Konec solidarity

Zatímco politické systémy západních společností nadále bezostyšně ignorují i zcela základní potřeby obyvatel, kterým vládnou, vykazují čím dál citlivější pochopení pro otázky kulturní. Ve vyspělých ekonomikách tak politici vlastně figurují jako šiřitelé takzvaného „povědomí“, pro něž také zřizují patřičné institucionální rámce.

V praxi to znamená, že politici všech možných zbarvení dosud neudělali ani zbla s rozsáhlými škrty, kterými v posledních desetiletích utrpěly čisté mzdy dolní poloviny pracujícího obyvatelstva. Lidi nezaměstnané a neschopné práce pak dohnali do přímo ničivé nejistoty: například v Německu programy jako Hartz IV z roku 2005 (za vlády kancléře Schrödera) lidem bez práce notně snížily úroveň života. V dnešním Rakousku pak pravicově-ultrapravicová vládní koalice zavádí cosi podobného.

Snaha vypořádat se s otázkami identity a společenské třídy z pohledu identity jen velmi zřídka vyřeší jedno či druhé; pokud se však k problému postavíme z hlediska společenské třídy, často tím vyřešíme oba prvky.

Výsledkem toho je, že i v horních patrech střední vrstvy nyní sílí pocit, že příští generace se lépe než ta současná mít nebude. Toto drolení ekonomické zajištěnosti jde ruku v ruce s omezeními demokratické účasti, jelikož mezinárodní dohody (např. Maastrichtská smlouva) staví jejich smluvní strany před hotové věci, kterým nelze čelit žádnými protiopatřeními. Pokud jde o zahraniční politiku EU, i zde obyvatelé členských států mnohdy nabývají dojmu, že se nemohou zapojit do řádného demokratického rozhodovacího procesu.

Politika identity hraje do karet neoliberalismu

Když ale dojde na kulturu, vykazují politici překvapivý stupeň pochopení i pro ty nejnepatrnější zájmy či nejjemnější pocity, zejména ty, které zakoušejí příslušníci určitých etnik, náboženských vyznání, sexuálních orientací – tedy otázky identity. Rozproudila se veřejná debata o „mikroagresi“, lidem se klade na srdce, aby se vyhýbali slovům či posunkům, které by mohly urážet (obvykle dávno předtím, než by se někdo mohl skutečně urazit), a velmi důkladně se rozebírá otázka, kolik vlastně může existovat genderů. Lapidárně řečeno, můžeme se ptát: chybí nám snad z tohohle veřejného záchodku cesta ven, nebo se nám jich nabízí až příliš mnoho?

Tuto podobu postmoderní politiky identity bychom však neměli chápat jako náhradu za šíření neoliberální ekonomiky a jejích vnitřních nerovností, ale spíše jako jejího aktivního přispěvatele. Filosofka Nancy Fraser toto spojení označila jako „progresivní neoliberalismus“: podle její teorie postmoderní otázky identity přímo představují  kulturní agendu neoliberalismu.

Tuto teorii lze podpořit alespoň dvěma silnými argumenty. Zaprvé: posílení zájmů jednotlivců o vlastní identitu vede k prohlubování atomizace, jež odvádí pozornost izolovaných jedinců, kterým takto chybí solidárnost, od ústředních otázek. Ti, kdo se až příliš zaobírají vlastní identitou, často soutěží o to, kdo z nich je větší obětí – většinou se tak děje pomocí „intersekcionality“. To však výrazně zhoršuje jejich schopnost rozpoznat naléhavější otázky a problémy, jakož i odhodlanost v zájmu jejich řešení spojit síly s dalšími skupinovými identitami.

Tím dochází k diskreditaci jednoho ze základních principů emancipovaného občanství: všechny ty nenávistné řeči o „starých bělošských heterouších“ jsou ve skutečnosti útokem na celý politicko-etický program buržoazního universalismu. Ano, buržoazního, protože jako první v dějinách právě etablovaná střední třída nepojímala samu sebe jako výjimečný případ, nýbrž jako třídu, jejíž příslušnost lze rozšířit na všechny. Tuto linii myšlení pak následovala třída dělnická. Střední třída vlastní emancipaci nechápala jako pouze svou vlastní, nýbrž jako mustr pro společnost jako takovou.

Zavést vládu zákona, který platí pro všechny stejně bez ohledu na původ jednotlivce, a vnést do společnosti civilizovaný veřejný projev – to byly dva z hlavních cílů buržoazie. Jedním z jejích úspěchů tak bylo upozadění otázky osobní „identity“ – a dodnes zůstává konečným cílem každého dalšího emancipačního hnutí. Útočit na princip rovnosti před zákonem a pošlapávat civilizovanou interakci ve jménu politiky identity tedy znamená osekávat společnost jako takovou a navracet ji do kmenového, feudálního stavu – jak dnes právě činí i sekyra neoliberalismu.

Přesně do té míry, v níž neoliberalismus okrádá lidi o vyhlídky na lepší budoucnost, se do popředí zájmu dere propaganda hnutí politiky identity a pozornost obrací z budoucnosti do minulosti: někdo, kdo už nemá, kam by šel, by měl koneckonců aspoň vědět, odkud přišel. A někdo, kdo už ztratil veškerou naději, že se z něj stane někdo zajímavý, aspoň trvá na tom, že někým zajímavým, cenným, zranitelným už je.

Utrpení nižší střední třídy

Podle druhé argumentační linie neoliberalismus vyrval bohatým společnostem Západu srdce z těla. Tím se míní nižší střední třída, která v keynesiánských letech poválečných dekád vykročila za dosažením aspoň skromné prosperity a zvýšené společenské prestiže. Tato skupina obyvatelstva však poslední dobou utrpěla ohromné ztráty, pokud jde o mzdy i společenský status. Zatímco první byla důsledkem ekonomické redistribuce, druhá byla důsledkem redistribuce kulturní.

Dřívější emancipační intelektuální hnutí jako neomarxismus, feminismus a antirasismus se přesunula do čistě kulturní sféry a spojila se v takových amorfních oblastech výzkumu, jako jsou dekonstrukce, teorie genderu a postkoloniální studia. To však vedlo k tomu, že tato hnutí pozbyla relevanci pro širší společnost spolu s tím, jak nabývala teoretické sofistikace, komplexity a – což je nejdůležitější – distinkce. Všechny problémy, které vyvstaly z utrpení vykořisťovaných, šlo nyní využít k tomu, aby se vystavila na odiv vlastní společenská distinkce. Stručně řečeno, politika identity přerozdělila sociální nesnáze a posunula je nahoru po společenském žebříčku směrem k elitám.

Rozhodující hnací silou tohoto vývoje je proces, kterým se od osmdesátých let 20. století středo-levicové strany v Evropě i jinde čím dál více podobají svým konzervativním, neoliberálním protějškům. Jediným platným rozlišovacím znamením mezi nimi tedy zůstává pole kulturní.

Řečeno marxisticky, narůstající kulturní zaměření levicové politiky vyvolalo situaci, v níž se problémy ekonomické základny řeší výhradně v ideologických nadstavbách. Je zcela pomýlené domnívat se, že jde o náhradu účinnou. Zatímco v sedmdesátých letech se rozšiřování sociálního zabezpečení pokládalo za nutný předpoklad pro feministickou emancipaci, během úsporných opatření let osmdesátých, jež tento sociální stát opět osekala, se ženám místo toho předhodily nekonečné diskuse o tom, zda razit termín „her-story“ (její příběh) namísto „history“ (dějiny), nebo zda se problém slova „chairman“ (předseda) nejlépe vyřeší tím, že je nahradíme slovem „chairwoman“ či „chairperson“.

Kulturní levice je elitářská

Z tohoto úhlu pohledu se snáze chápe nenávist pociťovaná v drolící se dělnické třídě mnoha měst a obcí. Ne bezdůvodně je „kulturní levice“ často chápána prostě jako elita („šampaňští socialisté!“), jejíž blahobytná ekonomická pozice jí umožňuje lidštější a světáčtější přístup a ostatní úvahy přezírá coby lapálie. Jako taková je politika symbolických gest nejen příznakem, ale především hnací silou, která jen dál rozšiřuje mezeru mezi nižší střední vrstvou a horními patry společnosti. Tato zející propast pak vede k rozčarování v této skupině obyvatelstva, která se již nesnaží o společenský pokrok, ale soustřeďuje se na to, aby si držela co nejdále od těla ty, kteří jí šlapou na paty – například cílevědomé migranty.

Postmoderní politika identity na jedné straně neustále redukuje lidi na jejich rozlišovací znamení a různá prostředí původu, na straně druhé přebírá raně buržoazní osvícenskou zásadu „boje s předsudky“ a zdůrazňuje volný přístup k trhu v duchu korektní soutěže pro každého. Tato politika volného přístupu ale není korektní ani trochu – ve skutečnosti jen přispívá k nerovnosti a ještě více omezuje konkurenci tím, že pravidla soutěže upravuje ve prospěch postižených (ať už skutečně či zdánlivě) a v neprospěch tvrdé práce.

I když je ale příležitost co možná nejrovnější, nemůže politika „nediskriminace“ nabídnout sociální spravedlnost: jak přesně poznamenal americký myslitel a aktivista Adolph Reed, tento přístup i nadále ponechává jedno procento ve vládě nad devadesáti procenty zdrojů; jedinou výhodou tu je, že nerovnost je rovněji rozložena mezi lidi bez ohledu na barvu pleti či sexualitu. Pokud by takto pokřivená společnost byla méně strmě nakloněná, případně kdyby byla úplně rovná, pak by bylo těžší mezi lidmi jakkoli diskriminovat jen proto, že by neexistovaly méně výhodné situace, do nichž bychom diskriminované skupiny mohli vehnat.

Snaha vypořádat se s otázkami identity a společenské třídy z pohledu identity jen velmi zřídka vyřeší jedno či druhé; pokud se však k problému postavíme z hlediska společenské třídy, často tím vyřešíme oba prvky. Ve společnosti, která má rovnostářský nadhled, se lidé čím dál méně budou zajímat o vlastní individuální identitu; přestanou budovat vzdušné zámky a přemýšlet, čím vším by zrovna teď mohli být, a spíše se zamyslí nad tím, čím by se jednou mohli stát.

Autor je filosof, vyučuje na Umělecké univerzitě v Linci.

Z anglického originálu The End of Solidarity, publikovaného na stránkách časopisu International Politics and Society, přeložil David Vichnar. Český překlad byl připraven ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.