Pondělí 21. ledna nenápadně vstoupilo do dějin hned několikrát. Například ředitel Bezpečnostní informační služby (BIS) Michal Koudelka v článku pro deník Právo, v němž reagoval na kritiky zprávy BIS za rok 2017, ujistil veřejnost, že tajní se nehodlají vměšovat učitelům do hodin dějepisu. A že v posledním raportu jeho zpravodajské služby se vskutku objevila „nešťastně formulovaná poznámka pod čarou o výuce moderních dějin na českých školách“.
Jaká úleva! Takto se u nás z kvádra „hlubokého státu“ lehce vykartáčuje holubí trus, docela malé smítko z jinak zářivě čisté zprávy BIS. Zprávy, která šokovala sdělením, že „moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození)“. A že „trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny [Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.], tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie.“ Čáry máry fuk, šéf významného korpusu našich agentů se lehce distancuje od „nešťastné“ formulace – a je vybíleno. Leč jen proto, aby jádro nehoráznosti, na kterou naletěl i ministr školství Robert Plaga, což dokazuje schůzka s Koudelkou k danému tématu, mohlo nadále v této zemi strašit.
Ze zprávy britské nevládní organizace Oxfam vyplývá, že dvacet šest miliardářů, z nichž první tři se jmenují Jeff Bezos, Bill Gates a Warren Buffett, disponuje bohatstvím, které se rovná celkovému bohatství poloviny lidstva.
Ta poznámka pod čarou je totiž z hlediska štábu BIS „nešťastná“ z jediného důvodu: jejím prostřednictvím jukl na nás vrchol – pouhá desetina – ledovce, který měl zůstat skryt pod hladinou. Tím ledovcem je povinné černobílé vnímání dějin byrokratickými aparáty, také těmi, které z povahy věci pracují v utajení a pod heslem „Padni, komu padni“ mají zvažovat výhradně jen holá fakta. A tak nezbývalo, než aby Koudelka ve své obraně proti kritikům pokročil ještě dál v logice tribálního bojovníka na válečné stezce. „Úkolem zpravodajských služeb je být v první linii boje proti hybridním hrozbám – musíme se bránit destabilizaci, nedůvěře a apatii. Není proto divu, že zpravodajské služby se stávají jedním z důležitých terčů propagandy a překrucování faktů. Zpochybňování jejich erudice, integrity a schopností, a tím snížení důvěry v ně, je pro nepřátele důležité,“ napsal ředitel BIS do Práva. Ano, čtete dobře. Kritika „nešťastných“ ploskonohých nesmyslů a ideologických dogmatismů z dílny naší tajné služby bude zřejmě odteď posuzována jako nepřátelské rejdy. Kritici jsou naši nepřátelé. Obnažování ideové podjatosti, nevzdělanosti a neschopnosti agentů je sotva něčím jiným než jen další variantou hybridní války Vladimira Putina.
Na stráži Západu
Ne že by Putin žádné hybridní války nevedl. A nejen s pomocí vojáků „na dovolené“, neoznačených vozidel s raketami Buk anebo kreativních hackerů ve státních službách. Vypaluje ve svém obklíčení také propagandu. Ta se však významně neliší od propagand všech dob, států a bloků, které vždy registrují reálné potíže protivníka a některá důležitá fakta zamlčují či modifikují. Stará vesta, kterou znají i čtenáři New York Times. Putin je v propagandě „zapadnik“; odvrhnuv zcela neúčinné ideologické žvatlání brežněvovských dob, konečně v něčem Západ dohnal, ba snad i předehnal. Taková věc se Rusku neodpouští nejpozději od krymské války z poloviny 19. století (1853–56). Tehdy v Černém moři řádil a na Balkáně Slovany „osvobozoval“ car Mikuláš I. A britský Lord Palmerston, francouzský Napoleon III. a rakouský František Josef I. se krvavě ujali tureckého sultána proti ohavnému ruskému despotismu. Jménem „našich hodnot“ (tehdy ještě nepříliš rozvinutých) pak západní mocnosti ovládly ekonomiku Osmanů a zvláště jejich finance. A založily tak důležitou strategickou výspu, v dalším století upevněnou členstvím Turecka v NATO, která od začátku střežila imperiální ambice „ruského medvěda“. Vím, poslední dobou se to s těmi Turky na stráži zájmů Západu dost zkomplikovalo. C’est la vie.
Není pochyb, že se Michal Koudelka jménem BIS upřímně staví za tyto naše hodnoty, „náš způsob života“, který nechal Jejich Lordstva, bonapartismy a absolutní monarchie ve škarpě dějin. A vrcholí dnes v teorií i praxi právního státu a moderní demokracie. Ve svém článku v Právu dokonce dvakrát zalitoval, že se BIS už nejmenuje jako na počátku devadesátých let, totiž Úřad pro ochranu ústavy a demokracie. Bylo by pak zřejmě jasnější, že ústavnost a demokracii – coby podloží optimálního systému naší doby – se zpravodajská služba snaží chránit proti revitalizovanému impériu (post)sovětské oligarchie. Je to natolik působivé, že to člověka zvedá do pozoru a nutí ho salutovat „našim chlapcům“, ať už tito činí kdekoli cokoli.
Loutkové divadlo demokracie
Ale i na téhle přehledné černobílé šachovnici se přece už dlouho leccos komplikuje. V den publikace Koudelkova článku došlo k dalšímu vpádu pondělka 21. ledna do dějin. Schválně před začátkem letošního Světového ekonomického fóra v Davosu zveřejnila právě v ten den britská nevládní organizace Oxfam zdrcující zprávu. Vyplývá z ní, že dvacet šest miliardářů, z nichž první tři se jmenují Jeff Bezos, Bill Gates a Warren Buffett, disponuje bohatstvím, které se rovná celkovému bohatství poloviny lidstva, přesněji 3,8 miliardy lidí. I když odhlédneme od toho, že kapitalismus má věru širší sociální základnu a že do seznamu se neprotlačil ani takový zničující vysavač Afriky (a jeden z tamních zdrojů masové ekonomické migrace), jakým je Vincent Bolloré, natož snad Petr Kellner, Daniel Křetínský či Andrej Babiš, celkový obraz je zřejmý: západní demokracie je demokracií oligarchů, proti nimž ti ruští vypadají skoro jako dávní domorodci z Pobřeží slonoviny, směňující zlato za obyčejné české sklo. Trend oligarchizace přitom neobyčejně zrychluje; ještě v roce 2017 vlastnilo ekvivalent bohatství chudší poloviny lidstva nikoli 26, nýbrž 43 osob.
Je skvělé, že idea moderní demokracie jako synonyma nejvyšší možné spravedlnosti zůstala v kritickém myšlení uchována. Proč je však stále vnímána jako cosi plně uskutečnitelného v rámci daných institucí a sociálních poměrů? Například Winnie Byanyima, ředitelka Oxfam, se opravdu vážně domnívá, že problém se vyřeší aktivitou vlád a spravedlivějším zdaněním kapitálu. Ještě ji zřejmě ani nenapadlo, proč třeba Emmanuel Macron, čelící ve vlastní zemi sociálnímu povstání „žlutých vest“ a nacházející se uprostřed riskantní „celonárodní debaty“ o strukturálně upadlém sociálnu, v totéž historické pondělí nezaváhal uspořádat ve Versailles „Choose France Summit“, setkání šéfů francouzských a nadnárodních korporací, jimž slíbil pokračování v neoliberálních reformách. K čemu vést nějaké celonárodní debaty, zná-li už král z milosti trhů všechny odpovědi? Jako by ještě nikoho nenapadlo, že za dané koncentrace majetků se politika nutně stává pimprlovým divadlem, demokracie pískem v očích a celý svět kolbištěm oligarchií. Takový stav – mimochodem – představuje organický zdroj spikleneckých teorií, jimž se tak rádi vysmíváme a jimž mnoho lidí (i tajných služeb) nevyhnutelně propadá.
Řediteli BIS lze jen závidět jeho přesvědčení, že hájí světlo proti temnotám, a nikoli jednu oligarchii proti oligarchii druhé. A že v tomto svatém zápase se jen chybička vloudila v podobě „nešťastné formulace“ pod čarou. Nešťastná je však již dávno – pod čárou bezpečného ponoru – samotná demokracie.
Autor je politický komentátor.