Mnoho lidí se asi dost podivilo u sociologické kalkulačky Českého rozhlasu, když se po vyplnění svých nikterak závratných, byť nadprůměrných příjmů a přiznání vlastnictví bytu ve městě, pár let starého auta a chajdy u lesa ocitli rovnou v nejvyšším patře české společnosti. Určitě je nezaskočilo tolik to, že patří k horní pětině solidně zajištěných, ale spíš skutečnost, že nad nimi podle výzkumu už nikdo není.
Otázku „kde jsou elity?“ podle sociologa Daniela Prokopa, spoluautora průzkumu Rozděleni svobodou, často dostávají i sami tvůrci. V rozhovoru pro Český rozhlas vysvětlili Paulina Tabery a Daniel Prokop, že česká nejbohatší vrstva je jednoduše příliš malá na to, aby vytvořila homogenní sociální vrstvu, u které by se daly určit společné znaky. Obdobný britský výzkum, který byl pro české výzkumníky inspirací, v tamní společnosti elitu identifikoval a zařadil do ní hned šest procent Britů, ale podobně početná vrstva lidí v Česku jednoduše není, což vzhledem k odlišné historii málokoho překvapí.
Neviditelná vrstva
Chybějící elita (nebo můžeme říkat třeba oligarchie) se tak stala jedním z mnoha highlightů debat o výzkumu – v médiích, kavárnách i hospodách. Kalkulačka, jejíž výsledky se obratem dají zveřejnit na Facebooku, přitáhla k sociologickému výzkumu nebývalou pozornost a Český rozhlas postupně nabízí další poznatky i navázané reportáže o jednotlivých třídách a dalších tématech. I díky tomu se mluvilo v médiích také o chudší části české populace, identifikované výzkumem jako ohrožená a strádající třída. Znovu se probíraly jejich problémy, dluhy, exekuce a nedůvěra Čechů k cizincům i k sobě samým. Často opakovaná mantra o rovnostářském národě se ve výzkumu projevila i tím, že velká část společnosti sama sebe vidí jako příslušníky středního patra společnosti – a to včetně údajně nejvyšší, „zajištěné střední“ třídy.
Celá debata okolo průzkumu je výrazně ovlivněná chybějícími superbohatými, kterých je sice příliš málo, aby vytvořili relevantní sociologickou kategorii, ale zároveň jsou příliš vlivní na to, aby bez nich popis rozvrstvení české společnosti dával smysl. Podtitul výzkumu Rozděleni svobodou zní „Česká společnost se nedělí na dva tábory, ale na šest tříd“. To je ale zavádějící. Termín „rozdělená společnost“ – jakkoli s ním politici často pracují dost volně a každý ho používá, jak se mu to zrovna hodí – úzce souvisí s rozdělením na úspěšné a neúspěšné globalizace. A to opět úzce souvisí s vrstvou superbohatých, kterých sice v jednotlivých národních společnostech nemusí být tolik, ale na jejich podobu mají zcela zásadní vliv. Sociologická data sice v tomto případě sice zmírňují zjednodušenou dualitu úspěšný/neúspěšný, ale i tak potvrzují skutečnost, že velká část společnosti má ze současné relativní prosperity velmi málo nebo vůbec nic.
Otázky jako „jste majitelem agrochemického kolosu?“ a „kolik máte celostátních deníků, fotbalových klubů a hnědouhelných elektráren“ by sice působily nepatřičně, ale jejich absence zásadně ovlivňuje pohled na celou společenskou strukturu.
Popisy chybějících kompetencí, nedostatku sociálních kontaktů a nízké důvěry u identifikovaných nižších tříd mohou vyvolávat dojem, že se tyto problémy zrodily ve vzduchoprázdnu, v důsledku špatných osobních rozhodnutí a nízkých kompetencí, ať už vlastních, nebo u rodičů. Při vyprávění jednotlivých osudů v individuální nebo maximálně rodinné perspektivě to budou právě ekonomické, sociální a kulturní kompetence – na něž výzkum klade důraz –, které budou příčinou nedostatečného příjmu, statusu a majetku.
Teprve když zahrneme do celého obrazu také českou oligarchii, tedy extrémně bohatou vrstvu vzešlou z privatizací i obchodu s chudobou, uvidíme jiný příběh zrození českých chudých. A zdaleka nebude jen o kompetencích. Stačí si vzpomenout na Zdeňka Bakalu a privatizaci bytů OKD. Kolik lidí by se ze strádající třídy posunulo nahoru, pokud by byli majiteli bytu nebo bydleli místo v ubytovnách v obecním? A zároveň: jaké kompetence by pomohly, aby se bývalí horníci Ostravsko-karvinských dolů nenechali okrást oligarchou Bakalou? Forbes před pár dny zveřejnil seznam nejbohatších Čechů, na kterém najdeme nejen megalichváře Petra Kellnera, jehož HomeCredit přímo stojí na existenci chudých lidí bez peněz, ale i třeba Radovana Vítka, jehož společnost CPI je největším majitelem bytů v České republice. Podíl velkého množství exekucí i krize bydlení na české chudobě a mizerné situaci stovek tisíc lidí se najednou stává víc než markantní.
Bez českých džentlmenů
Absence starých dobrých elit, džentlmenů a elegantních dam ze starých filmů, které mají v Anglii, nás nemusí mrzet. Absolventi soukromých středních a prestižních vysokých škol z tradičních rodin jsou v současné Anglii i přítěží, která účinně brání všem ostatním zaujmout výraznější pozice v politice, médiích a byznysu. Ale tato vrstva se vzděláním a slušným majetkem není tím hlavním problémem současné Británie – tou je třída superboháčů, respektive obrovská a stále se zvětšující nerovnost ve společnosti.
I bez sociologicky zachytitelných elit ale v Česku máme stejně jako v Británii úzkou skupinu superboháčů – oligarchii. Podle Jeffrey A. Winterse je v Česku patnáct oligarchů, kteří spolu s několika dalšími multimilionáři vlastní více majetku než chudší polovina české populace dohromady. V případě takto nerovnoměrné distribuce bohatství je pak podle Winterse těžké vůbec mluvit o demokracii. Je tak poněkud paradoxní, když výzkum na jednu stranu oživuje koncept třídy, ale v „třídní“ analýze zcela vynechává ty nejbohatší. Takové rozvržení zkrátka nedává smysl a popírá to, v čem je koncept třídy užitečný – zviditelňuje ekonomické nerovnosti a může přispívat (pokud ho někdo vezme vážně) ke spravedlivější redistribuci bohatství i tím, že klade důraz na strukturální příčiny nerovnosti.
To, že je nejbohatší třída v Česku tak nepočetná, že ji sociologický výzkum nemůže ani relevantně zachytit, má pro českou společnost pozoruhodné důsledky. Při přepočtu hrubého domácího produktu na obyvatele v paritě kupní síly patří Česká republika mezi nejbohatší země světa. Je na 37. místě hned za Španělskem, Izraelem a Jižní Koreou. Na každého občana (včetně nezletilých a dětí) tak česká ekonomika ročně vyprodukuje něco přes 800 tisíc korun. Jak ale ukazuje i průzkum Rozděleni svobodou, v celosvětovém měřítku silná česká ekonomika rozhodně nevytváří adekvátní mzdy. Nabízí se tak otázka, kdo z takto silné ekonomiky nejvíce profituje. Krom odlivu kapitálu do zahraničí (ročně se jedná o stovky miliard korun) na tom bude mít nejspíš velký podíl také naše sociologicky nerozpoznatelná vrstva superbohatých.
Kolik máte elektráren?
Winston Churchill kdysi řekl, že v kapitalismu je nespravedlivě rozdělené bohatství a v socialismu zase spravedlivě rozdělená bída. Tato populární věta všech pravičáků je ale pozoruhodně platná i pro kapitalismus. Současný český kapitalismus nabízí jak extrémně nespravedlivě rozdělené bohatství, tak také nespravedlivě, ale pro 99,5 procenta obyvatel relativně rovnoměrně rozdělenou bídu. Majetkové rozdíly mezi třemi nižšími třídami („ohrožená“, „tradiční pracující“ a „třída místních vazeb“) a dvěma vyššími („nastupující kosmopolitní“ a „zajištěná střední“) jsou totiž ve skutečnosti nepatrnější než rozdíly mezi nejbohatšími a zbytkem společnosti. Když z úvah o třídním rozdělení české společnosti vyjmeme hrstku nejbohatších, můžeme se nadále opájet pověstným českým rovnostářstvím. Významně tím ale zkreslujeme realitu.
Pro Česko (a takřka všechny postkomunistické režimy) existuje ještě jedno specifikum, které nás odlišuje od západních společností. Zatímco ve Francii, Velké Británii, Spojených státech a dalších „ukázkových“ západních demokraciích existuje mezi nejbohatšími poměrně jednoduché rozdělení na ty, kteří jsou bohatí kvůli starým penězům (dědicové velkých korporací, šlechtických titulů a jmění) a ty, kteří zbohatli díky novým penězům (typicky třeba lidé navázaní na IT průmysl a další nová odvětví), v Česku lidé starých peněz neexistují. Naprostá většina superbohatých v Česku zbohatla jen díky své účasti na privatizaci v devadesátých letech, a to především v těžkém průmyslu a finančnictví. V takovém případě dostává Churchillovo „nespravedlivě rozdělené bohatství“ ještě o něco trpčí příchuť.
Ani existence britské šestiprocentní elity nakonec o rozdělení majetku ve společnosti tolik nevypovídá. Jedno procento nejbohatších britských rezidentů vlastní více majetku než čtyři procenta bohatých lidí z vyšší střední třídy, kteří jsou ve společenském žebříčku těsně pod nimi. Zároveň jedno procento těch úplně nahoře vlastní mnohem víc než chudší polovička všech Britů. A především, i v rámci horního jednoho procenta existuje velká vnitřní nerovnost mezi nejvyšším 0,1 procentem a zbytkem superboháčů. Tím, kdo dnes nejvýrazněji ovlivňuje podobu společnosti, jsou ale právě tito superboháči, a to bez ohledu na to, zda se je v rámci výzkumu podaří či nepodaří zahrnout do sociologické kategorie elit.
Otázky jako „jste majitelem agrochemického kolosu?“ a „kolik máte celostátních deníků, fotbalových klubů a hnědouhelných elektráren“ by při výzkumu české společnosti působily nepatřičně. Zároveň ale jejich absence zásadně ovlivňuje pohled na celou společenskou strukturu. V reportáži o „nejvyšší“ české třídě reprezentuje tuto vrstvu lékařka, která zrovna vyráží na demonstraci proti Andreji Babišovi. Nemůžeme všechno vyčítat samotným sociologům, kteří se musí řídit metodologií, ale ve chvíli, kdy se výzkum stává zároveň mediálním projektem reflektujícím českou společnost, dochází ke zkreslení. Reportáže i kalkulačka vynechávají vrstvu s nejvyšším vlivem a mocí.
O pinožení 99,5 procenta české společnosti jsme toho už namluvili hodně. Teď si musíme promluvit o superbohatých.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.