Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zemřel avantgardní filmař, básník a kritik Jonas Mekas

Ve věku 96 let odešla kultovní postava amerického undergroundu, která se kvůli filmu neváhala nechat ani zatknout.

Původem litevský filmový režisér utekl se svým bratrem za druhé světové války z pracovního tábora a emigroval do New Yorku. Záhy si pořídil ruční 16mm kameru a stal se součástí západního avantgardního hnutí. Společně s Mayou Deren, Amosem Vogelem, Andym Warholem a dalšími formoval alternativní kulturu šedesátých let a ovlivnil řadu tvůrců, včetně Johna Waterse nebo Jima Jarmusche.

Režisér často natáčel deníkovou formou, zachycoval scény z běžného života, které v průběhu let nabyly rozměrů monumentálního autobiografického projektu složeného z krátkých videí i psaných prací – od snářů po poezii a anekdoty. I jeho nejznámější filmy jako Lost, Lost, Lost (1976) nebo As I Was Moving Ahead I Saw Occasional Glimpses of Beauty (2000) tak mají silně osobní povahu a vznikly právě střihem starších osobních materiálů.

Kromě vlastní filmové a literární tvorby se však Mekas intenzivně věnoval i filmům ostatních. Sám založil nebo se podílel na založení institucí, které pomáhaly podporovat a propagovat nezávislý film. Stál za vznikem vlivného newyorského časopisu Film Culture, který vycházel od roku 1955 až do konce devadesátých let a psal vlastní pravidelný sloupek pro týdeník Village Voice. Zároveň se podílel na vzniku distribuční sítě Film-Makers Cooperative zaměřující se na experimentální filmovou produkci a založil Anthology Film Archives – mezinárodní centrum pro archivaci undergroundového filmu a videa, které dodnes promítá experimentální snímky a představuje jejich nejrozsáhlejší sbírku. Jeho byt na Manhattanu byl svého času útočištěm mnoha nezávislých umělců. Při návštěvě New Yorku sem zavítal i Salvador Dalí, se kterým Mekas následně natočil film. Zkoušeli tady i Velvet Underground. Právě Mekas prý údajně seznámil Lou Reeda s Warholem, který potom produkoval první desku kapely.

Mekas také bojoval za prostor pro undergroundový film, který často čelil omezením a cenzuře. V roce 1964 byl dokonce zatčen a dostal podmínku za porušování mravních standardů kvůli promítání filmů Flaming Creatures (1963, r. Jack Smith) a Un Chant d’Amour (1950, r. Jean Genet). Oba snímky odvážně otevíraly téma homosexuality a rozvolňovaly genderové stereotypy. „Flaming Creatures nezískaly v New Yorku povolení k projekci a umělecké kino Gramercy je uvádělo zdarma, dokud se mu dařilo podporovat tuto aktivitu z dobrovolných příspěvků. Na festivalu v Knokke-le-Zoute v roce 1963 bylo zakázáno film uvést, ale Jonas Mekas vnikl do projekční kabiny a pouštěl film tak dlouho, dokud nevypnuli proud,“ píše filmový historik David Bordwell.

V rozhovoru z roku 2010 Mekas vysvětluje, že avantgardu vnímá jako předvoj právě kvůli provokativnímu zkoumání neznámého, něčeho, co míří do budoucnosti a na co si lidé zatím nezvykli: „V přední linii udeří většina kulek. Většina útoků je proti přední linii. Je to oblast, u níž jsem cítil potřebu chránit ji před všemi těmi kritiky a útoky. A to byla moje funkce, pomáhat tomu velmi křehkému novému rozvoji.“

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image