Foto Campus Party Europe, flickr.com (CC BY 2.0)
Na přelomu listopadu a prosince loňského roku proletěla světem zpráva, že čínský vědec Che Ťien-kchuej použil metodu zvanou CRISPR k editování genů u novorozených dvojčat tak, aby byla resistentní vůči viru HIV. Ačkoli svoje tvrzení zatím nedoložil ověřitelnými daty, jedná se o zásadní posun z hlediska bioinženýrství člověka. Snahy lidí o sociální a technologické „sebevylepšování“ jsou už poměrně dlouho známé. Například pojem „eugenika“ byl zaveden již v 19. století britským matematikem Francisem Galtonem. Eugenika ovšem získala špatnou pověst hlavně v dobách nacistického Německa, kdy byla zneužívána pro rasovou politiku. Dnes je situace jiná a to, co bylo dříve záležitostí sci-fi, se začíná stávat skutečností. Přestože existují různé bioetické kodexy, aktivity zmíněného čínského vědce nebo Neila Harbissona, který si nechal ilegálně voperovat do mozku anténu, ukazují, že si jako společnost musíme vyjasnit, kam až jsme ochotní zajít, pokud jde o technologické upravování člověka a jeho genetického kódu.
Hrozba nových podob diskriminace
Téma bioinženýrství a vize, jak ho uchopit a uskutečnit, jsou silně spojené s politickými přesvědčeními jednotlivých aktérů. Tento fakt lze poměrně jednoduše ukázat na příkladu zastánců tzv. liberální eugeniky, kteří jsou dnes známí hlavně jako „transhumanisté“. Jejich základní přesvědčení je totiž založené na svobodě jednotlivce. Filosof Nicholas Agar už před lety ve své knize Liberální eugenika představil názor, že základní rozdíl mezi liberální a starou eugenikou spočívá v tom, že ta stará je spjatá s autoritativním státem, který měl svoji představu, jak má člověk vypadat, zatímco její liberální varianta počítá s neutralitou státu. Transhumanisté tento názor sdílejí a rozvíjejí jej ve vztahu k humanistické definici člověka, podle níž jsme svobodní, autonomní a samostatní. Otázka, která se v tomto kontextu nabízí, zní, jak si transhumanisté představují nadcházející proces, kdy člověk bude moci upravovat svůj genetický kód, ale také instalovat různé technologické modifikace. Jak vyplývá z jejich představy o svobodě, každý člověk by měl mít právo rozhodnout si sám, co se bude dít s jeho tělem a myslí. Podle některých transhumanistů by dokonce mělo být naší povinností osvobodit sebe a své děti od omezení, které přináší tzv. přírodní loterie. Také otázku dostupnosti technologických modifikací či genetické manipulace vnímají transhumanisté prizmatem liberálního myšlení. Jsou toho názoru, že stejně jako jiné technologie, budou tyto možnosti skrze mechanismy volného trhu nakonec dostupné všem.
Zavedeme školy pro postlidi, pokud jejich schopnosti budou značně převyšovat schopnosti „obyčejných“ dětí? Anebo se budeme v tomto případě držet ideje inkluze?
Transhumanisté v zavádění metod, jako je třeba zmíněná CRISPR, pro člověka nevidí v podstatě skoro žádná rizika, ale jen pozitiva. Mezi odpůrce těchto myšlenek, kteří jsou nejčastěji označováni jako „biokonzervativci“, patří například známí filosofové Francis Fukuyama, Michael Sandel či Jürgen Habermas. Biokonzervativci se na rozdíl od transhumanistů domnívají, že když přenecháme zavedení biotechnologií do naší společnosti volnému trhu, povede to jedině k nevyhnutelnému zvýšení nerovnosti a diskriminace. Dystopický scénář, kdy se nerozevírají pouze nůžky ekonomické, ale také „biologické“, je podle biokonzervativců více než pravděpodobný.
Nabízí se také otázka svobody nenarozených jedinců, kterým mohou být upravovány geny podle představ rodičů. Rozdíl je jistě v tom, zda se bavíme třeba o vymýcení HIV, či o genových manipulacích predisponujících dítě k určité schopnosti. Dalším potenciálním problémem je rozdílný status mezi „obyčejnými“ lidmi a „postlidmi“. Je velmi pravděpodobné, že se najdou lidé, kteří by v návalu biotechnologií takové možnosti odmítli, ať už z náboženského, politického či morálního přesvědčení. Biokonzervativci se obávají, že by morální status „obyčejných“ lidí mohl být v takovém případě ohrožen a že sebepochopení lidí a postlidí by se zásadně lišilo, což by mohlo vést k dalším formám diskriminace.
Jaký bude člověk v 21. století?
Debata mezi transhumanisty a biokonzervativci ukazuje, že řešení nástupu biotechnologií a bioinženýrství je víc a každé z nich je spojené s politickými postoji jednotlivých myšlenkových táborů. Jak se globální společenství lidí s tímto tématem vypořádá, bude pravděpodobně záležet hlavně na politické moci. Většina zemí byla do této chvíle velmi ostražitá z hlediska aplikování různých genetických a technologických úprav člověka. Jak nám ale ukazují výše uvedené příklady, je velmi pravděpodobné, že samotné státní a mezinárodní regulace nebudou stačit k tomu, abychom se vyhnuli rostoucímu počtu modifikovaných lidí, a to hlavně v zemích, které můžou podobné technologie vnímat jako možnost předčit své konkurenty.
Je třeba, abychom si uvědomili, že stojíme na počátku nové éry lidského vývoje, který bude mít nejspíš radikální dopady na náš svět i na to, jak chápeme sami sebe a jak fungují naše společnosti. I když nelze domýšlet veškeré možné alternativy, měli bychom se už dnes bavit o tom, jak se s nástupem postlidí chceme vypořádat a jakou definici člověka budeme potřebovat pro 21. století, abychom se vyhnuli možné diskriminaci a dalšímu růstu nerovnosti. Měl by každý jedinec mít právo obdržet všechna vylepšení, jaká si přeje, nebo bychom měli veškeré biotechnologie nechat v rukou „volného trhu“? Lze nástup biotechnologií regulovat, a pokud ano, jak? Zavedeme školy pro postlidi, pokud jejich schopnosti budou značně převyšovat schopnosti „obyčejných“ dětí? Anebo se budeme v tomto případě držet ideje inkluze?
Otázek, na něž bychom měli hledat odpovědi, je spousta. Když se zamýšlíme nad vývojem lidstva, nejčastěji máme obavy z politické situace, nových konfliktů či ekologických krizí a otázka nástupu postlidí se nám zdá tak trochu druhořadá. Pokud ale budeme tento problém ignorovat, může nabýt takových rozměrů, že si s ním nebudeme vědět rady. Pokusme se témata bioinženýrství a biopolitiky intenzivněji diskutovat víc – je potřeba již dnes začít vytvářet budoucnost, v jaké budeme chtít žít.
Autor je doktorand na FF UK.