Knížky do knihovny jsme měli půjčené vždy na čtrnáct dní. A protože jeden z mých synů trpí čtecí mánií, vypůjčil si jich pokaždé velké množství, včetně různých komiksů a populárně-naučných publikací. Aby si jich mohl půjčovat víc, používal kromě své průkazky i mou a také průkazky svých bratrů. Po týdnu jsem knihy obvykle už začínala shánět a dávat do jedné tašky. Knihy jsme vrátili a půjčili si nové. Tak to šlo nějaký čas.
Jednoho dne se mi začala motat hlava, začala jsem padat a zcela ohluchla na levé ucho, ve kterém jako by někdo rozbíjel lustry. Tašku s knihami jsem už měla připravenou, že ji vrátím do knihovny, ale zapomněla jsem na to. Místo toho jsem jela do nemocnice, kde jsem se podrobovala diagnostice. Nepřišli na to, co mi je, ale po několika měsících se můj stav trochu zlepšil. Na tašku s knihami jsem mezitím úplně zapomněla a našla ji v kumbále až mnohem později, bála jsem se do knihovny jít a nakonec z toho byl dluh v řádu desítek tisíc korun. Jistě, udělala jsem chybu, dokonce sérii chyb, ale zaplatila jsem za ně víc než dost. A to jsem se kvůli těm knížkám ani nedostala do exekuce.
Česká republika je zasažena epidemií dluhů a exekucí, které dlužníci často nedokážou splatit, ani kdyby žili dalších sto let. V ČR bylo na konci roku 2017 863 tisíc lidí v exekuci. Zasaženi jsou i rodinní příslušníci, děti a partneři, celkem kolem dvou milionu lidí.
Když jsem četla diskuse pod reportáží Nejdřív cítíš strach, potom nenávist své kolegyně Apoleny Rychlíkové, v níž vystupuje student, který se kvůli dvěma knihám do exekuce dostal, překvapila mě míra přísnosti některých diskutérů. Psali, že to je něco jako krádež. Že za chyby se platí. Občas to vypadalo, že jim utrpení mladého muže, který zapomněl vrátit knihy, působí potěšení. A i ti mírnější, kterým přišla exekuce v dané situaci nepatřičná, přemítali nad tím, jak to tedy udělat, aby lidé knihy vraceli. Protože když nebudou za nevrácené knihy pořádná penále a exekuce, lidé je přece nebudou vracet vůbec!
Pepin tatínek zhřešil
Jako z jiné planety působí díl britské animované pohádky Prasátko Peppa, ve kterém se rodina vypraví do knihovny a přijde se na to, že tatínek zapomněl vrátit knihu, kterou si půjčil před víc než deseti lety. Schválně si to pusťte.
Jistě, jedná se o hodný svět dětské pohádky, každopádně ale vyjadřuje trochu jiný přístup k provinění, jež spočívá v nevrácení knihy. Když jsem se vyptávala přátel z Velké Británie, jak to tedy je, odpovídali, že je to různé, podle různých knihoven. Děti prý pokuty obvykle neplatí vůbec. O tom, že by to došlo až k exekuci, nikdy neslyšeli. Nejvíc mě dojal příběh naší rodinné přítelkyně, která si v Londýně půjčila přes dvacet knih na prázdniny, odjela do Francie, kde jí vykradli auto a knihy zmizely spolu s dalšími jejími věcmi. Když se vrátila do Londýna, šla do knihovny a oni jí řekli, že knihy bude měsíčně splácet po velmi nízkých částkách. Nějaký čas splácela a pak jí zbytek dluhu odpustili.
Ptala jsem se, jestli se nebála jít do knihovny a ztrátu oznámit. Odvětila mi, že ji vůbec nenapadlo se bát. Možná je vstřícnější přístup nakonec lepší i pro ty knihy, protože se lidé nemusí obávat zbytečně přísných sankcí. Moje kamarádka z Francie, která pracuje v Bordeaux jako knihovnice, zase nadávala na svou šéfovou kvůli tomu, že chce rozesílat upomínací dopisy lidem, kteří otálejí s vrácením knihy. Pokuty v jejich městské knihovně nedávají vůbec. Nevrácené knihy prostě odepíšou. „Protože pak by k nám ti lidé nechtěli chodit, báli by se. A my máme knihovnu blízko chudinské čtvrti, tak je důležité, aby si tam ty knihy chodili půjčovat rádi, chápeš?“ Chápu, ale nad odlišností přístupů přece jen žasnu.
Epidemie dluhů a novela insolvenčního zákona
Česká republika je zasažena epidemií dluhů a exekucí, které dlužníci často nedokážou splatit, ani kdyby žili dalších sto let. Pozoruhodné situace v tuzemsku si už všimli dokonce až ve Velké Británii. V ČR bylo na konci roku 2017 863 tisíc lidí v exekuci. Z toho sedmdesát procent z nich mělo více než jednu exekuci, 500 tisíc mělo tři a více exekucí, 150 tisíc lidí více než deset exekucí. Zasaženi jsou i rodinní příslušníci, děti a partneři, celkem kolem dvou milionu lidí, takřka pětina populace.
Na toto téma už toho bylo hodně napsáno, i my jsme se exekucím na Alarmu věnovali v našem seriálu. Důvodů, proč tomu tak je, existuje celá řada, patří k nim však i špatné zákony, které umožňovaly neuvěřitelné navyšování dluhů. V tomto ohledu je dnes situace už výrazně lepší, změna zákonů však dlužníkům jejich dluhy nesmazala. Stále dluží a stále jsou kvůli tomu často v šedé ekonomice a neplatí ani to, co by bezpochyby platit měli, jako třeba alimenty. K těm se ještě vrátíme.
V úterý budou poslanci hlasovat o novele insolvenčního zákona, která se do Poslanecké sněmovny vrací ve verzi, kterou odsouhlasil Senát a která je k dlužníkům vstřícnější v tom smyslu, že umožní oddlužení všem, kteří se pět let budou snažit své dluhy splácet. Nejdůležitějším rozdílem oproti verzi vzešlé ze Sněmovny je snížení hranice nejmenší možné měsíční splátky: dlužník může splácet věřitelům a insolvenčnímu správci méně než 2 178 měsíčně. Tato změna pomůže především důchodcům a vůbec těm nejchudším. Další důležitý rozdíl: posuzovaní dlužníkova maximálního úsilí se přesouvá z konce procesu oddlužení do jeho průběhu. Senátní návrh odstraňuje právní nejistotu spojenou s duplicitním přezkumem dlužníkova úsilí na konci procesu. Podle mnoha výkladů by totiž soudy nemusely oddlužení na konci posvětit, kdyby dlužník nesplatil třicet procent dluhů. To by vzhledem k tomu, že lidé se zkušeností s exekucemi mají malou důvěru v soudy, znamenalo, že by do insolvence spíš nevstupovali a dál žili často mimo systém.
Sněmovní verze je v rozporu s programovým prohlášením vlády, ve kterém se vláda holedbá, že „prosadí novelu insolvenčního zákona, která odstraní podmínku třicetiprocentního uspokojení věřitelů pro povolení oddlužení a bude zvláště chránit zadlužené seniory a děti“. Senátní varianta je s programovým prohlášením v souladu mnohem více. Pro vyšší jistotu věřitelů navíc definuje „nepoctivý záměr“ na straně dlužníka. Ten je chápán mimo jiné jako zatajení majetku, uvedení nepravdivé informace, zatajení příjmů, vyhýbání se vykonávání výdělečné činnosti či snaha poškodit věřitele.
Vaši voliči chtějí senátní verzi oddlužení
Člověk v tísni si nově nechal u agentury Median vypracovat výzkum, jak se na případné oddlužení dívají voliči jednotlivých stran. Více než polovina voličů koaličních stran podporuje senátní verzi. Nejvíce příznivců bezbariérového oddlužení je mezi voliči ČSSD. Významnou podporu má bezbariérové oddlužení i mezi voliči ANO. Více než polovina voličů koaličních stran podporuje senátní verzi. Bezbariérové oddlužení má podporu i u voličů pravicových stran. Více než polovina všech dotazovaných (56 procent) zná někoho, kdo byl v exekuci či je předlužený a jen devět procent respondentů uvedlo neodpovědnost dlužníka jako jedinou příčinu předlužení lidí ve svém okolí. Lidovečtí voliči dokonce neuvedli neodpovědné chování dlužníků jako jedinou příčinu ani jednou.
Nejzajímavější je změna v postojích u žen, které znají někoho, kdo je v exekuci. Ty, které nikoho v exekuci neznají, podporují většinově senátní verzi, ty které naopak někoho v exekuci znají, podporují téměř v polovině případů zachování třicetiprocentní hranice. Příčinou může být mimo jiné i to, že ženy jsou často věřitelkami neplatičů výživného, to však musí být v insolvenci splaceno v plné výši.
Rozdílů mezi insolvencí a exekucí je celá řada. Zatímco průměrné uspokojení pohledávek věřitelů při exekuci je 18–30 procent, u insolvence je to 56 procent. Dluhy na výživném se v závislosti na pořadí pohledávek hradí při exekuci až o polovinu méně než v insolvenci, kde naopak musí být zaplaceno celé. Až po úplném splacení dlužného výživného se hradí pohledávky ostatních věřitelů. Dluhy během exekuce navíc pořád rostou a navyšují se o úroky, sankce a náklady na vymáhání; to s insolvencí odpadá. Insolvence také znamená nižší administrativní zátěž pro zaměstnavatele, nehledě na to, že velká část lidí v exekuci žádného zaměstnavatele nemá a přecházejí do šedé ekonomiky, kde nesplácejí vůbec nic. Podle průzkumu, který si redakce Alarmu nechala vypracovat od Daniela Prokopa a agentury Median, navyšuje zkušenost s exekucemi odchod z legální práce o třicet procentních bodů. Jen za posledních pět let tak aspoň na čas odešlo do šedé ekonomiky 200–250 tisíc lidí, což je konzervativní odhad, protože lidé mají tendenci práci načerno spíše nepřiznávat.
Smutný konec Pepiny v Česku
Politici, kteří obhajují přísnější verzi oddlužení, často argumentují tím, že za chyby se má platit, že možnost oddlužení nemůže být bezbřehá a že je třeba, aby si občané půjčovali zodpovědněji. Dalším častým argumentem pro přísnější oddlužení jsou ohledy na věřitele. Čísla však tento argument vyvracejí, věřitelé v exekucích vymohou jen zlomek pohledávek. U strážců půjčovací morálky, kteří ani neberou ohled na fakta, je zajímavé, že pomíjejí svou vlastní odpovědnost. Vždyť to byli čeští zákonodárci, kdo dopustil, že v naší zemi jsou dětští dlužníci (ještě v roce 2017 jich bylo téměř šest tisíc), že se z jedné koruny dluhu mohlo v minulosti stát dvacet tisíc a z dluhu deseti tisíc půl milionu, že o dluzích rozhodoval nikoli soud, nýbrž spřátelení rozhodci, že se z nezabavitelného minima reálně žít nedá, že se tu praktiky, které jednoznačně nesou znaky lichvy, nijak netrestají a že se tolik lidí dostalo až na samé dno. Kdo posoudí vinu politiků, kteří se staví odmítavě ke změnám, jež by aspoň trochu napravily současný stav? Naštěstí je tu část těch, kteří vážnost situace už pochopili. Bude zajímavé sledovat, kdo bude jak hlasovat.
Jak by asi probíhalo dětství prasátka Pepiny, kdyby žila v České republice? Její tatínek by se svým přístupem k vracení knih a k pravidlům a životu vůbec byl v exekuci zřejmě dávno předtím, než by se narodila. Pokud by vlastnil po předcích zděděný dům, tak by mu ho exekučně zabavili, nebo by nikdy nedostal hypotéku. Rodina by, pokud by vůbec měla šanci vzniknout, skončila pravděpodobně na ubytovně, protože z nezabavitelného minima se na kauci a dva nájmy opravdu nenastřádá. Peppě by hrozilo, že ji i s bratříčkem odeberou do dětského domova. Tohle je smutný konec české verze známé pohádky. Realitu mají v rukou ženy a muži Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Autorka je redaktorka Alarmu.