Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zemřel strůjce řady válečných zločinů

Mainstreamová média oslavují zesnulého prezidenta George Bushe staršího. Jeho dědictví je ale mnohem temnější, než se může zdát.

V pátek 30. listopadu zemřel ve věku čtyřiadevadesáti let bývalý americký prezident George H. Walker Bush. Stránky mainstreamových médií okamžitě zaplnily titulky oslavující tohoto republikánského prezidenta, který bývá spojován s érou pádu železné opony. Jeden z mnoha oslavných titulků se objevil třeba na ABC News, podle nichž byl Bush „symbolem slušnosti“. S podobnými charakteristikami přišla i mnohá média u nás. Podobně oslavná slova pronášeli i státníci jako Bill Clinton, Barack Obama nebo Theresa Mayová.

Války a válečné zločiny

George Bush starší se po pádu Sovětského svazu stal velkým moralistou. Bylo to krásné období, kdy „dobro vítězilo nad zlem“ a Václav Havel mluvil v Kongresu o svobodě a jejím šíření, o něž USA prý vždy tolik usilovaly. Republikánský prezident při své návštěvě Československa u příležitosti ročního výročí sametové revoluce symbolicky zvonil klíči.

V mainstreamových médiích dnes jednoznačně převažuje oslava George H. W. Bushe. Často jsou zmiňovány jeho osobní kvality – například, že byl milující manžel, otec či dědeček. U takto důležitých státníků by však měly být kladeny daleko větší nároky na objektivní hodnocení.

Sehrál ale Bush starší v „novém světovém řádu“ skutečně tak pozitivní úlohu, jak se dnes říká? Během americko-ruských rozhovorů o vstupu sjednoceného Německa do NATO dal Bush starší verbální slib tehdejšímu ruskému prezidentu Gorbačovovi, že se Severoatlantická aliance nebude dále rozšiřovat byť o jeden jediný palec směrem na východ. V Rusku poté došlo k nevydařenému puči, po němž Gorbačov přišel fakticky o moc, a nastoupil Boris Jelcin, kterého Západ vehementně podporoval. Jelcin byl symbolem období „divokého kapitalismu“ a plundrování Ruska, které se za jeho éry dostalo do katastrofální ekonomické situace. Není přitom přehnané tvrdit, že toto pro Rusko velmi ponižující období vyneslo nynějšího prezidenta Putina na vrchol moci.

Těsně po pádu totalitárních režimů sovětského bloku, kdy mělo nastat období míru, USA provedly invazi do Panamy, tedy proti svému bývalému blízkému spojenci. Podobně jako v případě Saddáma Husajna a Operace pouštní bouře se prezident Manuel Noriega neprovinil ani tak svou brutalitou (ta už byla Američanům dávno známá), ale spíše tím, že se utrhl z řetězu svého nadřízeného, tedy Washingtonu. Když panamský diktátor stanul před americkým soudem, všechna obvinění se ovšem týkala pouze jeho aktivit do roku 1984, tedy doby, kdy byl na výplatní pásce CIA. Mnoho obhájců George Bushe staršího, kteří ho nyní až myticky opěvují, však Bushova intervence v Panamě ani válka v Perském zálivu neznepokojuje.

Zajímavé srovnání nabízí Noam Chomsky, který tvrdí, že důvody pro americkou invazi do Panamy byly ještě méně legitimní než ty pro Saddámovu intervenci do Kuvajtu. Ekonomické dopady kuvajtského snižování cen ropy zasáhly Irák více, než se politika Manuela Noriegy dotýkala Spojených států. To by ale někdo ze zastánců americké politiky asi jen těžko uznal.

Invazi do Kuvajtu nicméně vidí jako zcela zbytečnou i mnoho expertů. Američané blokovali diplomatické řešení, a k válce, která stála stovky tisíc lidských životů, nemuselo vůbec dojít. Velmi brutální bylo také bombardování kapitulujících iráckých jednotek na takzvané „cestě smrti“. Jednotky byly bombardovány poté, co se již stahovaly do Iráku. Nejprve byly vybombardovány přední linie a poté zmasakrován zbytek jednotek, desetitisíce iráckých vojáků. Fotografie z „cesty smrti“ se staly symbolem války v Perském zálivu a amerického úspěchu. Velmi pravděpodobně to však bylo porušení Ženevských konvencí, konkrétně jejich třetího článku. Jinými slovy, jednalo se o válečný zločin.

Vraždění v Latinské Americe

Ještě předtím, než se George H. W. Bush stal prezidentem, byl jako viceprezident spojen s velmi kontroverzní politikou Ronalda Reagana vůči „zadnímu dvorku USA“, jak bývá nazývána Střední a Jižní Amerika. Tato politika byla v jádru mnohem brutálnější než sovětská politika v zemích bývalého východního bloku. Zaslouží si tedy bývalý prezident vůbec nějaký kredit za šíření demokracie? Bush starší byl druhým nejdůležitějším mužem v americké vládě v době, kdy USA trénovaly vražedná komanda v mnoha latinskoamerických zemích. Dokonce i v době, kdy byl již Bush starší americkým prezidentem, došlo k brutální likvidaci disidentů a kněží v El Salvadoru. Jezuitský kněz Ignacio Ellacuría byl spolu s dalšími disidenty chladnokrevně zastřelen vražedným komandem, trénovaným americkou vládou. Pro nekritické zastánce Bushe a celé americké politiky je asi dost nepředstavitelné, že by jejich hrdina stál na straně lidí, kteří by byli ochotni připravit o život sovětské disidenty, a přitom v obdobné roli stál tento muž vůči disidentům v latinskoamerických zemích, jimž vládli proameričtí diktátoři.

Obdiv k Bushovi staršímu z protiruských pozic je ještě peprnější, když vezmeme v úvahu, že odpůrci Putina zmiňují vztah ruského prezidenta k sestřelení civilního malajského letadla nad Ukrajinou, kdy zemřelo 298 lidí. Na Ukrajině bylo přitom letadlo sestřeleno proruskými rebely, role ruské vlády je proto hodně diskutabilní. Naopak v roce 1987 sestřelilo americké námořnictvo v Perském zálivu íránské civilní letadlo, na jehož palubě zemřelo 290 civilistů. Stalo se tak v době íránsko-irácké války, kdy USA byly ještě spojenci Saddáma Husajna. Když byl Bush starší na tuto událost dotazován, jeho reakce byla výmluvná: „Nikdy se jménem USA neomluvím (…) Je mi jedno, jaká jsou fakta, já nejsem člověk, co se omlouvá za USA.“

Oslavné ódy nestačí

Snad bychom mohli Bushovi staršímu přičíst k dobru, že nevolil Donalda Trumpa a odmítal rasistické nacionalisty z hnutí alt-right. Neměli bychom však zapomínat, že ani Bushovi staršímu nebyla volební kampaň s rasistickým podtextem úplně cizí. V předvolebním klání tak využil případu Afroameričana Willieho Hortona, který znásilnil a zavraždil bílou ženu z Marylandu. Dokonce se mu velmi demagogicky podařilo vykreslit svého demokratického soupeře Michaela Dukakise jako „vrahova kandidáta“.

V mainstreamových médiích dnes jednoznačně převažuje oslava George H. W. Bushe. Často jsou zmiňovány jeho osobní kvality – například, že byl milující manžel, otec či dědeček. U takto důležitých státníků by však měly být kladeny daleko větší nároky na objektivní hodnocení. Mnozí diktátoři, vrazi či zloději také mohli být milující otcové či manželé. Je s podivem, že se skoro žádná negativa či kontroverze neobjevují ani v listech, jako jsou Washington Post nebo New York Times. Jako by se po státníkově smrti musely pět jen oslavné ódy a každý, kdo zmiňuje negativa, mohl být osočen z toho, že tančí na hrobě zesnulého.

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image