Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Psychedelická groteska Brexit

Televizní film zachycující průběh referenda o vystoupení Británie z Evropské unie naštěstí není jen povrchní častuškou.

Britská účast na evropském projektu byla vždy nejednoznačná. Nebýt studené války, Brity by nejspíš nikdy nenapadlo, že jsou součástí toho, čemu vždycky mírně přezíravě říkali „kontinent“ a na co hluboce zakořeněná ostrovní tradice velela hledět s podezřením. Všechny kroky, které Evropa učinila k integraci, prováděli Britové váhavě, se zpožděním nebo vůbec. Přesto byl brexit překvapivý, jeho příběh je fascinující a společně s vítězstvím Donalda Trumpa se už stihl stát součástí soudobé politické mytologie. Postavy, které v ní vystupují, nejsou velikáni politiky ani mistři zákulisních jednání, ale samotné politické struktury postinternetového věku: populistická rétorika, která jako by vystoupila z parodických filmů Sachy Barona Cohena, analýza big dat a manipulace na sociálních sítích.

Cummings je zobrazen jako posedlý génius, u něhož si divák nemůže být zcela jistý, do jaké míry mu vůbec záleží na tom, jestli Británie v EU zůstane, nebo odejde. To, co ho žene a fascinuje, je samotná technologie „nové politiky“.

Televizní film Brexit: The Uncivil War (Brexit: Neobčanská válka) britské televizní stanice Channel 4 v režii Toby Haynese a s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli nás vezme na trochu psychedelický trip do nitra kampaně na podporu odchodu Británie z Evropské unie. Během něho se setkáme s bizarními figurami britské politiky Borisem Johnsonem či Nigelem Faragem, nahlédneme do depresivní reality britské chudiny a ještě si stihneme trochu zafilosofovat o povaze „staré“ a „nové“ politiky.

Rozštěpená společnost

Zaujmout odstup od události, která je natolik současná jako britské referendum o setrvání v Evropské unii, je nemožné. Otázka, která rozdělila britskou společnost i tradiční politické strany ve dví, měla skutečně příchuť domácí války a její dozvuky nepochybně v britské společnosti přetrvají velmi dlouho. Film Brexit odstup nehledá, a byť se pokouší o jistou míru vyváženosti, zcela očividně chce být angažovanou odpovědí na otázku: „Jak se to vlastně stalo?“ Tato poloha s sebou nese nebezpečí, že vznikne rychlokvašná častuška, kterou pohromadě neudrží ani sebevětší nálož mělkého moralizování. Přesně tak ostatně dopadl snímek, v němž si Cumberbatch zahrál internetového manipulátora – dvouhodinová reklama na Club Mate, snímek WikiLeaks (2013). Brexit naštěstí jde spíše cestou filmu Big Short (2015) o ekonomické krizi z roku 2008, a ačkoli je Cumberbatchův Dominic Cummings ústředním hrdinou, o vztahy mezi postavami tady nejde ani náhodou. Štáb kampaně Vote Leave, z něhož Cummings naplánuje a uskuteční své vítězné tažení, je válečným strojem, v němž na jednotlivcích nezáleží.

Podobně jako Big Short má Brexit někdy až dokudramatický rozměr, podporovaný montáží archivů s původními záběry. A i tady je občas divák natolik přehlcen informacemi, že má jen matnou představu o tom, která bije. Brexit je ovšem zároveň říznutý černohumornou groteskou, která má zmíněný psychedelický efekt, takže i když mechanismy big data analýzy nepochopíte, může vás uklidňovat, že v tom nejste sami. V podobném oparu nevědění se totiž pohybuje i většina postav filmu. Ten v lecčems připomene i díla Tonyho Scotta, který se sice proslavil náborovým videem amerického letectva Top Gun (1986), ale od roku 1998 do své smrti natočil řadu pozoruhodných filmů, které lehce halucinogenním způsobem zkoumaly možnosti technologické a mediální manipulace reality. Připomeňme Scottův film Nepřítel státu (1998) v němž u počítačů NSA odvádí špinavou práci skupinka mladých punkerů. Mladý IT mág z firmy AggregateIQ (což je kanadská obdoba firmy Cambridge Analytica) je přitom mírou svého technokratického cynismu ještě děsivější než Cumberbatchův Cummings. Jestliže ajťákům v Nepříteli státu jde o to pracovat s nejnovějšími technologiemi, zatímco v Brexitu mají prostě chuť vyzkoušet efektivitu svého algoritmu. Politika neustupuje technologii moci, ale technologii bez přívlastku (ne náhodou Haynes režíroval jeden z dílů poslední sezóny techno-paranoidní série Black Mirror).

Cumberbatchovo mistrovství

Mluvit u Cummingse o cynismu je ale možná trochu přehnané. Nedovedu posoudit, nakolik Cumberbatch vystihl osobnost stratéga kampaně, který se v reálu věnuje také svobodnému vzdělávání a jehož expremiér David Cameron v roce 2014 označil za kariérního psychopata. Nepřekvapí ale, že Cumberbatch ztvárnil dalšího geniálního sociopata, který navzdory neschopnosti vyjít s většinou lidí, dokáže excelovat ve svém oboru. Brexit se v tom podobá dílům Sherlocka (jeden ostatně Toby Haynes režíroval), dokonce tu najdeme i jakéhosi Watsona. Ovšem trochu navzdory této očekávatelné poloze jde ve skutečnosti o jednu z nejlepších Cumberbatchových rolí za poslední léta.

A2 předplatné

Jeho Cummings je totiž z hlediska motivace velmi nečitelná postava. Tvůrci potlačili jeho vazby ke konzervativní straně, v jejímž rámci působil mj. i jako poradce Micheala Govea, který byl vedle Borise Johnsona hlavní tváří kampaně Vote Leave. Cummings je spíš než jako věřící euroskeptik nebo oportunní kariérista zobrazen jako posedlý génius, u něhož si divák nemůže být zcela jistý, do jaké míry mu vůbec záleží na tom, jestli Británie v EU zůstane, nebo odejde. To, co ho žene a fascinuje, je samotná technologie „nové politiky“ a možnost pomocí nástrojů, které přináší internet, sociální sítě a big data analýza, politiku tvořit a měnit. Když jsou oznámeny výsledky a celý štáb začíná velkolepou oslavu, Cummings si sebere pár osobních věcí do krabice a odchází beze slova pryč. Cumberbatchovo mistrovství spočívá v tom, že dokáže Cummingse ztvárnit jako člověka, který osciluje mezi naprostým cynismem a až překvapivě protisystémovým idealismem, jehož obsah je ale obtížné rozklíčovat, protože se týká fenoménů, s nimiž si zatím nevíme zcela rady.

Rozhřešení nad pivem

Příkladem takové nejednoznačnosti je, že o referendu říká, že je nesmyslným nástrojem, který dělá ze složitých problémů jednoduchou otázku, na kterou je možné odpovědět ano nebo ne. Přesto je neváhá využít v tažení proti starým politických elitám, kterými pohrdá, ať už pocházejí z kterékoli politické strany. V Brexitu je vedle řady karikaturních poslanců představen Craig Oliver (Rory Kinnear), Cummingsův protivník vedoucí kampaň za setrvání v EU, jenž je až kýčovitým obrazem sympatického liberála, který během konferenčního hovoru s premiérem zvládne připravit večeři třem dcerám. Na něm je didakticky demonstrováno pozdní prozření britských elit o stavu velké části země. Scéna, v níž se kontrolní skupina, na níž Oliverův tým testuje své strategie, zablokuje v neřešitelné hádce a frustrovaný Oliver vtrhne do místnosti, aby se pokusil uplatnit racionální argumenty, končí ukázkovým ztroskotáním takové argumentace u ženy, jejíž životní zkušenosti říkají, že i kdyby vystoupení z EU přineslo Británii ekonomický propad, pro ni samotnou už to horší nebude.

Podobně působí i daleko vtipnější scéna, v níž se Boris Johnson (Richard Goulding), znejistělý úspěchem vlastní kampaně, zblble pokouší své fanynce vysvětlit, že 70 milionů Turků, jejichž příchodu se dotyčná obává, je jen počet obyvatel Turecka. Brexit v těchto scénách ústí v poněkud přímočaré poselství, že stoupenci odchodu vyhráli díky hlasům těch, o nichž vládnoucí elity doslova nevěděly, že existují. Rozhovor mezi Oliverem a Cummingsem, kteří se náhodou setkají v metru a jdou si zafilosofovat nad sklenicí piva, by snad měl přinést lidské rozuzlení celé brexitové jízdy, ale vyznívá ve skutečnosti méně jednoznačně. „Novou“ politiku už zpátky do krabičky, odkud byla vypuštěna, zavřít nepůjde, a přitom jsou (bez ohledu na adresné kampaně na sociálních sítích) její materiální předpoklady v existenci chudoby a bohatství stejně „staré“, jako vždy byly.

Autor je redaktor A2.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image