Michael Hudson je americký ekonom, který předpověděl poslední hospodářskou krizi a dlouhodobě se zabývá historií dluhů. O jeho aktuální knize … and Forgive Them Their Debts (… a odpusť jim jejich dluhy) jste se mohli na našem webu dočíst před několika týdny. Série má pokračovat knihami Collapse of Antiquity (Pád antiky), Tyranny of Debt (Tyranie dluhů) a The Coming Debt Amnesties (Přicházející dluhové amnestie).
Co se stane společnosti, která je předlužená?
Jsou tu dvě možnosti. Buď jsou dluhy seškrtány na úroveň, kterou je možné splatit, aby mohla společnost dál normálně fungovat. Nebo věřitelé zabaví majetek, kterým je ručeno, a nastane tak velký přesun majetku z rukou dlužníků do rukou věřitelů. Prvních několik tisíců let všichni babylonští vladaři rušili osobní dluhy – nikoli ty obchodní –, aby osvobodili dlužníky, kteří upadli v otroctví nebo přišli o půdu, která je živila. Ti tak díky tomu mohli znovu platit daně a vykonávat robotu, místo aby jejich práce a úroda přicházely do rukou věřitele.
Utažením opasků je vlastně myšleno to, že celé generaci říkáte, že pro ně nemáte práci, že zde nemohou zůstat v podmínkách, aby si vydělali na vlastní dům a že musí emigrovat.
Měl bych dodat, že ve všech společnostech narůstá objem úročných dluhů rychleji než schopnost, jakou vůbec může ekonomika růst. Takže každá společnost dojde do bodu, kdy jí dluhy přerůstají přes hlavu. Pak už v rámci aktuálního ekonomického systému a sociální rovnováhy nejdou splatit. Hlavním narušitelem sociální rovnováhy je právě nárůst dluhů a to platí i pro dluhy bez úroku. Jsou tu období neúrody, záplavy a další vlivy, které přeruší ekonomickou aktivitu.
Ve své knize … and Forgive Them Their Debts mluvíte o tomto exponenciálním nárůstu úročených dluhů jako o něčem, co si staré mezopotamské civilizace uvědomovaly, ale my jsme to tak trochu pozapomněli…
Není to úplně tak pozapomenuté. Bankéři a věřitelé si to uvědomují. Já si to uvědomoval, když jsem mnoho let pracoval pro banky na Wall Streetu. Ale není to něco, co by se nějak vepisovalo do obecného povědomí. Právě naopak: tento jev je aktivně potlačován ekonomickým sektorem. Když se podíváte, co píší ekonomové ve Spojených státech a v Evropě, zjistíte, že předpokládají exponenciální růst hrubého domácího produktu a národního důchodu. Přitom takto nerostou. Máme tu hospodářský cyklus a poklesy. Jen dluhy narůstají neúprosně. Věřitelé tomu říkají „zázrak složené úrokové sazby“, v JP Morgan a všude možně se o tom mluví, ale z veřejné debaty je to vytlačováno. Jednoduše proto, aby na tom lidé nechtěli nic změnit.
Také zmiňujete, že cílem není žít z úroků – a alespoň někteří věřitelé si to uvědomují. Cílem je získat zástavu, kterou dlužník ručí.
Tak tomu je všude od Ruské federace po Spojené státy. V tomto ohledu došlo ke sbližování ruské a americké ekonomiky. Kultura korporátních převzetí podniků od osmdesátých let dál vedla k rozmachu corporate raidingu. Moderní management vidí dluhy jako nástroj k vymazání důchodových pojištění a sociálních programů, ze kterých těží jejich zaměstnanci. V dnešní době se neoliberálové po celém světě snaží vyrovnat státní rozpočty. Jediný způsob, jak to udělat, když narůstá zadluženost, je seškrtat peníze na zdravotnictví, sociální výdaje, důchody. Takže dluhy jsou hlavní příčinou třídního boje v 21. století.
Vaše kniha je hlavně o institutu dluhových amnestií ve starověkých společnostech. Pokud vím, tímto tématem se zabýváte už několik dekád. Jak jste na toto téma poprvé narazil?
Napsat historii dluhů chci od té chvíle, kdy jsem přednášel v Institutu OSN pro výcvik a výzkum (UNITAR) v roce 1979. Tvrdil jsem, že Mexiko nebude schopné splatit své zahraniční dluhy. A ono v roce 1982 skutečně zbankrotovalo. Tehdy jsem se rozhodl sepsat historii dluhů a to, jak se s nimi různé společnosti vypořádávaly. Jakmile jsem se dostal až k starověké Mezopotámii, zjistil jsem, že existuje ohromné množství literatury, která není vůbec zmiňována v učebnicích ekonomické historie. S kolegy z Peabodyho muzea na Harvardově univerzitě jsem uspořádal sérii kolokvií za účelem nastínění ekonomických zárodků civilizace. Chtěli jsme popsat, jak na jejích počátcích bylo bráněno tomu, aby dluhy narušovaly chod společnosti tím, že byly odpouštěny. Existoval tu celý koncept obnovení ekonomického pořádku, obnovení idealizovaného statu quo ante.
Psal jsem o vaší knize článek a spousta lidí na něj reagovala nedůvěřivě v tom smyslu, že tyto dluhové amnestie se nemohly skutečně stát. Zdá se, že pro řadu lidí je nepředstavitelné, že by se něco takového mohlo periodicky opakovat, aniž by to zničilo ekonomiku. Setkal jste se s něčím podobným?
Máme stovky let zákonů babylonských soudů v klínovém písmu, ve kterých se řešilo, jaké dluhy mají být rušeny. Jejich pomocí můžeme vystopovat osudy dluhů a ty dokládají, že každý panovník uvedl svou vládu dluhovou amnestií. I v Českých zemích, Polsku a střední Evropě obecně, kdykoli se moci ujal nový vladař, započal svoji vládu amnestií pro trestance. Ve starověku se tato myšlenka inaugurační amnestie vztahovala i na dlužníky. A ekonomiku to nerozhodilo, naopak ji to stabilizovalo.
Kdybyste dluhy nezrušil, skončila by většina populace v otroctví nebo pod kuratelou vlády věřitelů. Tito lidé by nesloužili v armádě a společnost by byla dobyta vnějším nepřítelem. Už okolo 4. století př. n. l. tu máte řecké vojevůdce, jako byl například Tacticus, kteří říkají, že nejsnáze můžete dobýt cizí město tak, že jeho obyvatelům slíbíte, že jim odpustíte dluhy, když se k vám přidají; město naopak ubráníte nejlépe tak, že dluhy preventivně odpustíte, abyste si zajistil věrnost obyvatel.
Podívejte se také na takzvaný Německý hospodářský zázrak. Spojenecká peněžní reforma v roce 1948 byla dluhovou amnestií! Položila základy prosperujícího poválečného Německa. Nezničila německé hospodářství, znamenala jen to, že se smazaly dluhy patřící nacistům, protože ti byli předtím u moci. Bylo jednoduché je zrušit, protože šlo o nacisty.
Dnes dlužíme hlavně bankám a korporacím. Když zbankrotují, mohou být založeny znovu, hned druhý den. Na rušení dluhů je dobré, že vymažete úspory na druhé straně účetního výkazu. A v dnešním světě máte hodně úspor. Všichni kleptokraté, vojevůdci, miliardáři… Jejich úspory drtí demokracii. Když zrušíte dluhy, vymažete i jejich úspory a budete mít čistý štít. Začnete znovu se společností v rovnováze. Když to neuděláte, celá Evropa bude brzo vypadat jako Řecko.
Ve své knize zmiňujete několik případů, kdy starověcí vladaři vyhlašovali dluhové amnestie. Jedním z nich bylo období neúrody. Pokud hledáte analogii pro starověkou neúrodu v moderním světě, těžko budete hledat lepší paralelu, než je hospodářská krize. Starověký vladař by to vyřešil odpuštěním dluhů, ale před deseti lety se stal pravý opak a vlády zachránily věřitele, nikoli dlužníky…
Máte naprostou pravdu. Prezident Obama byl zvolen díky slibu, že seškrtá brakové hypotéky na jejich realistickou cenu. Obama svůj slib porušil, zatímco republikáni byli ochotni brakové hypotéky seškrtat. Ale demokraté jsou ve Spojených státech v podstatě stranou Wall Streetu. Dluhy neškrtli a deset milionů Američanů přišlo o domov. To není stabilita. To je opak stability.
Znechucení a opovržení Obamou, Hillary Clintonovou a celým gangem Demokratické strany vyneslo do funkce Donalda Trumpa. Spousta Evropanů není schopna pochopit, jak si Američané mohli zvolit takového grázla do Bílého domu. Odpověď je, že byl menším zlem. Radši by tam měli nekompetentního grázla než kompetentního zloděje, jakým je Hillary Clintonová, Barack Obama a všichni, které si přivedl do své administrativy.
V České republice máme okolo 860 tisíc lidí, kteří jsou v exekuci. Náš insolvenční zákon je velmi drsný k dlužníkům. Alarm dělal výzkum, který ukázal, že tito lidé často ztrácejí důvěru v demokracii. Je to něco, co byste očekával, v rámci svých studií historie dluhů?
Neměli by ztrácet důvěru v demokracii. To, co jste popsal, totiž není demokracie. Je to oligarchie. Pokud tolik rodin není schopno splácet své dluhy, znamená to, že věřitelé poskytovali špatné půjčky, a jsou to tedy špatní věřitelé. Proč by měl být věřitel, který poskytl lehkomyslnou, nezodpovědnou půjčku, upřednostněn před dlužníkem, který plně očekával, že dluh splatí? Pokud je vysoká nezaměstnanost nebo jiný sociální důvod, který vede k neschopnosti platit, pak by měl platit stát.
Lidé, co tvrdí, že volný trh vše vyřeší, vám nikdy neřeknou, co trh ve skutečnosti je. Takřka všechny trhy v historii lidstva byly regulované. „Volný trh“ je neregulovaný trh. A to je zločin.
Když dluh nemůže být splacen, proto jsou tu dvě možnosti. První možnost: tržní cena nemovitosti přesáhne schopnost příjmu z nájmu pokrýt dlužnou částku. Ve skutečné demokracii by se řeklo: Dobře, dojde k bankrotu a my poté vydražíme nemovitost s tím, že dlužník má předkupní právo. Jinak řečeno, cena té nemovitosti se přenastaví na úroveň adekvátní běžné nájemní ceně. Dluh by tak byl redukován na normální, splatitelnou mez. Je to jednoduché řešení.
Druhá možnost je to, co lidé očekávali ve starověku: většina příjmu státu by měla plynout z daní z nemovitostí. O co šlo Adamu Smithovi, Johnu Stuartu Millovi a všem klasickým ekonomům? Chtěli zabránit tomu, aby vznikla třída „nepřítomných vlastníků“ [původně absentee owner, nemá český ekvivalent; značí majitele, který pozemek neobývá a ani se o něj aktivně nestará – pozn. red.] a třída rentiérů, věřitelů. Kdyby tomu tak bylo, čeští občané by neplatili daň z příjmu, ale daň z nemovitosti – a to by nenechalo příliš prostoru věřitelům.
Existuje spousta způsobů, jak to vyřešit demokraticky. To, že Česká republika má tento problém, znamená, že v ní nevládne demokracie, ale oligarchie, která nereprezentuje zájmy obyvatel, ale existuje v zájmu polarizované ekonomiky. Česká republika tak nejspíš skončí spíše jako Řecko.
Během krize někteří politici a ekonomové říkali, že když si Řekové na chvíli „utáhnou opasky“, bude všechno brzo v pořádku… Kde je slibované hospodářské zotavení?
„Utáhnout opasky“ ve skutečnosti znamená: „Pokud je vám dvacet až třicet let, musíte opustit Řecko a odejít do země, ve které budete mít šanci najít zaměstnání.“ Utažením opasků je vlastně myšleno to, že celé generaci říkáte, že pro ně nemáte práci, že zde nemohou zůstat v podmínkách, aby si vydělali na vlastní dům a že musí emigrovat. Skončíte jako Ukrajina nebo Lotyšsko, ze kterého odešlo okolo dvacet procent obyvatel. Žádná země by neměla být nucena spáchat demografickou a ekonomickou sebevraždu, ale tak už je Evropská unie nastavená.
Když posloucháte některé evropské politiky – ale i Baracka Obamu nebo Hillary Clinton během kampaně v roce 2016 –, můžete nabýt dojmu, že hospodářská krize, která začala před deseti lety, je věcí minulosti. Vy s tím, předpokládám, nesouhlasíte, že?
Ta hospodářská krize je způsobená předlužeností a dluhy přece nikam nezmizely! Místo toho od roku 2008 rostou a rostou. Nárůst dluhů zrychlil a bude zrychlovat i nadále, exponenciálně. Přitom ekonomické modely se tváří, jako kdyby žádná zadluženost neexistovala. Jsou založené na konceptu směny, nepočítají s financializovanou ekonomikou. Předpovídají HDP, a přitom veškerý růst je právě ve finančním sektoru, nikoli ve skutečné ekonomice.
Od dnešních ekonomů často slýcháte, že nejefektivnější ekonomické uspořádání společnosti je na základě volného trhu. Volný trh údajně vyřeší takřka všechny problémy. Z toho, co říkáte, naopak vyplývá, že když trhu přenecháte příliš volnosti, ekonomika začne stagnovat, společnost se předluží…
Lidé, co tvrdí, že volný trh vše vyřeší, vám nikdy neřeknou, co trh ve skutečnosti je. Takřka všechny trhy v historii lidstva byly regulované. „Volný trh“ je neregulovaný trh. A to je zločin. Zločinci milují volný trh, protože to znamená, že nikdo není zatýkán a zločin je součástí volného trhu. Pokud neregulujete trh a nestrukturujete ho, nikdy nezbohatnete tak jako Spojené státy od 19. století, jako Anglie a Německo… Zbude vám zločinem prorostlá, podvodná anarchie, ekonomická polarizace a skončíte jako Rusko v devadesátých letech.
Spousta lidí by vám řekla, že západní civilizace alespoň v posledních několika staletích je založena na konceptu osobní svobody, který spočívá nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Není to, co vy říkáte, v naprostém rozporu s takto pojímanou svobodou?
Původní slova, která jsou přeložená na americkém Zvonu svobody (fráze z 25. kapitoly knihy Leviticus: „Vyhlásíte v zemi svobodu všem obyvatelům země.“) se vztahovala k dluhové amnestii. Slovo příbuzné termínu „svoboda“, které bylo používáno už ve 25. století př. n. l. bylo „amargi“ – znamenalo návrat do původního, mateřského stavu. Takže svoboda po celá tisíciletí znamenala svobodu od dluhů, svobodu od nevolnictví, svobodu od poddanství a závislosti na někom bohatším. Znamenala schopnost lidí žít soběstačně, bez nutnosti se zadlužit.
Dnes je toto slovo orwellovským způsobem obráceno v pravý opak. Teď znamená svobodu pro vládnoucí třídu, svobodu zabírat půdu, majetek a nemovitosti, vyhazovat lidi z jejich domovů, zavírat jejich továrny a zanechat je bez práce a vytvořit zadluženou populaci. Je to otroctví! Volnotržní svoboda znamená otroctví a dluhové nevolnictví.
Vaše kniha není jenom o Mezopotámii, ale jak naznačuje už její název, je také o Ježíši Kristovi. Mohl byste osvětlit, o co přesně podle vašeho výzkumu Ježíšovi šlo?
Když Ježíš poprvé kázal, jak je to popsáno ve 4. kapitole Lukášova evangelia, rozbalil svitek knihy Izajáše a řekl, že přišel vyhlásit „léto milosti Hospodinovy“, tedy takzvané milostivé léto, odpuštění dluhů. My dnes ze svitků od Mrtvého moře víme, že v té době spoustu lidí v Judeji agitovalo za dluhovou amnestii. Stejně tomu v té době bylo v Řecku a v Římě, kde byly dluhové revoluce.
Po celém Středomoří se ozývaly hlasy, volající po dluhových amnestiích a Ježíš byl součástí tohoto proudu. Říkal v podstatě to samé, ale mohl se opírat o biblické proroky. Tradice židovského práva vzala babylonské dluhové amnestie takřka slovo od slova a vložila je do 25. kapitoly knihy Leviticus. Vyňali institut dluhové amnestie z rukou králů a postavili ho do středu svého náboženství.
Ježíš řekl, že to je Mojžíšův zákon, kterým je nutné se řídit. Věřitele to velmi rozzlobilo. Farizeové v této době následovali učení rabína Hilela, který vymyslel klauzuli, pomocí níž se dlužníci ve smlouvách vzdávali práva na odpuštění dluhů. Ježíš říkal, že je to protizákonné, že farizeové nejsou Židé, ale ateisté, protože neuznávají samotné jádro Mojžíšova zákona. Hrozil rozštěpením judaismu na dvě větve. Ta jedna by zahrnovala věřitele a kněžstvo, které Lukáš označil za „chamtivé a milující peníze“; druhá Ježíše, který zastupoval demokratické obyvatelstvo.
To všechno je v Bibli, ale její první překladatelé vůbec neznali babylonské právo a neuvědomili si, že hebrejské slovo „deror“, které značilo milostivé léto, je příbuzné babylonskému „andurarum“. To slovo znamenalo tři věci: odpuštění osobních dluhů, propuštění nevolníků a navrácení půdy těm, kterým propadla. Tohle se později znovu objevilo v Byzantské říši v 9. a 10. století. Takže tu máme velmi dlouhé kontinuum odpouštění dluhů.
Vaše příští kniha, Collapse of Antiquity (Pád Antiky) má být o tom, jak narůstala moc věřitelů, jak se ubránili dluhovým amnestiím a jak to postupně vedlo k pádu Římu. Je to tak?
Ano. V 7. století př. n. l. se moci ujali tyrani, což byli populární vůdci. Sami sice pocházeli z vládnoucí třídy, ale pomohli svrhnout její chamtivější část. Řekli, že jestli chce společnost přežít, musí být osvobozena od dluhů. Jinak vše skončí stagnujícím feudalismem. Solón zakázal dluhové nevolnictví, pak následuje jedna dluhová revoluce za druhou v Římě i v řeckých městech. Ve Spartě máte tři krále: Agis IV., Kleomenés III. a Nabis, kteří se všichni snažili zrušit dluhy a všichni byli zabiti.
Ekonomie, jak se učí na univerzitách, předpokládá ekonomiku, ve které neexistuje zadluženost. Jako by všechny dluhy šly splatit. Taková situace je ale v naprostém rozporu s fungováním skutečného světa.
Celá historie Říma je velmi krvavým bojem věřitelů, kteří zabili kohokoli, kdo chtěl odpustit dluhy, podporoval přerozdělení půdy, bránil jejímu nelegálnímu zabírání, byl pro regulované ceny potravin a podobně. Byla to třídní válka. Řím byl nejkrutější oligarchií v dějinách lidstva. Přitom dal západní civilizaci svůj právní řád. Poprvé v historii šlo o systém, který byl vystavěný ve prospěch věřitelů, na rozdíl od společností Blízkého východu a jiných částí světa.
Co byste odpověděl na námitku, že rušení dluhů je morální hazard. Když by lidé dopředu počítali s rušením dluhů, nebudou si nezodpovědně půjčovat obnosy, které nikdy nezvládnou splatit?
Pokud se bude blížit dluhová amnestie, můžete si být jistý, že věřitelé nebudou nikomu půjčovat – přišli by totiž o peníze. Termín „morální hazard“ je orwellovský termín. Nemorální je, aby se společnost ekonomicky polarizovala, vystěhovávat masy lidí z jejich domovů jen proto, aby úzká skupina finančníků mohla čím dál víc bohatnout a uvrhnout na zbytek země vládu rozpočtových škrtů. Je nemorální, aby stát spáchal ekonomickou sebevraždu tím, že si „utáhne opasek“. Důvod, proč lidé nesplácí dluhy, nespočívá v tom, že by byli nezodpovědní a nemorální.
Plútarchos popisuje, jak pod vládou Agise IV. ve Spartě byl jeden z králových společníků „nepřítomný vlastník“, spekulant s nemovitostmi. Chtěl, aby byly zrušeny dluhy, aby nedlužil nic právě za své nemovitosti. Pochopitelně nechcete zrušit dluhy a nechat „nepřítomným vlastníkům“ kontrolu nad jejich majetkem. Stejně tak to bylo při Německém hospodářském zázraku: „Veškeré nemovitosti mají patřit jeho aktuálním obyvatelům.“ A to měli udělat i Rusové.
Rusové se vzdali všech svých nerostných zdrojů. Měli svým obyvatelům ve stejný moment darovat jejich byty. Kdyby to udělali, z Ruska by byla nízkonákladová prosperující ekonomika. Místo toho američtí poradci chtěli Rusko zbankrotovat a navždy jej zmrzačit. A Rusové byli natolik naivní, že věřili, že jim Američané chtějí pomoct.
Hloupí ale nebyli vedoucí straníci, kádry v KGB a hlavy armády, kteří odlévali kapitál do zahraničí už v osmdesátých letech, například skrze Lotyšsko i jinudy. Řekli si: „Můžeme zbohatnout tak, že si peníze přidělíme sami sobě – jakožto manažerům. Ukončeme komunismus, budeme mít volný trh a uděláme ze všech ruských občanů dluhové otroky.“ To byla jejich představa volném trhu a samozřejmě to paralyzovalo rozvoj Ruska. To je rozdíl mezi rozvojem Ruska a Číny a důvod, proč Čína prosperuje, kdežto Rusko nikoli.
Když se podíváte na dnešní svět, velká spousta lidí je zavalena ohromnými dluhy – nejen osobními, ale i státními, jako například Řecko. Vidíte nějakou cestu, jak se tohle může změnit? Teď se může zdát, že celý svět bude dluhy pohlcen.
Já samozřejmě píšu svoje knihy proto, aby se něco změnilo. Nemyslím si, že se něco stane už za mého života nebo v blízké budoucnosti. Dějiny byly přepsány tak, že z nich historie dluhů a amnestií byla do velké míry vymazány. Ekonomie, jak se učí na univerzitách, předpokládá ekonomiku, ve které neexistuje zadluženost. Jako by všechny dluhy šly splatit. Taková situace je ale v naprostém rozporu s fungováním skutečného světa. Je evidentní, že nejdříve musí přijít intelektuální revoluce a pak teprve revoluce sociální a ekonomická. Ale nemyslím si, že ta intelektuální revoluce proběhne brzy. Rozhodně jí nepomůžou církve ani univerzity. Musela by se odehrát skrze lidové hnutí a já si ani nedokážu představit, jak přesně by se to stalo.
Na závěr bych se rád odbočil a zeptal se na něco z vaší osobní historie. Narodil jste se v Minneapolis na konci třicátých let a vaši rodiče se prý znali s Trockým. Je to pravda?
Je to tak. Minneapolis bylo nejsocialističtější město ve Spojených státech. Pravděpodobně bylo jediným trockistickým městem na světě. V USA takřka neexistuje levice proto, že zdejší komunistická strana – stalinisté – si přáli smrt trockistů. Chtěli trest smrti v rámci Smith Act, proti kterému bojoval můj otec. Stalinisté také bojovali proti všem odborům. Výsledkem bylo, že nestalinističtí socialisté ve Spojených státech říkali: Nemůžeme dosáhnout socialismu a demokracie, dokud lidé reagují slovy „Aha, vy chcete to, co je v Rusku“. Více než padesát let se s tím musí zdejší socialistické hnutí vyrovnávat. Stalinismus ale není marxismus, je to byrokratický kolektivismus. Je to společenský systém, který – jak dnes víme – nefungoval.
Boj mezi stalinisty, trockisty a socialisty byl tak krutý, že nakonec socialisté podporovali válku ve Vietnamu. A odbory také. Naproti tomu Wall Street byl z velké části proti vietnamské válce. Můj nadřízený v bance Chase Manhattan říkal, že není „rozpočtově zodpovědná“. Bankéři viděli, že ten konflikt vysává americké zlaté rezervy a destabilizuje ekonomiku. Je ironie, že dnešní americká levice je imperialistická. Vyplývá to z její zbytkové nenávisti k Sovětskému svazu, která se jaksi přetransformovala v nenávist vůči Rusku.
Je pravda, že cepín, kterým byl Trockij zavražděn, patřil vaší tetě?
Moje teta Jeri se provdala za prodavače Mercedesů v Mexico City a Trockého vrah, Jacson, často vozil moje rodiče autem, když ji navštěvovali. Na dvorku měli horolezecké vybavení a Jackson se prý tety zeptal, jestli si ho nemůže půjčit, a teta mu řekla: „Jistěže, přeji hezký výlet!“ A to byl ten cepín, který údajně použil k zabití Trockého.