Foto Saša Uhlová
Andrej Babiš má další problém. Začínají si ho čím dál víc všímat v západní Evropě. Na webových stránkách německé rozhlasové stanice Deutsche Welle vyšla reportáž, ve které novinář Keno Verseck popsal případ vietnamského migranta, který pracoval ve společnosti Vodňanská drůbež. Verseck nevycházel pouze z jedné výpovědi, mluvil s více dělníky, ale na jednom konkrétním příkladu popsal, jak se vietnamský dělník dostal do „drůbežárny“ (ve skutečnosti drůbežích jatek), jak pracoval přes agenturu a dostával mnohem menší mzdu, než mu slíbili.
Tiskový mluvčí v roli ochranné zdi
Česká média o tom přinesla zprávu a mě oslovili z redakce Aktuálně.cz, zda bych jim k tomu nedala komentář, protože jsem před dvěma lety v drůbežárně na jiné pobočce společnosti pracovala. Neodpověděla jsem jim dost rychle a zprávu nejprve vydali bez mých citací. Když jsem si ji přečetla, dostala jsem vztek. Nikoli primárně na kolegy z Aktuálně, kteří jen udělali to, co děláme všichni, když píšeme zprávy a reportáže, ale na pravidla, která formálně určují, jak máme postupovat, abychom zachovávali princip vyváženosti a objektivity, a která v důsledku znamenají, že často papouškujeme výroky, o kterých tušíme, že nejsou pravdivé, ale musíme to dělat. Musíme totiž dát hlas druhé straně.
Nemám žádný recept, jak přesně dělat zpravodajství, aby méně podléhalo propagandě nejen tiskových mluvčí. Měli bychom však v novinářské obci vést debatu o tom, zda mechanické přebírání výroků „dvou stran“ vede ke kýženému výsledku.
Ve zprávě mluvčí Agrofertu Jan Pavlů označuje otázky německého deníku za „hrubě urážlivé“. Také popírá, že by Agrofert zaměstnával pracovníky ze zahraničí prostřednictvím pracovních agentur, a upozorňuje, že v podniku jsou dodržovány všechny zákony a že zahraniční pracovníci mají stejné pracovní podmínky jako Češi. V původní verzi pak byla zpráva druhou citací mluvčího zakončena, měl tedy poslední slovo. Redakce Aktuálně později doplnila zprávu o moje citace, a nyní tedy už nevyznívá tak, že vedle sebe jen položili různá tvrzení. Mohli to udělat díky tomu, že měli někoho, kdo tvrzení německého novináře podpořil, tedy mě. To však nebývá pravidlem. Vyřešil se problém jedné zprávy, neřeší to ovšem, jak ke zpravodajství přistupovat, když žádný další zdroj nemáme.
Tiskoví mluvčí jsou lidé placení za to, že vytvářejí pozitivní obraz své firmy nebo třeba i nějakého státního či obecního úřadu. Zpravidla nemají přímou zkušenost s tím, o čem mluví, a zhusta odmítají hovořit po telefonu a komunikují pouze elektronicky. Nejsou to majitelé, ani ředitelé, ani lidé zodpovědní za jednotlivé úseky provozu, nebyli to oni, kdo vymyslel optimalizaci ve firmě, kdo rozhodl o propouštění, směnném provozu, a nevědí, jak to třeba konkrétně v porcovně masa vypadá. Sedí v teplé kanceláři a jejich úkol je situaci nějak uklidnit. Pro novináře je jejich existence pohodlná, protože jim většinou dost bezbolestně poskytnou citaci, která „dá hlas druhé straně“. Ty se pak nafrkají do zprávy nebo reprotáže, a je vymalováno – text je „objektivní“ a „vyvážený“. Taky to někdy dělám, ale nikdy mi u toho není dobře.
Obrazy vyčerpaných a můj vztek
Takhle jednoduché to totiž není. Protože Agrofert buď lidi ze zahraničí přes agentury zaměstnává, anebo je nezaměstnává. Ti lidé buď mají podmínky stejné, anebo mají podmínky jiné. Pravda je jenom jedno z toho. Nemusí být vždy někde uprostřed. Vyváženost a objektivita přeci neznamená, že napíšete tak trochu obojí.
Slova tiskového mluvčího Jana Pavlů mě rozčílila. Vybavila jsem si, jak hned první den na ubytovně ve Vodňanech odjížděly dvě Rumunky, matka s dcerou, s komentářem, že je ten jejich mafián už moc odíral. A to jsem jako Češka neměla přístup na další ubytovny ve Vodňanech, kde žili jen cizinci a kam se Čech prostě neměl šanci dostat. Anabázi s ubytováním ve Vodňanech popisuji ve své knize. Později jsem se při práci seznámila s různými cizinci, Rumuny, Bulhary, Ukrajinci, a s výjimkou jedné rumunské kolegyně byli všichni zaměstnáni přes agenturu. Poznalo se to tak, že měli jiné, delší směny a každý jiné peníze za hodinu, které jim obvykle postupně zvyšovali, když tam pracovali delší dobu. Jeden manželský pár si mně stěžoval, že ještě nedostali od Moldavana, který je najal, smlouvu, že nezvládají pracovat čtrnáct hodin v kuse a že nemají zdravotní pojištění. Ukazovali mi své smlouvy z předešlých zaměstnání a ptali se mě, zda si myslím, že budou opravdu dostávat ústně slíbených 17 tisíc korun měsíčně.
Má tvrzení Agrofert přirozeně také popřel. Tiskový mluvčí řekl, že nemluvím pravdu, a Andrej Babiš později v rozhovoru pro Info.cz, že lžu.
Jiná moje kolegyně, ač byla mladá, byla na pokraji zhroucení z vyčerpání, protože pracovala řadu měsíců každý všední den nejméně dvanáct hodin. Právě obrazy vyčerpaných lidí na pokraji zhroucení se mi promítly před očima a pokrytecká pravidla správného psaní zpráv ve mně způsobila zkrat, takže jsem se na Facebooku trochu neobratně a nechtěně navezla do kolegů z Aktuálně, kteří se nakonec své práce zhostili nejlépe. Za to se jim upřímně omlouvám.
ČTK a novinářské principy dovedené k dokonalosti
Jak může vypadat útvar, který formálně splňuje znaky zprávy, ale je vlastně spíš propagandou, ukazuje další zpráva ČTK k tématu. Po první, kterou vydali ve středu večer, přišla ve čtvrtek druhá, snad aby vyvážila tu první. V ní si Andrej Babiš populisticky přihřál protiimigrantskou polívčičku a sdělil světu, že tato kampaň se vede proto, že lidem v Evropě vadí, když kriticky mluví o migraci. Zprávu doplňují, snad jako imaginární hlas druhé strany, citace mluvčího Agrofertu Jana Pavlů. Ten měl sice prostor už v první zprávě, ale citací mluvčích zřejmě nikdy není dost. A tak oba pánové zprávu zcela opanovali a my se díky ČTK dozvídáme, že jsou na Západě na Andreje oškliví, protože je kritický k migraci. A že v Agrofertu je vše v pořádku.
Původní německá reportáž je podle ČTK založená na výpovědi jednoho z Vietnamců, který dříve pracoval v Mirovicích ve firmě Vodňanská drůbež, jež spadá pod Agrofert. To sice není tak docela pravda, protože Keno Verseck mluvil s více lidmi a na jednom příběhu potom svá zjištění ilustroval, ale co už, takové posuny jsou ve zpravodajství běžné. I díky tomuto posunu je však celkové vyznění zprávy probabišovské. Hlavně že jsme dali prostor oběma stranám!
Nemám žádný recept, jak přesně dělat zpravodajství, aby méně podléhalo propagandě nejen tiskových mluvčí. Měli bychom však v novinářské obci vést debatu o tom, zda mechanické přebírání výroků „dvou stran“ vede ke kýženému výsledku. V případě složitějších sociálních jevů nebývají navíc strany jen dvě, bývá jich mnoho. Když pak novináři vyberou ty slavné dvě, upírají tím často hlas dalším stranám sporu, aniž by si toho čtenář vždy měl šanci vůbec všimnout. A vtip o dvou na sobě nezávislých zdrojích nemá v realitě České pidirepubliky smysl vůbec komentovat.
O využití informačních technologií v novinařině se mluví už delší čas a stává se čím dál víc realitou. Pokud se praxe nezmění, budou novináře čím dál víc nahrazovat počítačové programy. Protože k tomu, aby někdo vedle sebe položil různá tvrzení, která někdo zašle – PR vedle investigativy, lži vedle pravdy –, opravdu nepotřebujete člověka. Než se zrobotizuje průmyslová výroba, bude to trvat, ale my půjdeme jako první.
Autorka je redaktorka Alarmu.