Foto Facebook Andreje Babiše
Mimořádný projev premiéra Babiše byl překvapivý v jednom ohledu – jak málo byl překvapivý. Lidé na sociálních sítích od včerejška spekulovali, co nás čeká za zásadní oznámení. Uzavření hranic? Lockdown Prahy? Zákaz vycházení? Odklad voleb? Nic z toho se nestalo. Andrej Babiš se pouze potřeboval vykecat. Ujistit celý národ, že všechno bude dobré. Zvládli jsme to jednou, zvládneme to znovu.
Člověk to říká nerad, ale Babiš může být i státníkem. Po dobu oněch pěti minut, během nichž se spot vysílal, se stal Babiš tím, čím vždycky chtěl být – sjednotitelem, druhým Baťou, milovaným otcem vlasti, který z republiky udělá hi-tech velmoc, a ještě ji zachrání před nákazou. Ale jen co projev skončí, bude tu s námi ten starý známý Babiš. Zmatený strejc z Bratislavy, který na interpelaci ke globální pandemii blábolí něco o zahrádkářském zákonu, vhodnost nového ministra hodnotí podle toho, že má „hodně papírů“. Chaotický mikromanažer, který sám od sebe není schopen říct smysluplnou větu.
Kdo alespoň trochu sleduje čísla a zejména narůstající počet hospitalizovaných, cítí, že začíná jít do tuhého.
Ale musí se mu nechat, že si umí najmout správné lidi, kteří mu napíšou kvalitní věci. Byl to správně naředěný mix předstírané pokory, politického patosu a národního sebeuvědomění. Diskursivní analýzou bychom mohli strávit hodně času, tak alespoň zásadní body:
1) Náznak kulturní války mladých a starých. Babiš pořád ví, na koho cílí, kdo jsou jeho voliči. V roce 2013 to zkusil jako miliardářský selfmademan na zklamané voliče ODS, ale postupně přešaltoval na seniory. Proto i v tomto projevu naznačoval, že jsou to neukáznění mladí lidé, kdo odmítají nosit roušky a ohrožují tak seniory. Ale to on nedovolí, on je ochrání. On je tím, kdo v krizi ochrání, nikoliv ČSSD.
2) Celkově polovinu stopáže zabral vzkaz odmítačům roušek, že jejich nenošením ohrožují lidi kolem sebe. Že kvůli nim může i někdo umřít. Použil tak v podstatě stejné vysvětlení jako v březnu Jan Hamáček. Je jednoduché, účinné, lidé ho chápou. Tentokrát ho Babiš použil první. Dobře pro něj.
3) Používal zejména množné číslo „my“. „My“ jsme chtěli, „my“ jsme byli uchlácholeni, „my“ se chtěli nadechnout. Na jednu stranu tak působí jako obyčejný člen kolektivu, národa, který si myslel, že vyhrál. Pochopitelně tak ovšem kryje svou prvořadou roli v nezvládnuté situaci. Velmi chytře napsáno, jeden by mu to i na chvíli uvěřil.
Babiš ubezpečoval, že se vše zvládne bez masivních plošných opatření a zásahů do ekonomiky. Ví, že to už dělat nemusí, lidé to už dělají sami – ruší se kulturní akce, společenské akce, lidé ruší hotelové pobyty, začínají se izolovat. Nic jiného ale Čechům nezbývá. Kdo alespoň trochu sleduje čísla a zejména narůstající počet hospitalizovaných, cítí, že začíná jít do tuhého.
Počátek Babišova konce?
Pokud jsou čísla správná, okolo voleb začne být zdravotnictví přehlceno a bude kolabovat – ať už kvůli návalu pacientů nebo nedostatku lékařského a zdravotnického personálu. Na dveře začne rovněž ťukat ekonomická krize způsobená výše popsanými jevy. To už televizní projevy stačit nebudou, lidé jsou frustrovaní už nyní, což teprve za pár týdnů. Možná sledujeme počátek konce Andreje Babiše, ale se schopnostmi české opozice je ještě možné, že to nakonec uhraje na čtyřicetiprocentní volební výsledek.
Babiš dnes ukázal svou vlídnější tvář – jmenoval do čela resortu „krizového“ manažera, bývalého ministra neostouzí, ale vychvaluje, kde se dá, vystoupil se sjednotitelským projevem, snaží se zachránit sebe, své hnutí, možná i stát (tím si nejsem jistý). Motivuje, vyzývá k soudržnosti, tvrdí, že účty se budou skládat později. To má bezesporu pravdu.
Pokouší se vyburcovat veřejné mínění, aby se nepoddávalo pesimismu – nikoliv kvůli němu, ale kvůli sobě, kvůli nám všem. Reservoáry české solidarity se však vyčerpaly na jaře, teď je to hra o to, kdo na odchodu zhasne. Posledním vojákem v poli, kdo vyzývá na zteč, je tak právě Andrej Babiš. Nikdo jiný s takovou vůlí přežít a udržet věci v chodu tam už nezbyl. Je to smutná podívaná, ale nic s tím nenaděláme. Nakonec buďme ještě rádi, že v nás někdo věří.