Henri-Pierre Picou: Romeo a Julie
Antropolog Clifford Geertz v knize Interpretace kultur provokativně píše, že neexistují antropologické konstanty – tedy že neexistuje nic, co by bylo společné všem lidským kulturám. Ilustruje to na příkladu manželství. Manželství sice existuje ve všech (nebo téměř všech) známých kulturách napříč časem a prostorem, ale snahy o univerzální definici selžou: buď se najde příklad, který pokus o definici vyvrátí, nebo bude definice tak široká a vágní, že nebude mít takřka žádný význam. Když Tomáš Tožička tvrdí, že manželství je přežitá instituce, kterou je třeba zavrhnout, vylévá s patriarchální vaničkou ne dítě, ale celou řadu dětí různého vzhledu a povahy.
I s tradicemi lze zacházet kreativně
V základních bodech obžaloby má Tožička jistě pravdu: manželství skutečně v dějinách mělo a dodnes mnohdy má nerovnou a patriarchální povahu, upevňuje tradiční genderové role, je v naší společnosti jedním ze zdrojů paternalismu a hierarchie. Lidé ale do manželství vstupují z podstatně jiných důvodů. Nikdo jistě nepochybuje o tom, že přinejmenším jednou z centrálních motivací vstupu do manželství – pokud ne tou vůbec nejcentrálnější – je romantická láska. Nějakou dobu už neplatí, že o tom, koho si člověk vezme, rozhodují jeho rodiče, a tam, kde se to děje, jsme si zvykli považovat to bezmála za patologické.Lidé se berou, protože se mají rádi, a chtějí této skutečnosti dát také určitý veřejný rámec. Manželství pak může, a nemusí mít duchovní rozměr, může, a nemusí být uzavřeno v tradičním duchu (a i těch tradic je celá plejáda), mohou, a nemusejí se v něm reprodukovat toxické genderové role. Manželství si každý pár dělá takové, jaké je chce mít.
Patologické, toxické a nerovné ale mohou být i vztahy nesezdaných párů, vztahy osob stejného pohlaví žijících v registrovaném partnerství i vztahy polyamorické.
I s tradicemi, jakkoli mohou mít i problematické kořeny, se dá zacházet kreativně a svobodně. Jako když dívka přinese chlapci na rande květiny. Není důvod předpokládat, že lidé vstupující do manželství automaticky zapadnou do patriarchálních schémat. I tak má pro mnohé manželství stále svůj smysl, včetně mnoha LGBT+ lidí, kteří dnes vedou svůj boj o další (a rozhodně pozitivní) posun v definici manželství. Jádrem jejich usilování je láska a touha ji plnoprávně vyznat, nikoli touha po nerovných vztazích.
Otevření manželství LGBT+ menšině má smysl
Velké ideály tradičního manželství a tradiční rodiny si zaslouží tvrdou kritiku, skrývají se za nimi mezilidské vztahy postavené mnohdy na ovládání a krutosti. Odmítnout z tohoto důvodu manželství obecně ale paradoxně znamená uznat jeho konzervativně-patriarchální pojetí (Tožičkovými slovy: manželství, „jak je představují konzervativní náboženské proudy a extrémní pravice“) jako jediné smysluplné. V otevření manželství i jiným než heterosexuálním párům vidím velmi žádoucí pozitivní impulz. Nemusí to totiž znamenat, že se LGBT+ menšina jen přizpůsobí konformitě většiny a začlení se do „maloburžoazních společenských kruhů“, jak píše Tožička. Od mnoha neheterosexuálních párů se totiž my ostatní můžeme učit, jak fungují vztahy nedefinované předepsanými genderovými rolemi a „řízeným rozmnožováním pod vedením hlavy rodiny“.
Svůj návrh zrušit manželství Tožička spojuje s poměrně naivní ideou: univerzálně je nahradit registrovaným partnerstvím, protože problematické aspekty lidského soužití se tím zřejmě vyřeší. Patologické, toxické a nerovné ale mohou být i vztahy nesezdaných párů, vztahy osob stejného pohlaví žijících v registrovaném partnerství i vztahy polyamorické. Manželským párům není vyhrazeno ani domácí násilí. Budování vztahů nezatížených patriarchálním mrzačením člověka se nedá odbýt nahrazením jedné instituce jinou. Není to jednoduchá práce a nejde to samo – a jistě v tom musí být obsaženo i rozbíjení a přetváření schémat předávaných z generace na generaci, která v sobě chtě nechtě máme –, ale neodmyslitelnou součástí tohoto procesu je vedle aspoň základní poučenosti feminismem také láska, radostná kreativita, vzájemný respekt a otevřenost, svobodné myšlení. Zdravé a rovnoprávné vztahy nepřinese zrušení manželství, ale autonomní a nehierarchické společné hledání (a tvoření!) toho, co vztah reálně znamená. V manželství i mimo něj.
Autor je básník.