Marek Szymaniak je polský novinář a reportér, který publikuje mimo jiné v reportérské příloze deníku Gazeta Wyborcza Duży Format, v týdeníku Newsweek Polska nebo na portálech TVN24.pl a Świat.pl. V roce 2018 vydal svou první knihu – soubor reportáží Urobieni (Zpracovaní) o podmínkách na polském pracovním trhu a následcích divokého kapitalismu devadesátých let. Marek Szymaniak bude 27. února v Knihovně Václava Havla diskutovat s redaktorkou Alarmu Sašou Uhlovou. Zde otiskujeme jednu z jeho reportáží.
Levné vyjde draho
Město ve středním Polsku. Stojíme na nejrušnější křižovatce.
„Tady to je – a teď prosím počítejte,“ říká pan Henryk, ale počítá nahlas sám a rychlým krokem vyráží směrem do centra. „Od prvního ke druhému tři sta metrů. Od druhého ke třetímu dvě stě metrů. Od třetího ke čtvrtému čtyři sta metrů. Od čtvrtého k pátému určitě tak třicet, ale řekněme, že padesát metrů. Od pátého k šestému sto metrů,“ uzavírá to pan Henryk a kontroluje, jestli si to zapisuju. „Kolik jste napočítal?“ ptá se a já loudavě začínám počítat.
Přerušuje mě.
„Nemusíte,“ říká, „už jsem to dávno spočítal. Je to kilometr a nějaké drobné – a je na něm šest supermarketů. Šest! A na druhé straně ulice je ještě několik sídlištních obchůdků a velké potraviny. Jak jsem tady mohl přežít a nezkrachovat?“ ptá se pan Henryk, který tu deset let provozoval obchod a – jak tvrdí – pokračoval by v tom dál, kdyby ho nezlikvidoval zahraniční kapitál. „Slibovali nám volný trh, rovné příležitosti. Neviditelná ruka trhu všechno vyřeší. Ale pak se ukázalo, že ta neviditelná ruka je jen maňásek, kterým pohybují ti, co mají prachy,“ dodává.
Poláci nakupují tam, kde je lacino, protože málo vydělávají. Nevidí však už to, že tyhle jejich úspory jsou možné hlavně díky tomu, že obchodní řetězce přesunuly náklady na zaměstnance, dodavatele a důchodový systém, zatímco jim samotným se daří výborně.
Vracíme se volnějším krokem. Pan Henryk ukazuje na starší ženu s igelitkami plnými supermarketových značek.
„Lovkyně slev,“ říká. Když si povšimne mého údivu, vysvětluje: „Chodí z obchodu do obchodu a vybírá si tam jen to, co je ve slevě. To, co je nejlevnější. Normálně by nikdo neměl čas takhle jezdit po městě, ale tady to má všechno pohromadě. Obchoďáky jsou vedle sebe. Dělá to tak každý druhý důchodce, ale nejen oni. Ušetřit chce každý. V našem městě je více supermarketů než kostelů.“ Pan Henryk se domnívá, že to tak nebylo vždycky. Když začátkem devadesátých let otevřel svůj obchod na sídlišti, v okolí prakticky nebyla výraznější konkurence. První dva roky zaměstnával dvě pracovnice. „Na pracovní smlouvu!“ zdůrazňuje a dodává, že by si nedovedl představit zaměstnávat je jinak.
Když však v okolí začaly vyrůstat první supermarkety, musel se s jednou z nich rozloučit.
„O pár let později jsem propustil tu druhou. Znali jsme se tak dlouho. Společně jsme si pobrečeli, když jsem jí to řekl, ale jiná možnost nebyla.“
Od té doby spočíval celý obchod pouze na jeho bedrech. Kromě starosti o zásobování musel sám stát i za pultem.
„Pátek, svátek, od pěti od rána do půlnoci. Žádné volno jsem neměl. Syn za mnou chodil do obchodu a na pultu jsem mu pomáhal psát úkoly, protože doma jsem nikdy nebyl, mým domovem byl vlastně ten obchod,“ vypráví. Dnes toho lituje, protože tomu obětoval velmi mnoho: mladá léta, rodinu, volný čas – a všechno to nakonec bylo k ničemu. „Nikdy jsem nesnil o tom, že si provozování toho obchůdku vydělám majlant, ale když jsem začínal, nezaměstnanost byla obrovská. Lidi přicházeli o práci ze dne na den a všude člověk slyšel, že se vyplatí vzít věci do vlastních rukou. Že teď máme svobodu a každý si svůj Západ může vybudovat sám. Takže jsem ho budoval i já, ale stát mi neustále házel klacky pod nohy. Zatímco já jsem platil čím dál vyšší daně, obrovské a bohaté řetězce ze zahraničí dostávaly pobídky. Jak může v takových podmínkách David vyhrát nad Goliášem?“
O tom, že prohrál a že další boj už nemá smysl, přesvědčila pana Henryka jedna ze stálých zákaznic.
„Přišla s nákupním seznamem dlouhým jako ještě nikdy. Naplnila celý košík, a když jsem jí to spočítal, vyšlo to něco málo přes 200 zlotých. A ona pak na mě, že si to nevezme, že to platit nebude. Zeptal jsem se: ‚Jak to? Proč?!?‘ A ona vytáhla účtenku ze supermarketu. Koupila tam přesně totéž jako pak u mě. To samé zboží. A pak řekla: ‚Podívejte se sem –proto.“ U mě jí to vyšlo přibližně o dvacet zlotých dráž. Řekla mi, že jsem šejdíř. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že velkoobchody mi to neprodají tak levně jako velkým řetězcům, ale nechtěla mě poslouchat. Odešla a už nikdy se u mě nezastavila. Dokonce ani na pozdrav mi dodnes neodpovídá. Vždycky jen odvrátí hlavu.“
Pan Henryk si myslí, že Poláci nakupují tam, kde je lacino, protože málo vydělávají. Nevidí však už to, že tyhle jejich úspory jsou možné hlavně díky tomu, že obchodní řetězce přesunuly náklady na zaměstnance, dodavatele a důchodový systém, zatímco jim samotným se daří výborně. Likvidují malé obchody, kterých je rok od roku méně, a jejich odvětví se rozvíjí dynamičtěji než v západní Evropě. Postačí nahlédnout do statistických údajů: v roce 2005 připadaly na sto tisíc obyvatel tři diskonty, o deset let později už jich bylo 9,5. Super- a hypermarkety a nákupní centra v Polsku doslova bují. V roce 1995 zabíraly čtyři procenta obchodní plochy, o dvě desetiletí později už pětadvacet procent.
„Pokud přibývají takovým tempem, znamená to, že se to vyplácí. Kdyby to tak nebylo, nestavěli by jich tolik,“ říká pan Henryk.
Pan Henryk je příkladem polského mikropodnikatele, který se měl stát důkazem toho, že v podmínkách kapitalismu s volným trhem má každý příležitost k mimořádnému úspěchu. Ve skutečnosti však jeho snahy i snahy mnoha jemu podobných skončily bolestivou porážkou. Rafał Woś tyto lidi označuje za ekonomické zombie – na začátku transformace byli pionýry polského kapitalismu, zatímco o patnáct let později už byli pokládáni za zpátečníky.
V jednom supermarketu pracuje už devět let paní Krystyna. Zaměstnávají ji na příkazní smlouvu. Vykládá zboží, a když je to potřeba, sedí i na pokladně.
„Za ty nízké ceny musí někdo zaplatit. Největší břemeno nesou zaměstnanci, hlavně my, ti úplně dole. Je nás čím dál míň. Jsme jako citrony – vymačkat a vyhodit do koše. Vy si nakoupíte a ušetříte dvacet grošů na kile rajčat nebo deset grošů na plechovce zeleného hrášku a to je cena, kterou my platíme svým zdravím. Stojí to skutečně za to? Každý by si na to měl odpovědět sám. Já vím, že to vaše levné nás vyjde draho. My za tu lacinost platíme stresem, únavou a bolavou páteří.“
Urszula už devět let na nočních směnách vykládá lahve alkoholu do regálů. Za tříčtvrteční úvazek vydělává necelých 1400 zlotých čistého. Kdyby pracovala ve dne, dostala by o tři sta zlotých méně (kurz v roce 2017 byl průměrně šest korun za zlotý – pozn. překl.).
„Nepracuju po nocích proto, že bych sama chtěla. Tak to chce trh. Nic lepšího nenajdu. A kdyby nebylo těch tří stovek navíc za noční, nemohla bych zaplatit za elektriku. V létě si beru dva měsíce neplacené dovolené a jedu do Německa nebo Holandska, abych si tam vydělala. Bez toho bych tady v Polsku neměla za co žít. Kdybych tady vydělávala víc, nejezdila bych tam, ale musím. O kolik víc bych chtěla vydělávat? Stačilo by mi pět set zlotých.“
Joanna, pokladní s pracovní smlouvou.
„Za první měsíc práce na poloviční úvazek jsem dostala prémie a plat vyšší než v současnosti za celý úvazek. A to už je čtrnáct let. Mezitím nám osekali všechny příplatky. Přidali nám jenom povinnosti. Každého zákazníka musíme předpisově pozdravit, zeptat se, jestli má zákaznickou kartu, jestli sbírá body nebo nálepky. Když to člověk neřekne, hned si ho volají na disciplinární pohovor. Za pípnutí taky. Musí jich být třicet za minutu. To je úplné šílenství. Zákazníci si ani nestačí sbalit nákup. Teprve platí, ale já už kasíruju dalšího a ten první tam stojí s rozloženým nákupem. Je to tak záměrně, aby si zákazníci pospíšili. Jenomže když se rozčilujou, tak na mě, a ne na našeho šéfa.“
Krystyna: „Nedali mi pracovní smlouvu, takže nemám dovolenou ani nemocenskou. Nebudu mít ani důchod. Chápu, že lidi chtějí nakoupit lacino. Sama taky nakupuju u nás v supermarketu, ale vím, že za každou takovou úsporu bude muset jednou někdo zaplatit. Pokud teď zaplatíte míň, tak se ostatní občané později budou muset složit na důchody takových lidí, jako jsem já. A pokud ne oni, tak to budou jejich děti. Ten účet zkrátka bude muset někdo zaplatit.“
Joanna: „Ono stačí, že člověk onemocní, musí si koupit lék na předpis a celý domácí rozpočet je v troskách. Nevystačí na zaplacení účtů. A k čemu je mi v takové situaci sleva deset zlotých na nákup v práci? Nedávno jsem si chtěla koupit zimní boty. Elegantní, kožené. Moc se mi líbily, ale musela si nechat zajít chuť. Neměla jsem dost peněz. A takhle je to skoro se vším. Kupuju si je až ve chvíli, kdy už mám ty staré úplně roztrhané.“
Krystyna: „Každý den překládám několik tun zboží, dělám za dva, ale zaměstnavatele to nezajímá, protože to ještě nějak zvládám. Ale když to nezvládám, tak mi jako té pokladní z filmu Den žen říkají, ať začnu myslet pozitivně a že všecko se dá zvládnout, když člověk skutečně chce. To, že se mi bortí páteř, už je samozřejmě moje věc. Pro zaměstnavatele jsem já sama produkt s datem spotřeby. A pokud si člověk postěžuje? – ‚Jo tak, vy to nezvládáte? Tak prosím: tamhle máte dveře. Nikdo vás tu přeci nedrží. Můžete změnit zaměstnání nebo si založit vlastní firmu.‘ Každý den slyším něco takového.“
Urszula: „Zaměstnavatel mě nebere jako člověka. Mám pracovat, a ne myslet. Na myšlení jsou tu jiní. No, a ti vymysleli, že když jdu s vozíkem do skladu, tak se nemůžu vracet s prázdnýma rukama, protože pak generuju ztrátu. Občas si děláme legraci, že nás brzy začnou sledovat, jestli nedýcháme moc zhluboka, protože to je přece taky ztráta, že jo?“
Krystyna: „Nakupuju u nás v supermarketu. Chodím po slevách. Za dobrý chleba se mi občas poštěstí zaplatit jeden a půl zlotého, a ne pět. Uspořených tři a půl zlotého pak utratím třeba za uzeninu. Bez té slevy bych si to mohla dovolit.“
Urszula: „Prosím vás, vždyť já žádné sny nemám. Chtěla bych zpomalit, mít trochu času. Když pracuju v Německu nebo Holandsku, tak si psychicky odpočinu, protože po práci mám volno. V Polsku ale žijeme takovým tempem, že se sotva vyspím a už zase musím jít do práce. Život mi protéká mezi prsty. Když se člověk narodí v Polsku, jako by na zádech nosil napsané jméno otroka Kunta Kinte.“
Krystyna: „Kdybych měla víc peněz? Pak bych mohla poskytnout svým dětem lepší vzdělání. Dokončily školy, ale peníze na soukromé univerzity už jsme neměli. Nejsou to žádní darmožrouti, pracují stejně těžce jako já, jenomže načerno. Bolí mě u srdce, že se u nich opakuje stejný scénář jako u mě a že jejich život bude stejný jako ten můj.“
Pan Waldemar, podnikatel s více než dvacetiletou zkušeností, chodí do hypermarketů jenom pracovně. Říká, že s tím, co se za ta léta dozvěděl, už tam nikdy nakupovat nebude, ale obchodní vztahy s velkými obchodními řetězci udržovat musí, protože na tom závisí přežití jeho firmy. Své jméno, jméno firmy ani obor, v němž působí, prozradit nechce.
„To proto, že se bojím,“ přiznává otevřeně. „Každý, kdo si moc vyskakuje, přijde o kontakty a rovnou může ohlásit krach.“
Před několika let byla na pokraji úpadku i jeho firma.
„Měli jsme tenkrát stálé odběratele, ale chtěli jsme zvětšit dosah působnosti a obrat. Každý, kdo to chce rozjet ve velkém, musí dřív nebo později vstoupit do velkých řetězců, což ale něco stojí.“
Když podepsal první smlouvu s jedním z nejpopulárnějších obchodních řetězců, v jeho firmě bouchali šampaňské.
„Slavili jsme, protože to byl úspěch. Měli jsme dobrý produkt. Objednávky se rozjely na plný plyn. Mohlo už být jenom líp, zvlášť když už jsme měli rozjednané další smlouvy. Abychom zvýšili výrobní kapacitu, investovali jsme do rozšíření závodu. Vzali jsme si půjčku, zaměstnali lidi a v té chvíli řetězec začal požadovat cenu o třetinu nižší. Prostě jen tak. Bez udání důvodu. Pohrozili, že pokud na to nepřistoupíme, tak vypoví smlouvu. To pro nás znamenalo konec. Neměli jsme jinou možnost a skoro dva roky jsme se potáceli na pokraji bankrotu. Naštěstí jsem měl soukromé úspory, díky nimž jsme to přečkali,“ vzpomíná pan Waldemar. A to byl teprve začátek špatných zkušeností se spoluprací se super- a hypermarkety.
Smlouvy jsou pro dodavatele krajně nevýhodné. Ale nemohou je vypovědět, protože jim hrozí mnohamilionové penále. Naopak řetězec od nich může odstoupit bez udání důvodu.
„Když jsme chtěli v řetězci začít prodávat další produkt, ukázalo se, že řetězec požaduje, abychom si za to připlatili. Za co? Třeba za to, že umístí náš produkt v regále ve výši očí zákazníků nebo na začátku uličky či u pokladen. Navíc jsme museli platit i za vykládání zboží a jeho převoz ze skladu do obchodu. Za narozeniny hypermarketu a maličkou reklamu v letáku nám účtovali skoro sedmdesát tisíc zlotých. A když by člověk nezaplatil? Tak ať si spakuje zboží a už se tam ani neukáže,“ vypráví pan Waldemar.
Jeden jeho známý vyrábí koženou obuv. Měl malou továrničku a domníval se, že kontrakt s obchodním řetězcem je pro něj velká příležitost, protože jeho značka se tím konečně dostane do povědomí.
„Tenkrát ještě netušil, že ti neznámí to mají nehorší. Ještě než se vůbec dostal se svým produktem do obchodů, musel věnovat několik desítek krabic bot zdarma „k marketingovým účelům“. Brzy poté mu vystavili fakturu na několik desítek tisíc za to, že hostesky během reklamní akce chodily v jeho botách a moderátorka o nich mluvila v supermarketovém rozhlase. Ale všecko to bylo k ničemu. Prodej se stejně moc nedařil. Obchodníci usoudili, že už to takhle nepůjde, protože zboží si na sebe musí vydělat. Navrhli mu ještě větší snížení ceny, samozřejmě v jeho neprospěch. Marže supermarketu zůstala nezměněná. Boty se však bohužel neprodávaly ani teď, takže je posbírali z regálů a nařídili mu, ať si neprodané zboží vyzvedne. Za dobu jejich uskladnění mu samozřejmě opět naúčtovali poplatek,“ vypráví pan Waldemar a dodává, že jeho známý dostal peníze za to, co se podařilo prodat, až po třech měsících. „Musel se zadlužit u bank, aby jeho podnik nezkrachoval. Jeho ‚životní kontrakt‘ ho přišel na několik stovek tisíc.“
Pan Waldemar mi objasnil, že taková praxe je při obchodování s řetězci běžnou normou. Podle jeho názoru jsou naprosto nemilosrdné. Dokážou obejít zákon a naúčtovat si příplatek prakticky za všechno. Stávalo se třeba, že dodavatelé museli ze svého financovat slevy u příležitosti otevření nových prodejen (a to jak supermarketů, s nimiž obchodují, tak i těch konkurenčních, které vyrostly nedaleko a mohly by jim odlákat zákazníky) nebo opotřebení palet, které se poničily při dodávce zboží.
„Smlouvy jsou pro dodavatele krajně nevýhodné. Ale nemohou je vypovědět, protože jim hrozí mnohamilionové penále. Naopak řetězec od nich může odstoupit bez udání důvodu. Už jen samotný fakt, že jednání probíhá mezi čtyřma očima, zpravidla beze svědků, bez telefonů, bez předchozí e-mailové komunikace, aby nezůstaly žádné důkazy, nasvědčuje, kdo tu vládne. Přirozeně nikdo nikoho k ničemu nenutí, ba právě naopak. Obchodníci naznačují, že pokud nemáme zájem, stojí za námi řada dalších, kteří zájem mají.“
Pan Waldemar tvrdí, že řetězce dokážou být neomalené, jako se to ukázalo při nedávné kauze dopisu řetězce Biedronka dodavatelům jejich supermarketových značek, který pronikl na veřejnost.
Vedení řetězce v něm žádalo – nebo vlastně spíš nařizovalo –, aby byla o dva měsíce prodloužena dodatečná sleva ve výši 1,8 procenta na už prodané zboží. Potíž byla v tom, že marže na těchto produktech je i tak velice nízká, někdy je to jedno procento, ale zpravidla ještě méně. Pro dodavatele to znamená dostat se do červených čísel a prodat zboží pod cenou.
„Je to vyhrožování dodavatelům tím, že pokud na slevu nepřistoupí, tak už své produkty v řetězci příště prodávat nebudou,“ vysvětloval tehdy Witold Choiński z asociace Polské maso.
Pan Waldemar ví, že požadování příplatků například za takzvané regálovné je v Polsku ilegální, ale přiznává, že jen málokterá společnost si může dovolit soudní tahanice s gigantem.
„Obchodní řetězce jsou beztrestné, protože dodavatelé nemají na mnoha let trvající soudní procesy dost peněz. Nechávají to tedy být, platí a pláčou, protože nemají na výběr. Každý, kdo se vzepře a podá žalobu, bude odepsaný u ostatních supermarketů, což pro velkého výrobce, který svůj prodej založil na řetězcích super- a hypermarketů, může znamenat rychlý krach. Ptal jste se mě, kdo na tom laciném zboží skutečně vydělává?“ říká pan Waldemar na konci našeho rozhovoru. „Tak odpověď už teď asi znáte.“
„Pro Poláky je cena, tedy to, kolik utratíme za nákupy, nejdůležitější a rozhoduje o tom, jestli se do určitého obchodu vrátí nebo nevrátí,“ vyplývá z průzkumu realizovaného Výzkumným ústavem ARC trh a hodnocení. Jako hlavní důvody, proč jsou Poláci ochotni změnit obchod, v němž obvykle nakupují, se uvádí atraktivní nabídka jiného obchodu (padesát procent), zvýšení cen ve stávajícím místě nákupů (dvaatřicet procent) a nedostatečné množství uspokojivých slevových akcí (devětadvacet procent). To znamená, že ostatní důvody jsou podružné. Od nákupů v levném obchodě totiž zákazníky neodradí ani nehezký vzhled prodejny (ten hraje roli jen pro jedenáct procent kupujících) nebo neprofesionální obsluha. Kvůli ní je ochotno změnit místo nakupování pouze patnáct procent zákazníků.
Poláci chodí na nákupy do super- a hypermarketů přesto, že si téměř každý třetí z nich myslí, že se tam k zákazníkům nechovají slušně. Dalších čtyřicet procent dotazovaných pak nedokáže s jistotou říct, jestli se tam k nim chovají slušně, anebo ne.
Z knihy Urobieni. Reportaże o pracy (Czarne 2018) přeložil Martin Veselka.