Miloš Zeman ve svém vánočním projevu prozradil, jak udělat z Česka bohatší zemi. Ekonomický růst je prý brzděn nemakačenky na dávkách a v budoucnu nás mají zachránit roboti. „Zdravým lidem, kteří odmítnou nabízenou práci, by měly být odňaty sociální dávky,“ řekl prezident. To je ale jen krátkodobé řešení. Dlouhodobé (rozuměj „konečné“) řešení spočívá podle hradního pána v otevření náruče robotům. Nemáme prý bránit automatizaci práce a robotizaci, a to ani formou jejich zdanění, jak navrhuje třeba Bill Gates. Jen tak se prý dostaneme mezi „opravdu nejvyspělejší země“. Jenže za líbivými slůvky o „nejvyspělejší zemi“ se skrývá hrozba zdevastované společnosti, která připomíná spíše novodobý pracovní lágr.
Evropská komise varuje před robotizací
Ne, Zeman svoje průpovídky neříká jen proto, aby obšťastnil voliče a naštval pražskou kavárnu. Ve svých proslovech totiž často protlačuje i zcela konkrétní ekonomické zájmy. Tu hájí zájmy stavařů, jindy zase jadernou lobby. Nevíme přesně, čí zájmy hájil tentokrát, ale určitě to nebyly zájmy obyvatel této země. Jinak by zohlednil, že o zavádění robotů se diskutuje v těch „opravdu vyspělých zemích“ už mnoho let, a vyhlídky nejsou – mírně řečeno – vůbec růžové.
Klimatickou změnu a rizika robotizace spojuje náš nezměrný obdiv k technokracii a produktivismu. A ty semelou cokoliv od mezilidských vztahů až po přírodu a krajinu, ve které žijeme.
Evropská komise čerstvě vydala důležitý dokument Budoucnost práce, budoucnost společnosti, který se tématem automatizace obsáhle zabývá. A jeho závěry znějí úplně jinak, než nám namlouvá Zeman a jemu podobní. Zavádění robotů povede k tomu, že někteří lidé sice na technologiích vydělají, ale jiné může čekat strádání. Aktuálně to potvrdila i konzultační společnost McKinsey, a tu opravdu nelze podezírat z nějakého „socialistického tmářství“. Hrozí, že zajištění důstojného života bude daleko těžší než dnes. Spousta lidí může přijít o práci, jiní nebudou stíhat tempo technologických změn a přizpůsobování výkonu strojů, počítačových algoritmů a stále narcistnějších sociálních sítí. Nemluvě o tom, že může dojít k dalšímu prohlubování nerovností – protože na technologických inovacích opět vydělají hlavně ti nejbohatší.
Nemusíme si dělat o evropských institucích přehnané iluze; jenže je cosi shnilého ve státě dánském, když i ony varují před hurátechnooptimismem a jeho dopady. Vždyť pod vlivem digitalizace jsme už dnes neustále k dispozici, ve stresu a čím dál víc zahlceni prací. A navíc se možná změní i další věci. Je pravda, že celé generace vyrůstaly ve víře, že placená práce je zdrojem obživy, kariérního růstu, seberealizace a zbohatnutí, ale nyní by se měly probrat. A to nemluvíme o tom, že zaměstnání nestačí ke slušnému živobytí pro spoustu z nás už dnes. Ovšem automatizace a zavádění nových technologií povedou k radikální proměně světa, jak jsme ho dosud znali.
Copak člověk nemá hodnotu mimo výkon a zisk?
Evropská komise (konkrétně její poradní skupina pro etiku, vědu a nové technologie) zdůrazňuje ve výše zmíněné zprávě nutnost politických řešení. Světe div se, tvrdí, že nás nezachrání jen oblíbená mantra „rekvalifikace“ a „vzdělávání“ jednotlivců, aby obstáli na trhu práce. Bude třeba chránit celou společnost. Budoucnost bychom měli chápat jako příležitost pro zajištění větší spravedlnosti a solidarity. A musí jít o záruky důstojného života pro všechny – ať už budou mít práci, nebo ne. Jenže to je mimo naši dnešní představivost. Pod politickými křídly hradního pána by se do prvních řad v boji proti darmožroutům a flákačům nejspíš postavil nejeden „slušný“ spoluobčan. V Česku a středovýchodní Evropě máme totiž svérázné chápání člověka. Jedinec sám o sobě pro nás nemá valnou hodnotu – tu získává až jako někdo, kdo je úspěšný, výkonný nebo bohatý.
Je typické, že Zeman o žádném humanismu nemluvil. Místo toho – stejně jako většina naší politické reprezentace – oslavuje ekonomický růst a výkonnost. A je typické, že nesmrtelný senátor Jaroslav Kubera označil za „problém“ číslo jedna státní regulace a zákaz kouření. Pořád se nás drží uhlířská víra v „trh“, který všechno vyřeší. Jenže to je absurdní komedie. Společnost, kde se ještě víc prohloubí nerovnosti, nemusí být vůbec k žití. Bohužel tím naše dnešní tažení proti tomu, aby u nás mohli lidé žít ve snesitelných poměrech, nekončí.
Češi dnes patří mezi největší znečišťovatele ovzduší v Evropské unii i na celé planetě. Každoročně vypustíme do ovzduší deset tun skleníkových plynů na hlavu, takže jsme pátý největší zamořitel v EU a dvacátý na světě. A na podpoře hlavního znečišťovatele – průmyslu – u nás panuje dojemná shoda napříč parlamentními stranami. Dokonce i taková krajní pravice v Itálii už dnes pochopila, že globální změna klimatu ničí „jejich“ místo k životu. Jistě, jsou tu i daleko škodlivější globální hráči jako USA a Čína. Jenže to nás neomlouvá. Měli bychom tvrdě omezit emise, začít s přechodem na udržitelnou energii a přemýšlet o úplně jiném ekonomickém modelu, který by nebyl destruktivní pro lidi a životní prostředí. Místo toho ale dál naivně věříme, že poručíme větru, dešti, těžíme uhlí a pokračujeme v honbě za nesmyslným růstem, i když vedeme zoufalý závod ke dnu.
Nejsme zhoubný nádor – máme na víc
Jsme snad jenom rakovina planety? To ukáže čas. Místo vzývání zisku, peněz a dalších bizarností bychom se proto měli zamyslet nad tím, co po sobě zanecháme. Rozbitou společnost, ve které se neustále navzájem poměřujeme, kdo ho má většího? Souboj v úspěchu a výkonnosti, který za sebou nechává psychické poruchy, zničené vztahy, patologie a zhoubu? Smog, auta, alkoholismus a supermarkety na každém rohu? Nějak nám tu zmizel člověk, starost o společnost a víra, že můžeme být lepší.
Klimatickou změnu a rizika robotizace spojuje náš nezměrný obdiv k technokracii a produktivismu. A ty semelou cokoliv od mezilidských vztahů až po přírodu a krajinu, ve které žijeme. Planeta se beznadějně otepluje, ale jen šest procent Čechů vidí změnu klimatu jako zásadní globální problém. Inu co – nějaká ta povodeň nebo sucho nás nerozhází. Můžeme si užívat delší léto, respektive je jich hned několik najednou v roce. Na horách můžeme časem pěstovat melouny nebo olivy a vydělávat. Před uprchlíky z neobyvatelných částí světa se zabarikádujeme a „humanistů“ se zbavíme. A na moralisty, kteří říkají, že jsme všechno podělali, se vykašleme. Vždyť je to jen neomarxistická lůza a „lepšolidi“, nebo ne?
Bylo by fajn, kdyby to všechno byl jen zlý sen, ze kterého se probudíme. Jenže je to realita. Zdá se, že spousta lidí pochoduje tváří v tvář propasti. Jako by se snažili dokázat sobě i ostatním, že lidstvo je jen chřipka, která postihla planetu, a ta se jí musí co nejrychleji zbavit. Opravdu nejsme chytřejší než dinosauři, které čekal nezvratný konec? Stále máme možnosti, jak to změnit a jak se z dnešního marasmu vyhrabat. Ještě vedeme zápas o budoucnost – o to, že najdeme lepší stránku člověka a zachráníme sebe i naše potomky. Pořád máme šanci, že se jednou podíváme do očí nové generaci, která řekne: Málem jste nám to tu úplně pos*ali. Ale naštěstí jste se probrali včas. Děkujeme, že můžeme – žít jako lidi, a ne jako zvířata.
Autor je šéfredaktor Alarmu.