Před deseti lety publikoval Ondřej Slačálek v A2 text Skončeme s kultem zbytečného ohně. Ptal se v něm, zda Palachova mobilizační sebevražda vyzývala skutečně k aktivitě a odporu, anebo zda spíše dávala obyčejným lidem najevo, že reálný odpor je nemožný a možná je pouze oběť. Svůj text zakončil jednoznačným soudem nad českou společností: „Na Palachův pohřeb přišli všichni. Když byli vězněni lidé z Hnutí revoluční mládeže a další, kteří se o odpor skutečně pokusili, pomocnou ruku jim podali nemnozí. A i dnes patrně potřebujeme pro masovou spotřebu spíše mrtvolné ikony než zkušenosti z reálných pokusů o odpor.“
Jeho apel ke skoncování s Palachem zůstal oslyšen. V době mezi čtyřicátým a padesátým výročím jeho činu jsme naopak zažili mimořádnou konjunkturu palachovského připomínání. Palach se definitivně stal pevnou součástí oficiální politiky paměti, ale silnou rezonanci má také v různých projevech občanské společnosti.
Bilance dekády
Jako spoluautor knihy a výstavy Jan Palach ‘69, která v roce 2009 Palacha poprvé důsledně historizovala, na tom mám svůj podíl. Musím přiznat, že v záplavě dalších a dalších připomínek, které postupně utvářejí palachovský kult, jsem si na Slačálkův text mnohokrát vzpomněl. Myslím, že obzvlášť letos, při padesátém výročí, které nanese další vrstvy bronzu a zlata na Palachovu tvář, je otázka po charakteru i limitech „oficiálního“ kultu namístě. Stejně jako otázka, na co se při připomínání Jana Palacha zapomíná.
Vztahovat se k Palachovi opravdově znamená vykročit za jeho čin i za jeho osobnost. Právě to koneckonců sám chtěl. Neplánoval stát se tečkou za pražským jarem, ale spíše dvojtečkou, která uvodí další věty.
Bilance posledních deseti let by mohla naplnit celou knihu. Ostatně jedna disertace na toto téma byla vydána v Německu a chystá se její český překlad. Historička Sabine Stach popsala a analyzovala v titulu Vermächtnispolitik: Jan Palach und Oskar Brüsewitz als politische Märtyrer (Politika odkazu: Jan Palach a Oskar Brüsewitz jako političtí mučedníci) podoby českého vztahování se k Palachovi od roku 1969 až do nedávné současnosti a srovnala je s ohlasem činu východoněmeckého pastora, který se upálil v roce 1976 na protest proti tamnímu režimu. Svou reflexi dovedla k roku 2013, jehož zhodnocení by jí vydalo na několik dalších kapitol. V tomto roce se totiž rozhodlo o vykoupení rodného domu Jana Palacha ze soukromého vlastnictví a jeho přeměně na památník, byla vysílána série Hořící keř režisérky Agniezsky Holland a především se v parlamentu jednalo o zákonu, který zařadil mezi významné dny 16. leden jako Den památky Jana Palacha.
Symbol pro všechny?
Při projednávání zákona se postaral o největší rozruch komunistický poslanec Miroslav Grebeníček, když prohlásil, že Palach se nezapálil na protest proti KSČ, ale že naopak jeho sympatie patřily reformním komunistům. Poslanci ODS, TOP 09 a Věcí veřejných po těchto slovech odešli ze sálu. Paradoxní je, že Grebeníček měl částečně pravdu, byť intencí jeho řeči byl spíše politický útok na pravici než snaha věrně popisovat minulost. Palach se nicméně opravdu nezapálil na protest proti KSČ jako takové – svým činem mířil spíše na konzervativce ve straně a na ty, kdo se smiřovali s okupací. Právě oni se měli ohlasem jeho činu probudit.
Grebeníčka tehdy okřikl i nastupující prezident Miloš Zeman a už v prezidentské funkci se vyjádřil i pro vznik památníku ve Všetatech. Nejpozoruhodnější na diskuzích roku 2013 přitom bylo, že k Palachovi se přihlásily tak rozdílné politické síly jako ODS, TOP 09, Věci veřejné, ČSSD i sedm poslanců KSČM. Pro zákon o památném dni hlasovali Pavel Kováčik i Miroslava Němcová, Jaroslav Foldyna i Karel Schwarzenberg. A svým způsobem se k Palachovi hlásili i Miroslav Grebeníček a Miloš Zeman.
Palach proti (neo)normalizaci
Může to do jisté míry připomínat letošní kauzu s koncertem v italské Veroně, který jako připomínku Palacha (a jako propagaci svých názorů) pořádají reprezentanti tamní krajní pravice a identitářských hnutí. Ostatně i v Česku se k Palachovi přihlásila SPD, jejíž pražská organizace srovnala muže před nedávnem obžalovaného z teroristického útoku (pokácel na koleje strom a chtěl to svést na migranty) právě k Janu Palachovi.
Proti koncertu ve Veroně se otevřeným dopisem i peticí ohradila Studentská rada FF UK. Vadí jí, že se k Palachovi hlásí krajní pravice, ale i to, že akci daly záštitu město a okres Verona. Právě z prostředí Filozofické fakulty, jejímž studentem Palach byl, přitom vycházely už od devadesátých let nejčastější projevy úcty k Palachovi.
První vrchol zaznamenalo vzpomínání na Palacha v lednu 1989, kdy jako symbol opakovaně mobilizoval demonstranty k návratu do ulic. Na Palachův týden přímo navázaly těsně porevoluční události – přejmenování náměstí Krasnoarmějců na náměstí Jana Palacha, osazení pamětní desky na budovu FF UK, přestěhování jeho ostatků ze Všetat zpět na Olšany a propůjčení Řádu TGM I. třídy prezidentem Václavem Havlem v roce 1991.
V průběhu devadesátých let ale úcta projevovaná Palachovi slábla. Konala se jenom pamětní shromáždění ve Všetatech a u pražského hrobu na Olšanech, případně menší akce na Filozofické fakultě. To se změnilo v roce 1999. Vzpomínkových akcí se znovu zúčastnil prezident Havel a další politici a Studentská rada FF UK uspořádala pochod z Palachova na Václavské náměstí. Z pietních míst se připomenutí Palacha přeneslo do širšího veřejného prostoru. Není podle mě náhoda, že se tak stalo ve stejném roce, kdy „opoziční“ smlouva mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem vyvolala masové veřejné protesty a vznik občanského hnutí Děkujeme, odejděte! Někteří ze studentských organizátorů palachovského pochodu se do hnutí na podzim 1999 zapojili.
Při dalším půlkulatém výročí v roce 2004 jsme jako studenti FF UK pořádali další pochod na Václavské náměstí, který byl zakončen společně napsaným projevem: „Stejně jako v dobách normalizace přenecháváme věci kolem sebe téměř beze zbytku politikům, včetně práva je kontrolovat, a stejně jako v dobách normalizace mnohé z nás ovládá pocit, že nic podstatného nemůžeme změnit,“ zaznělo tehdy na náměstí. Palach byl aktualizován jako symbol boje proti (neo)normalizaci.
Letos na tento směr připomínání Palacha naváže Milion chvilek pro demokracii, spolek bojující především proti Andreji Babišovi, který pořádá 16. ledna tichý průvod z Václavského na Staroměstské náměstí pod palachovským mottem „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“
Limity kultu
Je to paradox. K Palachovi se hlásí demonstranti proti Zemanovi, Babišovi a Okamurovi, ale stejně tak se k němu hlásí i zmínění politici… Jak to vysvětlit? Část vysvětlení se skrývá v samotném Palachovi a jeho činu. Jedenadvacetiletý student nezanechal dílo, s nímž by bylo možné polemizovat. Víme jen to, že prožíval reformní socialismus, ale to během pražského jara leckdo a zřejmě i Palach by se dál vyvíjel, kdyby zažil normalizaci. Jako jasný odkaz po něm zůstaly čtyři dopisy s požadavky, s nimiž v roce 1969 souhlasili kromě prosovětských komunistů snad úplně všichni. Nad konkrétními formulacemi se přitom vznášela touha po národní svobodě, kterou v Palachově činu četli lidé tehdy stejně jako dnes. A nakonec je tu samotné sebeupálení, svou radikálností i odvahou oslovující lidi napříč názorovým spektrem – ať už se k němu staví pozitivně, anebo negativně. Tahle otevřenost Palachova činu – jeho nezakotvenost v politickém programu, jeho de facto všenárodní charakter – je důvodem, proč se k němu můžou hlásit naprosto protikladné osobnosti a společenské skupiny. A těžko jim to někdo může zakázat.
Druhý důvod, který může onen paradox vysvětlit, lze hledat v povaze současné vzpomínkové produkce. Ta se většinou soustředí na samotný Palachův čin a jeho osobnost. V televizních reportážích se rok co rok opakují mírně variované archivní záběry, rozhovory s pamětníky a s několika málo historiky. Reflexe přesahující popis událostí chybí. Stejným směrem jde i nejnovější filmové zpracování, Sedláčkův Jan Palach, které prakticky jen převádí historické prameny na filmové plátno. Ve filmu vše začíná a končí u Palacha – od dětství až k sebeupálení. Vznikl tak důstojný pomník, který ale neříká nic jiného než to, co už se dá najít na webu janpalach.cz.
Letošní výročí přinese jistě další pomníky – v projevech, publicistice i ve veřejném prostoru. K již stávajícím pamětním místům má přibýt deska na Vysoké škole ekonomické a dlaždice na dvoře Karolina v místě, kde byla vystavena Palachova rakev. Budování pomníků je jistě přirozeným projevem úcty. Z Palacha se už v okamžiku jeho smrti stal symbol a vztahování se k němu získalo podobné rysy jako úcta k světcům. Na tom ještě není nic špatného. Problém přichází, pokud úcta ke „světci“ zůstane jen u vzdávání holdu, anebo jen u „přímluv“ za vlastní věc. To se stalo v roce 1969 a stává se to i dnes.
Tečka, nebo dvojtečka?
Vztahovat se k Palachovi opravdově ovšem znamená vykročit za jeho čin i za jeho osobnost. Právě to koneckonců podle všeho on sám chtěl. Neplánoval stát se tečkou za pražským jarem, ale spíše dvojtečkou, která uvodí další věty. Tímto směrem jde třeba série Hořící keř, jejíž scenárista Štěpán Hulík opustil samotného Palacha a soustředil se na důsledky, jež měl jeho čin na život a rozhodování advokátky Dagmar Burešové v době nastupující normalizace. Sdělení filmu bylo jasné: Palach byl důležitý, ale důležitější je, jak opravdově a jak statečně se chováme my dnes.
Vykročit za oficiální, chtělo by se říct „církevní“, úctu k Palachovi a soustředit se spíše na svoje vlastní, osobní jednání, může být cestou, jak si Palacha připomínat smysluplně. Těžko se to poměřuje a jen těžko se o tom mluví veřejně – je to věc každého jednotlivce, a Palach jistě není jediným vzorem, který může člověka inspirovat.
Na celospolečenské úrovni ovšem existuje i zcela praktický způsob, jak si Palacha účinně připomínat. V souladu s jeho úmysly by například bylo, kdyby stát namísto budování dalších pomníků podpořil rozvoj center občanského vzdělávání. Mohly by ostatně nést i Palachovo jméno. A vzdělávat školáky, studenty, ale hlavně dospělé v demokratických dovednostech, mediální a internetové gramotnosti a v kritickém myšlení. V různých státech jsou takové instituce pevnou součástí společnosti. Proto až letos zase budou politici mluvit o udržování Palachova odkazu, mohli by podat návrh na zřízení Centra občanského vzdělávání Jana Palacha jako nezávislé instituce s vlastní rozpočtovou kapitolou a správní radou, na niž nebudou mít sami přímý vliv. S takovým ohněm by opravdu nemělo smysl skoncovat.
Autor je historik.