha. „Na každou vlnu útlaku odpovídá vlna odporu,“ říká Antek, který zapáleně vypráví o tom, jak se s dalšími aktivisty snaží mobilizovat nájemníky a nájemnice, aby bránili svá práva. WSL pořádá ve Syreně vždy ve středu právní poradnu, kam chodí nájemníci postižení reprivatizací.

Nájemníci vaří každou neděli v kavárně Kryzys ve squatu Syrena. Foto Jakub Szafrański

Každou neděli se nájemníci z hnutí scházejí v kuchyni kavárny Kryzys, která je v přízemí squatu, a společně připravují veganské jídlo. Výtěžek jde na podporu nájemnických organizací. Při obědě jsem se tam setkal s Ulou, která mi vyprávěla svůj životní příběh a zkušenosti s reprivatizací. Náš rozhovor na dvoře Syreny sice přerušil déšť, ale Ula mě ochotně pozvala do svého útulného jednopokojového bytu. Když se do něj v roce 2011 nastěhovala, byl úplně zničený a musela si ho na vlastní náklady opravit. Za rekonstrukci utratila 50 tisíc zlotých a doufala, že bude moci garsonku levně odkoupit. V roce 2014 namísto toho ale dostala dopis z města, že má být celý dům vrácen původním majitelům. „Začala jsem mít obavy, protože jsem znala příběh Jolanty Brzezské. Bylo pro nás tehdy hrozné uvědomit si, že může být někdo zavražděn kvůli padesátimetrovému bytu,“ vzpomíná Ula. Na internetu pak našla organizaci WSL, ke které se připojila, a už čtyři roky pomáhá dalším lidem, kteří bojují za své byty. Probírá s nimi jejich problémy, pomáhá vyplňovat formuláře a kontaktuje je s právníky.

Popisuje mi, co pro ni spolupráce s ostatními lidmi v bytové nouzi znamená: „Když jsem se začala organizovat ve sdružení nájemníků WSL, tak se všechno změnilo, získala jsem znova chuť do života. Stále se potýkám s depresemi, ale cítím se silnější a život mi dává smysl, protože můžu pomáhat ostatním nájemnicím. Být spolu s ostatními je nejlepší lék.“ Ula v současnosti čeká na rozhodnutí soudu, ale počítá s tím, že prohraje a bude se muset vystěhovat. V roce 2017 založil náměstek ministra spravedlnosti Patryk Jaki za stranu Právo a spravedlnost (PiS) komisi, která prověřuje soudní rozhodnutí o reprivatizaci. Poslední Ulina naděje spočívá v tom, že komise prohlásí reprivatizaci jejího bytu za neplatnou. Příliš naděje ale nevidí – komise se potýká s tisíci žádostí, takže zdaleka nemá kapacitu všechny prověřit.

„S kamarádkou Ewou se často smějeme, že ti, kteří reprivatizují byty, jsou jako pasáci, protože se zaměřují na samotné ženy. Představují pro ně snadné cíle. Úplně jinou strategii mají pro rodiny,“ dotýká se Ula tématu, které mě zaujalo hned od počátku mého pobytu ve Varšavě. V hnutí za práva nájemníků téměř úplně chybějí muži a ženy-nájemnice se zdají být mnohem aktivnější, takže se ptám, čím je to způsobené. „Muži ze stresu častěji předčasně umírají, nebo začínají pít. Manžel Ewy Andruszkiewicz například dostal infarkt po vystěhování, manžel Joly měl také problémy se srdcem a zemřel,“ zmiňuje Ula a vzpomíná si na další muže, kteří zemřeli po nuceném vystěhování.

Ula ve své garsonce, kterou nechce opustit bez boje. Foto Václav Drozd

Muži umírají, ženy bojují

Mladá právnička Beata Siemieniako, která je autorkou už zmíněné knihy o reprivatizaci, také tvrdí, že ženy častěji chodí na pravidelné středeční schůzky, mluví o svých obtížích víc než muži a víc bojují za svá práva. „Když muž zjistí, že není schopen poskytnout své rodině bydlení, tak se zhroutí, je bezradný a vyčítá si, že nezvládl naplnit roli pravého muže,“ vysvětluje Beata, podle které si ženy umějí snáze než muži přiznat, že mají problém, a vyhledat pomoc. „Muži jsou sice schopní dům postavit cihlu po cihle, ale ženy jsou vytrvalé a zvládají chodit každý den na úřady, aby bydlení udržely. Je to velmi zdlouhavý proces, často se špatným koncem, ale ženy jsou odhodlanější, protože se obvykle starají o děti,“ dodává Beata. Zmiňuje také, že velký problém je negativní obraz nájemníků, které neoliberální politici často vykreslují jako alkoholiky a dlouhodobě nezaměstnané lidi zneužívající sociální dávky: „Pokud jsou vystěhováni z bytu, je to chápáno jako jejich selhání. Trvalo dlouhé roky, než lidé pochopili, že nájemníci jsou běžní občané, kteří nemají jinou možnost.“ Oběti reprivatizace jsou většinou lidé kolem padesátky nebo starší, pro které je velmi obtížné najít lépe placenou práci. Tito lidé trpí nejvíc, protože žijí často sami nebo s jen partnerem a nemají rodinu. Sdružení nájemníků, levicové a anarchistické skupiny jsou často jediné skupiny, které jim můžou pomoct.

Nájemnice, se kterými jsem mluvil, volily PiS, přestože byly zapojené do jinak levicového protestního hnutí. I lidé, kteří s nimi pracují, mluvili o tom, že mezi nájemníky má vládní strana podporu.

Podle Beaty nebylo cílem reprivatizace dát lidem byty do osobního vlastnictví a nastolit spravedlnost, ale umožnit koncentraci kapitálu. Za komunismu měl stát povinnost poskytovat lidem bydlení a po roce 1989 se bydlení stalo jen dalším zbožím, které si musíte koupit a stát za ně nenese odpovědnost. Důsledkem neregulovaného navracení nemovitostí je, že z něj profituje jen malá skupina nejbohatších lidí. Z právního hlediska považuje za pochybné, že se při se při snaze o vyrovnání křivd minulosti upřednostňují zákony spojené s vlastnictvím nemovitostí, ale nekompenzují se například válečné ztráty na životech. „Musíme říct dost, už nic nebudeme reprivatizovat. Společnost by měla uznat, že jsme prošli mnoha útrapami v době stalinismu i za války, a pokud se s tím máme skutečně vyrovnat, bude lepší začít stavět více veřejných, dostupných bytů nebo škol a nemocnic. Ty pak můžeme chápat jako náhradu za všechny špatné věci, které se nám v minulosti staly,“ uzavírá Beata náš rozhovor.

Od roku 1998 už bylo předloženo přes dvě desítky návrhů zákonů na regulaci reprivatizace. Většina z nich počítala s navrácením budov, ale ne s vyplácením finančních náhrad, protože pro města je snazší se nemovitostí zbavovat než do nich investovat. V 1994 přišel poslanec za Polskou socialistickou stranu Piotr Ikonowicz s návrhem zákona, který by znemožnil jakýkoliv nárok na reprivatizaci a stanovil by jen symbolickou finanční kompenzaci přesně stanoveným skupinám obyvatel.

Politik a aktivista z Výboru obrany nájemníků Piotr Ikonowicz. Foto Václav Drozd

S bodrým mužem s pověstí ikony polské radikální levice jsem se potkal v kanceláři, kde sídlí politická strana Hnutí sociální spravedlnosti (RSS), kterou založil v roce 2014. Vysvětlil mi, že jeho tehdejší pokus o zastavení reprivatizace skončil neúspěchem, protože návrh zákona neměl dostatečnou podporu ani mezi socialistickými členy parlamentu. Spolu s dalšími aktivisty z Výboru obrany nájemníků (KOL) dlouhodobě organizuje přímé akce na podporu lidí v nouzi: „Bráníme vystěhovávání, blokujeme schody a jsme stále efektivnější, protože veřejnost začala vidět vystěhované lidi jako oběti.“

Nacionálně-sociální PiS vítězí

Vražda Jolanty Brzeské podle Ikonowicze výrazně nezvýšila zájem politiků ani veřejnosti o reprivatizaci. Zmiňuje, že policie i státní zástupce dělali všechno, aby případ zametli pod koberec, což svědčí o síle vlivu reprivatizační lobby. Situace se změnila až v roce 2016, kdy propukl korupční skandál ohledně reprivatizace pozemku vedle Paláce kultury v centru Varšavy, do kterého byli zapletení místní politici i vysocí úředníci. Vládní konzervativní strana PiS tohoto případu využila v boji proti opoziční pravicové Občanské platformě (OP), která vládne ve Varšavě, takže začala téma reprivatizace pokrývat i velká média. Bývalá primátorka Varšavy za OP Hanna Gronkiewicz-Waltz se navíc sama obohatila, když při reprivatizaci získala lukrativní budovu v centru města. Piotr Ikonowicz přiznává, že Jarosław Kaczyński je mimořádně schopný politik a jeho strana PiS dokázala skvěle využít levicová témata: „Premiér dokonce používá náš levicový jazyk a vláda převzala hodně našich návrhů zákonů. Předseda vlády říká v televizi, že je potřeba zastavit privatizaci zisků a znárodňování ztrát.“ Sociální politika vládní nacionalistické strany PiS uvrhá polskou levici do stavu bezradnosti. Pro progresivní politiky je velmi obtížné přijít s tématem, kterým by mohla oslovit voliče, již už nalézají zastání u PiS.

Problém reprivatizace nebyla polská parlamentní levice schopná uchopit a byl to opět politik vládní strany Patryk Jaki, kdo založil komisi ověřující reprivatizaci. Kaczynski veřejně komentoval nespravedlnost reprivatizace slovy: „Proč by měli potomci chudých Poláků dnes platit za dědice bohatých Poláků?“ Postoj vládní strany se promítá i do preferencí lidí, kteří jsou reprivatizací zasaženi. Nájemnice, se kterými jsem mluvil, volily PiS, přestože byly zapojené do jinak levicového protestního hnutí. I lidé, kteří s nimi pracují, mluvili o tom, že mezi nájemníky má vládní strana podporu.

Kromě reprivatizační komise je pro lidi v bytové nouzi zásadní, že vláda v roce 2016 zavedla měsíční příspěvek 500 zlotých (asi 3000 korun) na druhé a každé další dítě bez ohledu na příjmy rodiny. Vládní program snížil dětskou chudobu o 75 procent, zvýšil kvalitu života velké části populace a výrazně zlepšil postavení matek, kterým jejich partneři neplatí alimenty. Zároveň se snížila doba odchodu do důchodu a zvyšují se průměrné mzdy, takže Poláci pociťují za vlády PiS výrazné zlepšení. Podle Piotra Ikonowicze politici pomoc slibovali už dřív, ale novináři se ani neptali, jak chtějí sliby naplnit, protože všichni viděli, že jsou to nesmysly. „Ale PiS, co řekla, to taky udělala. Ukázalo se, že peníze v rozpočtu byly, jen ne pro nás. To veřejnosti otevírá nové obzory. Lidé mají pocit, že země patří jim.“

Autor je redaktor Alarmu.

Vznik reporáže byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektu Česko-polské mediální spolupráce.

 

 

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image