Kateřina Čopjaková (literární kritička)
Letos domácí knihkupecké pulty zažily příliv výborných překladových komiksů (naopak těch českých moc nevyšlo). Mezi nimi září obzvlášť jeden, který se objevuje ve čtenářských hodnoceních i mimo obvyklý komiksový fandom: grafický román Essex County Kanaďana Jeffa Lemirea. Je to příběh autorova rodiště, drsného okresu zapadaného většinu roku sněhem, podaný jako klasická rodinná sága vyrůstající z anglosaské tradice. Jenže to poslední, co postavy tvoří, je tradiční rodina. Přesto si dokáží v těch nejobtížnějších chvílích života pomoci. Lemire má cit pro emocemi nabité chvíle, které ale dokáže zobrazit bez patosu a s výjimečnou empatií. Jeho hrdinové a hrdinky jsou paličatí samotáři, ale zároveň sympaťáci, s nimiž se chcete přátelit. Stejně to viděli Kanaďané, když měli v roce 2011 hlasovat o nejlepší román dekády. Zvolili jim poprvé komiks, a právě tento. Literární kritici nakonec museli uznat, že Essex County má sílu románů Johna Steinbecka nebo Williama Faulknera a že ohlížet se na médium je bezpředmětné.
Petr Vizina (Aktuálně.cz)
Vybírám dvě autobiografie, románovou esej o partnerském vztahu a politický pamflet intelektuála, který se odcizil vlastní rodině. Ludvík Vaculík v Českém snáři publikoval zkraje osmdesátých let deník disidentské domácnosti bez záclon. Učinil tak v době, kdy bylo přirozenou reakcí na fízlování a donášení žít za zataženými závěsy. Jan Němec přichází po drtikolovských Dějinách světla s podobně autobiograficky otevřenými Možnostmi milostného románu. Tentokrát ovšem za časů, kdy na sebe na sociálních sítích donášíme sami. Narcis, který si plete psaní a reality show, řeknete si o Němcovi – ale co Knausgård nebo zmíněný Vaculík? Jan Němec testuje možnosti románové eseje a taky svou schopnost dostát partnerskému vztahu. Uměním analyzovat vlastní slabost si mě získal i francouzský historik a politolog Didier Eribon. Návrat do Remeše je memoárové psaní, přiznání studu za vlastní rodinu, snaha porozumět prostředí, které se po generace cítilo reprezentované francouzskými komunisty, a nyní už léta volí extrémně pravicovou Národní frontu.
Klára Vlasáková (spisovatelka, literární kritička)
Matka samoživitelka, alkoholička, žena ve vysokém stupni těhotenství převážející zásilku drog, vytížená sestřička v nemocnici… Všechny hrdinky z povídkového souboru Manuál pro uklízečky americké autorky Lucii Berlinové jsou ženy, které se snaží protlouct. Šance na to, že by se dostaly z okraje, jsou mizivé: kombinace chudoby a kolotoče práce a péče je drží v pasti. Přesto nejsou znehybnělé bezmocí a uchovávají si určitou hrdost na to, kým jsou. Berlinová psala o lidech bez privilegií se vzácným vhledem, ostatně často čerpala z vlastního dramatického života: vystřídala řadu prací, léčila se z alkoholismu, třikrát se rozvedla a pečovala o čtyři syny. Povídky publikovala už za svého života, ale byl to až posmrtně vydaný Manuál, který se stal senzací. Nenápadný klenot, který by byla škoda minout.
Karel Kouba (šéfredaktor kulturního čtrnáctideníku A2)
Výroční literární ankety mají jeden zásadní problém: jsou zkreslující, protože většina respondentů vybírá knihy, které mají čerstvě v paměti – tedy zhruba ty z poslední čtvrtiny roku. Já hned zkraje přiznávám, že nemám ambici vybrat nejlepší knihu roku, ale tu, která mě v poslední době výrazněji zasáhla. A tou je novela Warax táborského rodáka Pavla Haka, který v osmdesátých letech emigroval do Francie a nyní mu v nakladatelství Paper Jam vyšla druhá kniha v češtině. Jedná se o tíživé čtení. Asi by bylo možné napsat, že jde o dystopii, kdyby ony popisované příběhy nebyly tak povědomé a v rámci relativně lehké paranoie celkem snadno představitelné. Geopolitický thriller, který nese jméno zbrojařského magnáta a vynálezce nových zbraní, popisuje svět, jenž se od rozpoutávání lokálních konfliktů vrací k velké imperiální válce, přičemž uměle vyvolávané konflikty slouží k udržení ekonomického růstu i národní identity. Politika zde už není zájmem politiků a stran, ale finanční strategií obřích koncernů. Kniha je plná rychlých střihů, krátké kapitoly rozvíjejí mimo jiné osudy uprchlíků toužících po lepším světě a nalézajících místo toho peklo. Člověk je tu jen strategická surovina sloužící k experimentům a mediální prezentaci, příběhy bezejmenných lidí střídají momenty ze života smetánky, která je ale nucena bojovat o život podobně tvrdě jako přeživší v čerstvě rozbombardované metropoli. Kniha plná nenávisti, bezvýchodnosti a zmaru.
Jakub Vaníček (literární kritik)
Pětaosmdesát let po prvním českém vydání Cesty do hlubin noci vydalo nakladatelství Atlantis nový překlad Célinova prozaického debutu provedený Annou Kareninou. Ta Célinovi zasvětila značnou část svého života (vydala mj. disertaci o recepci Célinova díla v Čechách). Jazykové úpravy, které se projevily i ve zpřesněném titulu knihy, textu prospěly, aktualizovaly ho a přiblížily dnešnímu čtenáři. Céline i po necelém století šlape jako hodinky, jeho líčení útrob sanatoria nebo cesty do francouzských kolonií v Africe působí snad ještě mohutnější silou. Obrazy roztříštěného světa, v němž lze jen stěží oddělit dobro a zlo, autorova divoká imaginace, jež místy vede k otázce, kdo za textem stojí, zda intelektuál, nebo šílenec, to vše nás vrací proti proudu času a zároveň nechává vyvstávat bizarní kontury západní moderny. Číst tenhle text neznamená vracet se ke kultu, nýbrž otevřít prostor základním otázkám života člověka v nevratně poškozené společnosti. Je to skutečná noc, která čtenáře obestře a zmátne, je to divoká radost z nezkrotné vůle k tomu probojovat se až na konec a nikdy neuhnout před zničujícími hnutími mysli. A samo sebou také výzva otevřít i další, neméně divoké Célinovy příspěvky k dějinám literatury 20. století.
Blanka Činátlová (literární redaktorka kulturního čtrnáctideníku A2)
Okouzlil mě poslední román Claudia Magrise Pro nedostatek důkazů, vydaný v překladu Kateřiny Vinšové. Je v něm všechno, co od Magrise čekáme: silný příběh, který se drolí do podoby esejistických fragmentů, dějinné události převrstvované mýty, melancholie… A přesto je něco jinak než v jeho předchozích textech. Tentokrát se mluví o dějinách jako o „manikúře“ a „zaschlém strupu“, co hygienicky a esteticky čistí ruce od krve a celí rány. Nepředstavitelné se stalo skutečným už tolikrát, že se o něm dokonce sbírají důkazy. Jako třeba o Risiéře, italském koncentračním táboře. Magris rozvrhuje svůj román jako hypertextové bloumání virtuálním muzeem. Ti, co by mohli přispět svědectvím, buď vyprávějí falešné příběhy, nebo jsou svého práva vypovídat zbaveni, případně se svého hlasu dobrovolně zříkají. Příběhy mají podobu „retušovaných fotokopií“, stěží slyšitelného šepotu, který přináší a odnáší vítr. Snad proto má vyprávění o dějinných i osobních traumatech, mocenských zápasech a zotročování, o nesouměřitelnosti zločinů a trestů podobu prohrabování smetiště. Mohlo by se zdát, že to je jeden z dalších románů o holocaustu, který se snaží ohledávat možnosti, jak vyprávět o traumatu, dekonstruovat falešnou paměť apod. Při vší skepsi – neboť evidování či zaprotokolování není spolehlivým důkazním materiálem – je pro mě tato kniha především oslavou svobody a divokosti (divošství).
Martin Lukáš (literární kritik)
Mohl bych doporučit obžerný literární debut Paula Sorrentina Všichni mají pravdu (překlad Alice Flemrová) nebo skvělý román Město Valerjana Pidmohylného (překlad Miroslav Tomek). Ale abych netlačil domácí literaturu do stínu víc, než si zaslouží, vybírám Petra Borkovce – knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot. V souboru třiačtyřiceti krátkých, navenek publicistických textů využívá Borkovec osobní reminiscence nebo postřehy z literárního provozu jako záminky pro nezřízené, suverénní psaní o sobě, svých nerudovských prostých motivech, aniž by přitom čtenáři překážel, byl okázalý, protivný nebo nudný. Svébytná perspektiva podání produkuje humor i melancholii, často v nedílném spojení. I když se tu skoro nic neděje, události se přiházejí rychleji, než je autor stačí zaznamenávat. Evidentně má co sdělit.
Emma Kausc (básnířka, spisovatelka)
Fenomén čekání na „velký český román“, pokud na něj přistoupím, se u mě během let transformoval v hledání prózy vymykající se naší intelektuální tradici. Kniha Jana Němce Možnosti milostného románu u mě obstojí i mimo nároky, které na českou prózu mám a které tvoří svébytnou kategorii, sdílející s parametry pro literaturu za hranicemi jen kus literárního dna. Chci číst postmoderní, intertextuální, vážnou literaturu jdoucí mimo naše vděčná, vypsaná témata. Nechci z románu Jana Němce udělat univerzální vzorec pro všechno, co v Česku vzniká; chci mít nicméně možnost tu takové knihy číst, nechat se jako čtenářka vést podobnými způsoby, být v obdobném dialogu.
Antonín Tesař (filmový redaktor kulturního čtrnáctideníku A2)
Slavná americká spisovatelka Ursula Le Guinová přináší ve sborníku svých esejí Proč číst fantasy naštěstí mnohem víc, než jen apologii jednoho populárního žánru. Autorka slavné série o Zeměmoří a oceňovaných sci-fi románů jako Levá ruka tmy se celoživotně zabývala imaginací ve vztahu k současnému západnímu světu, který si naopak až chorobně zakládá na realističnosti (v různých významech toho slova. Nejsilnější text z celé knihy se navíc žánru fantasy nevěnuje vůbec. Rozsáhlý esej Bok po boku, tlapku v ruce se zabývá romány o zvířatech a vztazích zvířat k lidem. Le Guinová v něm ukazuje, že na knihách o zatoulaných psech nebo mluvících žabácích ve skutečnosti není nic nedospělého. A také vyzývá k radikálnímu přehodnocení našeho vztahu ke zvířatům – společenské a literární ohledy v jejích textech ostatně jdou bok po boku, tlapku v ruce odjakživa.
Marie Iljašenko (básnířka, spisovatelka)
Pro mě osobně je událostí roku české vydání románu Město ukrajinského modernisty Valerjana Pidmohylného. Nejen z osobních důvodů (je to nejlepší kniha o mém rodném Kyjevu, jakou jsem četla), ale především proto, že jde o skvěle napsaný urbanistický a filosofický román, který hravě obstojí v kontextu evropského modernismu. Příběh mladíka, který opouští rodnou ves, aby se stal inženýrem, mohl se vrátit a šířit osvětu, vypadá ze začátku poněkud schematicky až naivně. Ale jen proto, že naivní je mladík sám. Semele město hrdinu, zkazí ho, vezme mu ideály? Ano i ne: město na tyto otázky neodpovídá, ale klade otázky nové. Donutí hrdinu potkat sebe sama, narazit na svoje vlastní touhy, sexualitu, zklamat se, najít své poslání. Mimochodem, právě pro tuto nejednoznačnost a neschematičnost byl román prohlášen za antisovětský a jeho autor zahynul během čistek.
Boris Hokr (literární kritik)
Musím říct, že mě opravdu vyděsilo, když jsem celou půl hodinu přemýšlel, která kniha z ranku fantastiky je tou Knihou roku 2019. Všechny ty úvahy o tom, který titul je nejprogresivnější, který stylisticky nejvymazlenější a tak dál zcela postrádají smysl. Vyšel totiž Pád Gondolinu. A Jemisinová nebo třeba Evenson prostě prominou. Jistě, Pád Gondolinu není striktně vzato to, co označujeme za fantastiku. Je to mix lingvistického fanatismu, vyznání mytologii a pocty umělým pověstem, jak se pěstovaly v 19. století. A v neposlední řadě také odborně zpracovaná zpráva o vývoji jednoho z největších příběhů Středozemě. Jako taková, navíc v soustředěném, ale rozhodně velmi seriózním podání čtyřiadevádesátiletého Christophera Tolkiena, určitě není čtenářsky nejvstřícnějším titulem. No a? Je to Tolkien a i jeho nedokončený příběh započatý v roce 1916 dělá ze všeho vydaného v roce 2019 komparz.
Olga Pavlova (literární kritička)
Asi největším zážitkem pro mě byla letos kniha již dávno zemřelého japonského spisovatele Jukia Mišimy Zpověď masky. Ponechám zde stranou kontroverzní a velmi zajímavou osobnost autora. Útlá knížka pojednává o dospívání a poznávání vlastního já. Podobné fráze mohou znít jako banální klišé, ale v tomto případě se jedná o zpověď homosexuála, který postupně objevuje nejen svou sexualitu – mimo jiné i prostřednictvím krásně vylíčené masturbace nad dnes již ikonickým obrazem svatého Šebestiána, skrze pozorování vrstevníků a jejich projevů sexuality či skrze pokus o aplikaci některých vyčtených utopických myšlenek v reálném světě. V novele naštěstí zcela chybí patetická potřeba postavit se řádu či autoritám, jak to známe z většiny knih pojednávajících o dospívání neheterosexuálních osob. Jiným způsobem na sebe upozorňuje Simona Bohatá v románu Všichni sou trapný, kde úplně chybí snaha sdělit čtenáři vlastní spásné myšlenky, kterými letošní česká literární produkce překypuje. Normalizace je zde vylíčena syrově a náznakově, jako by se jednalo o dokumentární film, při jehož sledování diváka neruší přemoudřelé moderátorovy poznámky o tragických lidských osudech a jiných tíživých situacích.
Pavel Kroulík (literární redaktor časopisu Respekt)
O tom, že Michel Houelllebecq patří k nejlepším pozorovatelům současné západní civilizace, nepochybuje téměř nikdo z jeho čtenářů. Na tom, kde vidí kořeny této diagnózy, a jaká léčba by se měla nasadit, už taková shoda nepanuje. A platí to i pro nový román-esej Serotonin. Autorův typický hrdina, zabezpečený stárnoucí příslušník střední třídy, se opět sžíravě a trefně opírá do společnosti a jasnozřivě popisuje třeba mechanismus dopadu globalizace na francouzské farmáře. Víc se však tentokrát obrací dovnitř, ke vtahům mezi muži a ženami, potažmo k sobě. Je vyhořelý a nenachází důvod k žití. Opouští mladou manželku i práci, přežívá po hotelích a rekapituluje život. Neužívá si přitom ani první a poslední radost autorových hrdinů, tedy sex, protože funguje jen díky antidepresivům. A na stejné chemické náhražce štěstí funguje podle Houellebecqa i celá společnost. Serotonin je potažený mázdrou rezignace. Je označován za autorův nejsmutnější román a málokdo asi nebude s protagonistou soucítit. Mohlo by se zdát, že je to až jakýsi poslední romantik a konzervativní don Quijote. Ostatně stačí se podívat, kdo pro Serotonin hlasoval v anketě Lidových novin o Knihu roku. Jenže Houellebecqův hrdina není jen oběť. Ze systému, který popisuje, měl užitek, byl jeho vyvolenou součástí. Pokud jej nepomáhal budovat, pak proti němu nic nepodnikal; a obdobně to platí pro jeho vztahy. Smutnější než hrdinova samota je tak možná nakonec to, že to není schopen v plné šíři nahlédnout. A obávám se, že to není míněno ironicky – i když hrdina za součást návratu do ztraceného ráje považuje poslech desek Led Zeppelin a DeepPurple.
Olga Slowik (překladatelka)
Z toho, co jsem z letošní tuzemské literární úrody stačila ochutnat, pro mě byly nejzáživnější Možnosti milostného románu od Jana Němce. Je to kniha intelektuální a hravá, postmoderně fragmentární a synkretická, a přesto vtahující do svých autotematických útrob a v nemenší míře i do příběhu. A právě zde začínají problémy. Byť vypravěčský um autora, nápaditá kompozice, literární triky a esejistické pasáže skýtají neutuchající potěšení z četby, kniha naráží na spoustu etických problémů, a to nejen kvůli vztahu fikčního světa ke světu mimoliterárnímu. Nedistancuje se vypravěč deklarativně od něčeho, co sám neustále páchá – tedy od objektifikace žen (včetně vlastní partnerky), jejich vnímání coby sexuálně přitažlivých těl stvořených jen pro mužské vizuální či sexuální potěšení? A není zdůrazňování vlastního kritického odstupu od výše uvedených postojů alibistické? Není nakonec alibistický i do knihy zařazený fiktivní rozhovor autora se sebou samým, který předjímá mnohé námitky a ve výsledku knockoutuje literární kritičky i recenzenty a omezuje pole, na němž se budou pohybovat? Paradoxně i četné pochybnosti, z nichž jsem zde zmínila jen několik, však považuji za přednost románu. Nicméně v době psaní této odpovědi mám knihu teprve čerstvě přečtenou. Až ve mně dozraje, možná se na ni budu dívat mnohem střízlivěji.