Marek Szymaniak je polský novinář a reportér, který publikuje mj. v reportérské příloze deníku Gazeta Wyborcza Duży Format, v týdeníku Newsweek Polska nebo na portálech TVN24.pl a Świat.pl. V roce 2018 vydal svou první knihu – soubor reportáží Urobieni (Zpracovaní) o podmínkách na polském pracovním trhu a následcích divokého kapitalismu devadesátých let. Marek Szymaniak bude 27. února v Knihovně Václava Havla diskutovat s redaktorkou Alarmu Sašou Uhlovou. Zde otiskujeme jednu z jeho reportáží.
Cizí tělesa
Prvního května 2004 – ten den si paní Urszula bude pamatovat do konce života ze dvou důvodů: Polsko vstoupilo do Evropské unie a ji propustili z práce.
„Sledovala jsem zprávy. Politici přestřihovali pásky, vystřelovaly špunty od šampaňského a ohňostroje. Moderátor v krásném obleku a kravatě říkal, že teď bude lepší dokonce i počasí, zatímco já jsem se bála pondělka. Těch rezignovaných pohledů ve frontě na pracáku,“ vyprávěla mi paní Urszula během naší schůzky v únoru 2017.
Ve městě nebyla práce. Míra nezaměstnanosti dosahovala dvaceti procent. Avšak paní Urszula měla štěstí. V době, kdy řada jejích přátel vegetovala na podpoře nebo pracovala načerno, byla ona zaměstnaná u soukromníka, ve firmě, která obchodovala s elektronikou.
„Měla jsem na starosti kancelář. Šéf zařizoval zakázky, zboží, obchody a my jsme řešili papírování. Neplatil nám moc, ale platil včas. Nebyla to vysněná práce pro někoho s vysokoškolským diplomem, ale nestěžovala jsem si. Šéf byl čestný člověk. Dokonce i když přišel do firmy exekutor, dostávali jsme výplatu aspoň pod rukou. Takový byl. Nejdřív myslel na nás a teprve pak na dluhy,“ říká paní Urszula a dodává, že kšefty přestaly jít, protože trh zaplavil čínský brak. „Šéf si nepřestával vyčítat, že nás musí propustit. Měl slzy v očích. Konejšily jsme ho, že to dopadne dobře.“
Paní Urszula se několikrát pokoušela změnit práci, ale bezvýsledně. „Jednou se mi dokonce ozvali, ale jakmile jsem jim řekla, kolik mi je, tak mi jen poděkovali. Jeden chlap to dokonce beze slova položil, když uslyšel, jaký jsem ročník.“
Po propuštění nemohla paní Urszula dlouho najít žádnou práci, takže byla půl roku na podpoře a následně téměř rok celou rodinu živil pouze její manžel. Pak pracovala načerno všude možně. Pomáhala kamarádovi s provozem kanceláře, ten ale na úvazek zaměstnal svou neteř. Později se na několik měsíců uchytila v obchodě s domácími spotřebiči, ale zákazníků chodilo málo, takže ji majitel propustil.
„Diplom a důstojnost jsem odložila do šuplíku, když mi koncem roku zemřel manžel. Zůstala jsem se synem sama. Úspory se brzy začaly tenčit,“ vzpomíná paní Urszula. Právě v té době ji na ulici oslovil známý. Kondoloval a řekl jí, že v nemocnici hledají uklízečku. „‚Vím, že to není práce pro tebe, ale jsi sama, nemáš nic jiného, tak by ti to aspoň dočasně mohlo pomoct,‘ řekl mi. Poděkovala jsem mu a hned jsem letěla do nemocnice. Řediteli, který mě přijímal do práce, jsem zatajila, že mám vysokoškolské vzdělání. Hledal totiž silnou ženskou k hadru a kbelíku, a ne ke knihám, a já zase potřebovala nějakou práci. Když mi o dva dny později zavolali, že další den ráno můžu začít pracovat, samým štěstím jsem líbala telefonní sluchátko.“
Práce v nemocnici byla těžká. Bylo jedno, jestli byl den nebo noc, všední den nebo svátek – podlahy, okna, parapety a schody se musely lesknout čistotou.
„Evropské standardy,“ slýchala od svého nadřízeného paní Urszula často. Někdy na to v duchu odpovídala, že požadavky jsou možná skutečně jako na Západě, ale plat polský. Kolik? Necelý tisíc zlotých čistého. (V letech 2004 až 2006 byl průměrný kurz sedm korun za zlotý – pozn. překl.)
„Moc to nebylo, ale na skromný život to stačilo,“ říká paní Urszula a hned se dušuje, že si nechce stěžovat. „Tenkrát jsem aspoň měla pracovní smlouvu, dovolenou, nemocenskou. Teď nemám nic.“
Ono „teď“ nastalo v životě paní Urszuly v roce 2008. Začalo to šeptandou, že nemocnice má prý dluhy, takže budou propouštět. Pak se ukázalo, že nebudou propouštět, ale přemisťovat.
„Veškerý úklidový personál přejde k externí firmě. Anglicky se tomu říká outsourcing.“ Paní Urszula opakuje to, co slyšela od svých šéfů. Na speciálně svolané schůzce bylo zaměstnancům řečeno, že podmínky práce se měnit nebudou, že se o své pracovní smlouvy nemusí bát. Dokonce snad dostanou i přidáno. Ovšem samozřejmě tu je i možnost, pokud by se to někomu nelíbilo, tak prosím, tamhle máte čisté papíry a propisky. Můžete sepsat výpověď.
Několik lidí ji sepsalo, ale paní Urszula ne.
„Nelíbilo se nám, že nás přesouvají jako nábytek, že už nebudeme součástí nemocnice, ale nějakým cizím tělesem. Ale nechtěla jsem odcházet. Všechno je lepší než znova hledat práci. Věřila jsem jim, že ‚pro nás‘ se nic nezmění a nemocnice při tom ušetří, takže na tom všichni vydělají. Dokonce jsem měla radost z toho, že jim v tom pomůžu.“
Později se ukázalo, že externí firma má povinnost zaměstnávat sanitářky na pracovní poměr pouze jeden rok.
„Dostali jsme nabídku, která se vážně nedala odmítnout: buď pracovat na smlouvu o provedení práce, nebo výpověď. Ukázalo se, že outsourcing je výborná věc, ale jen pro ty, kterých se netýká. Nemocnice dost možná skutečně ušetřila, ale v náš neprospěch. Protože teď jsme neměli žádná práva, zatímco nemocnice měla dluhy stejně jako předtím,“ vypráví paní Urszula a dodává, že jediné, co se ukázalo jako pravda, bylo to zvýšení platu. „Předtím jsem vydělávala tisíc zlotých a teď o čtyři sta víc, protože zvýšili minimální mzdu,“ usmívá se hořce.
V externí firmě pracuje paní Urszula už přes osm let. Stejně dlouho nebyla na dovolené: „Nemáme ji placenou, takže abych si mohla odpočinout, musím předtím napracovat několik směn.“
Únava je pocit, který ji nepřestává provázet. Pracuje sice skutečně jen předepsaných osm hodin, ale pracovní tempo ji ničí. V práci má pouze čtvrthodinovou přestávku. Nekouří a svačinu si většinou taky nedá, protože jinak by nestihla uklidit všechno, co musí.
„Po několika hodinách skákání po parapetech by padl únavou i někdo mladý, ale mně už je skoro šedesát. Když se vrátím domů, nemám už sílu ani na to, abych v bytě utřela prach.“
Paní Urszula v únoru 2017 vydělává dva tisíce zlotých hrubého, což se rovná minimální mzdě. Čistého má každý měsíc 1459 zlotých. (V roce 2017 byl průměrný kurz šest korun za zlotý – pozn. překl.)
„Platím účty, nájem, dělám nákupy, něco si šetřím a zbytek posílám synovi. Boty si kupuju, až když se mi rozpadnou. Oblečení si nemusím každou sezonu kupovat nové, protože postava se mi nemění, a pokud si už musím něco koupit, chodím do sekáčů, na mě se stejně nikdo nekouká,“ říká paní Urszula. „Co bych si koupila, kdybych měla víc peněz?“ opakuje mou otázku. „Pomohla bych synovi. S manželkou bydlí v pronájmu a šetří si na vklad k půjčce na byt. A pro sebe? Jela bych na pouť do Svaté země. Náš kněz tam každoročně pořádá zájezd. A pak čte jména těch, kteří tam jedou. Chtěla bych, aby jednou přečetl i moje jméno.“
Paní Urszula si šetří na horší časy. Nechce, aby se jí znovu přihodilo to, co před několika lety.
„Tehdy nám šéf řekl, že neví, kdy nám bude moct zaplatit. A já neměla dost peněz ani na jídlo. Vzala jsem snubní prsteny a odnesla je do zastavárny. Před výlohou jsem se modlila, aby je nikdo nekoupil. Bůh mě naštěstí vyslyšel. Jakmile jsem dostala peníze, hned jsem je běžela vykoupit zpátky. Prodavač se nade mnou nejspíš slitoval, takže jsem prodělala jen sto zlotých.“
Paní Urszula se několikrát pokoušela změnit práci, ale bezvýsledně.
„Jednou se mi dokonce ozvali, ale jakmile jsem jim řekla, kolik mi je, tak mi jen poděkovali. Jeden chlap to dokonce beze slova položil, když uslyšel, jaký jsem ročník.“
V současnosti se paní Urszula bojí hlavně o své zdraví. Doposud když měla kašel nebo rýmu, normálně chodila do nemocnice (nikomu nevadilo, že by mohla nakazit pacienty), a když už to nemohla zvládnout, zůstala „na neplacené“ doma. Před několika týdny jí však v pravém prsu našli malou bulku.
„Dělali mi biopsii,“ říká tlumeným hlasem. „Bála jsem se, že budu muset do nemocnice. Dohodu podepisujeme každý měsíc. Když tam někdo není, tak ho vykopnou. Proto jsem o té bulce neřekla ani kolegyním,“ dodává.
*
Několik měsíců po našem posledním setkání jsem napsal paní Urszule, že bych si s ní rád domluvil schůzku a doptal se jí na pár podrobností, ale napsal jsem pozdě. Odpověď jsem dostal od jejího syna: „Milý pane Marku, maminka v pondělí zemřela. Měla nádor, metastázy do plic. Všechno to před námi skrývala až skoro do konce. Všichni jsme v šoku. Je pro mě těžké napsat vám cokoli dalšího. Měla velkou radost, že popíšete její příběh v knize. Doufala, že se díky tomu něco změní. Je mi líto, že se nedožila vydání knihy.“
Z knihy Urobieni. Reportaże o pracy (Czarne 2018) přeložil Martin Veselka.