Foto Sam Saunders, flickr.com (CC BY-SA 2.0)
Cyklisté a řidiči se zářivě zelenými hranatými termobatohy Uber Eats nebo modrými batohy Wolt začínají být součástí pouličního koloritu centra Prahy, a to do té míry, že už jim mnozí z nás ani nevěnují zvláštní pozornost. A už vůbec jejich specifické formě práce, která podle mnohých patří k tomu potenciálně nejpřevratnějšímu, co nám probíhající technologické změny přinesou. Všichni tito poslíčci totiž vykonávají práci v podobě jednorázových úkolů zprostředkovaných digitálními platformami. Ty jsou pro současnou digitalizující se podobu ekonomiky natolik stěžejní (a jejich význam bude zřejmě dál vzrůstat), že se o dnešní podobě hospodářsko-společenského systému hovoří jako o kapitalismu platforem.
Zakázková ekonomika se jeví v úhrnu jako stroj na prekarizaci a vykořisťování lidí ve prospěch digitálních gigantů a privilegovaných.
Na základě sběru a vyhodnocování dat propojují digitální platformy poptávku s nabídkou v jinak sotva přehledném digitálním prostoru, ať už jde o spotřebitele a obchodníky (Amazon), zvědavce a poskytovatele informací (Google), turisty a majitele nemovitostí (Airbnb) nebo prostě ty, co poptávají nějakou službu, a ty, kteří mají čas, zájem a odpovídající kompetence práci vykonat. Pro část tohoto segmentu se vžil název „ekonomika sdílení“, který implikuje, že se jedná a jakýsi projev altruismus, ačkoli ve skutečnosti nejde většinou o nic jiného než byznys. Tento zavádějící termín také sugeruje, že se na tuto oblast nevztahují žádná pravidla, protože jde o něco, co se zcela vymyká dosud běžným kategoriím, což obvykle rovněž není pravda. Zejména u platforem, které zprostředkovávají zvlášť vynaloženou lidskou práci, je toto označení vyloženě chybné: výdělečná práce je výdělečná práce a mluvit o „sdílení“ auta v případě Uberu dává asi takový smysl jako hovořit o sdílení francouzského klíče u instalatéra, který přijde opravit dřez.
Štěpení společnosti
Očekává se, že tato zakázková ekonomika (gig economy) bude čím dál důležitějším segmentem pracovního trhu a výrazně ovlivní budoucí podobu práce. Přestože prognózy úbytku pracovních míst v důsledku automatizace se velmi liší, všechny jsou zajedno v tom, že se dočasně budeme potýkat s nezaměstnaností v řádu desítek procent. České republiky se to dotkne opravdu významně, protože zaměstnanost závisí na průmyslové výrobě, kterou tvoří především rutinní, a tudíž snadno zautomatizovatelné fáze celého výrobního řetězce. Vlivem technologicky podmíněného propouštění (nejen) v průmyslu pravděpodobně stoupne poptávka po nízkoprahovém, nekvalifikovaném výdělku, jaký platformy často nabízí.
Postupující digitalizace bude navíc zřejmě dál přispívat k mizení střední třídy a štěpení společnosti na vysoce kvalifikované a dobře placené odborníky a ty, jejichž práce je buď tak mizerně placená, že se ji zautomatizovat nevyplatí, nebo už zautomatizována byla. Mezi privilegovanou skupinou zřejmě dále porostou nároky na služby pro zkvalitnění života a ušetření času, jak už je nyní ve formě hlídání, úklidu, dovážky nákupu nebo jídla z restaurace mnoho platformových aplikací nabízí. Tato tendence se protne s poptávkou po přivýdělku v druhé skupině lidí, což bude rozmach platforem dál pohánět. V následujících letech se kromě toho čeká významné zdokonalování umělé inteligence, což zřejmě významně zlepší kvalitu matchingu (tedy propojení nabídky s poptávkou): využívání platformové práce bude ještě efektivnější, rychlejší a celkově jednodušší.
Je tedy bytostně důležité zabývat se tím, jak přesně platformy zprostředkovávající práci fungují, jak ovlivňují podobu práce a jaké jsou její širší společenské důsledky. Je asi užitečné si platformy rozdělit podle toho, jestli zprostředkovávají práci, která je fyzicky místně vázaná, a neodehrává se tedy čistě ve virtuálním prostředí. V případě poslíčků, úklidových sil a šoférů jde často pouze o technickou reorganizaci již existujících trhů. Pak jsou tu platformy, které zprostředkovávají práci, teoreticky proveditelnou odkudkoli, k níž člověk potřebuje jen počítač a internetové připojení. Takové platformy vedou k rozmachu crowdsourcingu: hrozí tak, že si firmy budou udržovat čím dál méně kmenových zaměstnanců a jednotlivé úkony budou outsourcovat prostřednictvím platforem. Obě kategorie se pak dají dál rozčlenit na práce méně či více kvalifikované nebo vyžadující či nevyžadující nějaké další předpoklady. V první kategorii by šlo například o rozdíl mezi poslíčky na kole a řidiči Uberu, kteří již musí mít řidičský průkaz, auto a v určitých oblastech splňovat také další pravidla jako klasičtí taxikáři. U druhé kategorie by se jednalo o rozdíl mezi jednoduchými činnostmi, jako je popisování zboží v internetových obchodech, a prací grafiků, překladatelů, hudebníků, či dokonce inženýrů.
Jen teoretická flexibilita
Vynořuje se několik klíčových otázek: Je práce zprostředkovaná přes platformy výhodná i pro pracující, nebo jen pro zadavatele a platformy samotné, které na zprostředkování vydělávají? A jak vůbec roli platforem a z ní vyplývající povinnosti adekvátně definovat? Vydělají si pracující na platformách tolik, kolik potřebují? Dodržují platformy slib autonomie a flexibility, který je pro mnoho lidí při volbě této práce stěžejní (zároveň je ale třeba nepodceňovat fakt, že pro řadu lidí je klíčová hlavně bezprahovost)? Zde neexistuje jednoznačný závěr, protože každá z platforem má v detailu trochu odlišný způsob fungování. Důležité je, zda jsou lidé placeni od úkolu či mají hodinovou sazbu, zda si mohou úkoly svobodně vybírat s ohledem na jejich ohodnocení, náročnost a případně čas a místo výkonu a kolik jim zbude, když od celkového výdělku odečtou všechny své náklady, ať již na vybavení či své sociální a zdravotní zabezpečení.
Špatných zkušeností s platformovou prací je v tomto ohledu po světě nepřeberně a celá zakázková ekonomika, údajná budoucnost našich trhů práce, se jeví v úhrnu jako stroj na prekarizaci a vykořisťování lidí ve prospěch digitálních gigantů a privilegovaných. Například americký časopis The Atlantic si vzal pod lupu platformu Amazon Mechanical Turk, která v globálním měřítku zprostředkovává triviální pracovní úkony. Text se příznačně jmenuje The Internet Is Enabling a New Kind of Poorly Paid Hell. Právě na tomto typu platforem se soustřeďují lidé, pro něž nejde o žádný zábavný flexibilní přivýdělek, ale o existenční nutnost při strukturálně vysoké nezaměstnanosti na periferiích nebo znevýhodnění na tradičním trhu práce. Odměny jsou malé a výjimkou není ani to, že práce nakonec trvá podstatně déle, než je v zadání avizováno. Případně se vyskytne problém, který ji nedovolí dokončit. Ve skutečnosti jde tak o flexibilitu jen teoretickou: vzhledem k existenční závislosti a nízkým výdělkům jsou lidé často k takovým platformám doslova přikovaní, aby získali co nejlukrativnější a zároveň nejméně časově náročnou zakázku.
I pro český kontext máme průzkumy, jež ukazují, že práce zprostředkovaná přes platformy není zdaleka tak lukrativní, jak by se mohlo zdát. Podle studie Úřadu vlády ze začátku minulého roku se po sečtení nákladů a zisků jezdit Uberem vyplatí jen málokomu. To je dáno tím, že technologická inovace uberové aplikace není oproti tradičními taxislužbami již dříve využívanému způsobu koordinace tak převratná, aby umožnila takový pokles cen, za které Uber jezdí. Nízké ceny jsou tak dotovány zčásti americkým rizikovým kapitálem a zčásti ožebračováním řidičů. Uber nenabízí ani žádnou závratnou míru flexibility: pracuje s dynamickým ceněním, a tak řidiči místo toho, aby pracovali podle svých časových potřeb, musí se z velké části přizpůsobit nevypočitatelnému pohybu cen. Nemohou si také vybírat zakázku podle toho, zda se jim vyplatí, protože jim je cíl sdělen až v okamžiku, kdy ji závazně potvrdí. Jsou nadto ze strany aplikace vystaveni nejrůznějším více či méně subtilním gamingovým a behaviorálně psychologickým technikám, které je nutí pracovat tak, jak to Uber zrovna potřebuje.
Prekarizovaní služebníci a privilegovaní obsluhovaní
Naprostou autonomii platformy pracujícím poskytovat nemohou, protože atraktivita jejich služeb stojí na tom a padá s tím, že jsou k dispozici, kdekoli a kdykoli jsou potřeba. Pracující tedy musí být nějakým způsobem – většinou automatizovaně – organizováni. Jak na příkladu poslíčkovských platforem Deliveroo a Foodora ukazuje nová studie The App as the Boss think-tanku německých odborů Hans-Böckler-Stiftung, výkon manažerské kontroly ze strany platforem probíhá velmi subtilně. Skutečnou flexibilitu (tedy přednostní výběr služeb a lokality) umožňují pouze těm, kteří již dosahují žádoucích výsledků. Kontrola je vykonávána skrze informační asymetrii: pracující přesně neznají způsob přiřazování úkolů, případně se, jako je tomu u Uberu, nemohou zcela svobodně rozhodnout, zda zakázku přijmout, či nikoli, protože neznají její detaily. Studie se vyslovuje pro to, aby byly právě takové detaily managementu zohledněny při rozhodování, zda se jedná či nejedná o závislou výdělečnou práci. Většina platforem se totiž odpovědnosti a zaměstnavatelským nákladům snaží pochopitelně vyhnout, což je ale čím dál méně udržitelné (v případě Uberu už koneckonců britský soud na podzim 2016 konstatoval, že pohádka o tisících drobných nezávislých podnikatelů je směšná, a platformu proto prohlásil za zaměstnavatele).
Tematice práce zprostředkované přes platformy musíme věnovat eminentní pozornost, a to jak její bezprostřední podobě – ohodnocení, pracovním podmínkám nebo autonomii pracujících –, tak i jejímu širšímu společenskému kontextu. Řada platforem kupříkladu zprostředkovává služebnický typ práce. V případě, že tato práce nebude dobře placená a ve všech ohledech důstojná, hrozí, že štěpení společnosti na prekarizované služebníky a privilegované obsluhované bude mít závažné politické důsledky. Samostatnou kapitolou je genderový rozměr celé problematiky, Ukazuje se, že určité segmenty platformové práce jsou atraktivní pro ženy. Ty jsou už tak na trhu práce znevýhodněny a platformy jejich znevýhodnění mnohdy jen dál prohlubují.
Pohled na stav české debaty o platformové práci je poměrně tristní a většinou se věnuje jen mediálně nejvděčnějším případům, jako jsou Uber a Airbnb. Citovaná studie Úřadu vlády představuje výjimku a stejně se věnuje pouze velmi úzkému výseku práce pro Uber, totiž jejímu finančnímu ohodnocení. O rozšíření platformové práce na českém trhu nemáme žádný přehled. Už dva roky se sice platformám věnuje odborné sympozium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ale už jen používáním pochybného termínu „sdílená ekonomika“ v názvu akcí a zahrnutím tak odlišných fenoménů jako Zonky a Airbnb do jedné publikace vzbuzuje spíše rozpaky. Studie je kromě toho čistě právnická a chybí jí výraznější přesahy do sociálních věd nebo etické úvahy. Většina existujících vládních dokumentů fenomén pojednává jen okrajově a nekriticky optimisticky.
A podobně nekriticky ke službám přistupuje většina zákazníků. Osudy řidičů Woltu nás nezajímají; hlavně, že jídlo dorazilo teplé a donáška byla za babku. Jsou to přece všechno šťastní flexibilní freelanceři…
Autorka je politoložka.