Foto YouTube / raptor.tv
„Pokud ztratíme důvěru ve vědu, tak nemáme nic. Vůbec nic,“ říkal v rozhovoru pro Alarm docent Jan Trnka z iniciativy Anticovid19. A vypadá to, že nemalá část české společnosti tuto důvěru skutečně ztratila a nenechá si od nikoho věšet bulíky na nos. „Všechno je jinak!“ Spiklenecké teorie o všem se z dezinformačních webů v posledních týdnech povážlivě posunuly do mainstreamu. Motivace této nedůvěry jsou různorodé a liší se i jejich míra, jedna věc ale spojuje všechny rouškové odmítače: zpochybnění vědy a jejich poznatků a ochota věřit zcela odlišné interpretaci toho, co se děje, než jakou nabízejí politici, média i vědecký konsenzus o pandemii. Každý den se řady covidových disidentů rozšiřují; herci, zpěváci, zubaři a další profese vstupují do veřejného prostoru a přes sociální sítě sdělují publiku, co si o celém problému myslí. O víkendu to byla Bára Basiková, která se svěřila, že by svým zpěvem ráda přinášela lidem zase radost, protože bez ohledu na covid stejně umřou. Už před ní se ničeho nezalekli ani Janek Ledecký a Lucie Bílá. Podobné projevy celebrit mají na sítích obrovský dosah. Lidé ovšem nezůstávají jen u pasivní podpory – organizují se do skupin, které odmítají nosit roušky jako symbol útlaku. Vedení maloobchodních řetězců dokonce požádalo o součinnost policii, protože agresivita antirouškařů se podle nich zvyšuje a sami si s tím neví rady.
Babiš zatím dokázal populistický jazyk využívat ve svůj prospěch. Pokud nyní důvěra v protikoronavirová opatření poklesla, může to pro něho znamenat velký problém.
Dělící linie mezi dezinformacemi a ověřenými informacemi v případě zpravodajského a publicistického pokrytí pandemie covidu funguje ještě hůř než normálně. I když expertní epidemiologický názor je od začátku pandemie neměnný, do médií vstupují celé řady odborníků z jiných oborů a přinášejí takřka nekonečný proud názorů na samotnou nemoc, na povahu viru i na vhodnost či nevhodnost přijatých opatření. Věda přitom nemá ještě v řadě ohledů jasno, a publikum tak sleduje tvorbu vědeckého poznání doslova v přímém přenosu. Samotná dezinformační média hodná toho jména, pak téma spojují se svou běžnou agendou (uprchlíci, Brusel, Black Lives Matter) nebo vyzobávají názory odborníků a celebrit z mainstreamových médií a vytvářejí z nich články s titulky obsahujícími spojení typu „konec tyranie rudých svetrů“ nebo „žádná pandemie nikdy nebyla“. Veřejnost čelí léta permanentním dezinformačním kampaním ultrapravice, ruských trollů a fosilních korporací, jejichž výsledkem je především růst všeobecné nedůvěry v média a informace, které přinášejí.
Disidenti virokracie
Průkopnicí antirouškového hnutí v Česku se stala už na jaře bývalá reportérka TV Nova Jana Peterková, která ve svých zběsilých „reportážích“ točených na mobil opakovaně vyslovila teorii, že celá korona je od začátku jeden velký podvod. Jedním z jejich prvních spojenců se stal i na poměry české ultrapravice bláznivý aktivista Jiří Černohorský, který pohotově přidal covidovou konspiraci do svého politického repertoáru. Už na květnové antirouškové akci na malostranském náměstí zazněla hesla o diktatuře Bruselu. Teď na konci léta, kdy se populace v Česku propadá do druhé vlny, se politický odpor k rouškám rozšířil i mimo vysloveně bláznivé politické aktivisty a zmatené novináře. „Čísla o nakažených, čísla o hospitalizovaných jsou jen statistické veličiny, které nemají vůbec žádný vztah k realitě,“ říkal na pražské demonstraci Martin Zálom, kandidát Svobodných na středočeského hejtmana. Zatímco v květnu bylo na demonstraci proti „heydrichovi Vojtěchovi“ jen pár lidí, na Palackého náměstí dorazilo tuto neděli podle organizátorů pět set lidí. K vidění byly mikiny Ortel i masky anonymous. „Je více než jasné, že celý tento koronavirový hoax byl vymyšlený psychology specializovanými na vymývání mozků,“ řekl na pódiu muž středního věku z Trutnova a sklidil potlesk. „Odborníci, kteří promluvili na téma covid, že je to celé vymyšlený, tak jsou umlčeni. Nebo už mezi námi nejsou, to se děje. Stojíme tu proti farmaceutické mafii,“ vyznal se do mikrofonu Matouš Svoboda, který na YouTube dává kurzy meditace.
Podle politoložky Lenky Hrbkové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se v Česku nedá debata o covidu vnímat jako výrazně navázaná na tradiční politické rozdělení ve společnosti. Na rozdíl od Spojených států, kde se téma od začátku výrazně zpolitizovalo a demokraté zdůrazňovali hodnotu veřejného zdraví a potřebu poslouchat vědeckou obec, zatímco republikáni naopak mluvili víc o byznysu. I když byl covid koncem zimy úplně nové téma, hned se vytvořily dva tábory, které se názorově rozdělily čistě podle stranické linie. „Na toto téma už je nyní hodně studií, které toto rozdělení jasně ukazují. Máme dokonce data, která dokládají, že v republikánských okrscích se, oproti těm demokratickým, lidé mnohem víc pohybují na veřejných místech a vzájemně se setkávají. Štěpná linie mezi republikány a demokraty je v tomto případě tak silná, že má dopad i na chování,“ říká Hrbková, která se zabývá mimo jiné právě politickou polarizací. Připomíná, že americká společnost je stranicky mnohem výrazněji rozdělená než evropské země, mezi republikány a demokraty se dnes mluví o tzv. afektivní polarizaci. Nejde už tolik o to, že spolu tyto dva tábory nesouhlasí – naopak se ve spoustě věcí shodnou –, ale o to, že se mezi sebou takřka nenávidí.
V Česku byla podle Hrbkové situace ohledně koronaviru na začátku diametrálně odlišná: „U nás existoval konsenzus o tom, že tu je krize, a na úrovni politických elit tento konsenzus nikdo nezpochybňoval. Co se týče přijatých opatření, máme z dubna data, která ukazují, že vyšší důvěru v jejich správnost měli voliči vládních stran ANO a ČSSD a také voliči SPD a KSČM. Ti také vyjadřovali vyšší ochotu se jim podřídit,“ říká. Toto už po létě zdaleka nemusí v takové míře platit. S nedůvěrou k vládě se vynořilo i odmítání vědeckého konsenzu ohledně covidu a přijímání alternativních vysvětlení toho, co se děje. „Nedůvěra k vědě, která panuje v Americe, je pro Evropana těžko představitelná. Jsou tam celé skupiny lidí, které vědě principiálně nedůvěřují, proto pro spoustu lidí není vůbec problém například zcela odmítnout klimatickou změnu,“ vysvětluje.
Množství lidí, kteří k vědě podobnou nedůvěru projevují i u nás, ji proto překvapilo. I když v tuto chvíli ještě nejsou k dispozici sociologická data o tom, kolik těchto lidí ve skutečnosti je – mohou být například jen hodně vidět na sociálních sítích –, zdá se, že oproti první vlně jejich počet dramaticky vzrostl. „Menší ochota podřídit se opatřením se od začátku projevovala více u lidí s obecnou nedůvěrou k vládě. Srpnové preference vládních stran, zejména hnutí ANO, však naznačují, že se mohla tato důvěra snížit,“ říká politoložka. Antirouškové skupiny podle ní používají jazyk, který skoro učebnicově odpovídá politologické definici populismu. Tedy především odmítání establishmentu a elit, proti nimž stojí obyčejní lidé, kteří sami nejlépe vědí, co mají dělat, a nepotřebují stát nebo vědce, aby jim něco říkali. To může hrát významnou roli i pro Andreje Babiše, který zatím dokázal populistický jazyk využívat ve svůj prospěch. Teď je to poprvé, kdy stojí proti lidem a chce jim něco přikazovat. Dubnová data ukázala vysokou provázanost mezi důvěrou ve vládu a přijímáním opatření. Pokud nyní důvěra v opatření poklesla, může to pro Babiše znamenat velký problém. Odpor k rouškám, k epidemiologickým opatřením a vědeckému konsenzu však podle ní nemá v tuto chvíli jasné politické hranice. „I u liberálnější části společnosti se tato nedůvěra objevuje. Třeba u lidí, kteří příliš nevěří západní medicíně, vyznávají alternativní přístupy a v minulosti se například angažovali proti povinnému očkování. Zatímco v dubnu vykazovali nedůvěru hlavně podnikatelé, které opatření existenčně ohrožují, nyní se k nim přidala skupina lidí, kteří vykazují malou míru obecné důvěry – v instituce, politiku i vědu,“ uzavírá politoložka.
Kulturní nadřazenost vědy
Z nárůstu antivědeckých postojů v české společnosti naopak není překvapená socioložka Anna Durnová z vídeňského Institutu vyšších studií, která se zabývá analýzou diskursů například u lidí odmítajících očkování. „Čekala jsem, kdy se něco podobného objeví i v Evropě,“ říká s tím, že protivědecké postoje jsou často pochopitelné a oprávněné a není na místě lidi, kteří je zastávají, šmahem odsuzovat jako hloupé ignoranty. Naopak je důležité se dívat i na střípky toho, v čem mají pravdu. Připomíná ale, že minimálně od nástupu Donalda Trumpa v USA vidíme splynutí oprávněné kritiky vědy s jejím úplným odmítáním. Vědci často mají sklon být arogantní a k laikům přistupovat z pozice nezpochybnitelných autorit, kterým laici nemají co říct. Podle Durnové je v demokratických společnostech, kde by měla rozhodnutí vycházet z diskuse, takovýto přístup problematický. „A to přesto, že to tak občas skutečně může být, že vědec má prostě pravdu a jeho oponent tomu nerozumí,“ říká. V demokratické společnosti nesou odpovědnost za přijatá opatření zvolení politici a nemůžou to hodit na vědce. Demokracie stojí na diskusi, věda se řídí jinými pravidly. „Babiš v tomto ohledu nenabízí kompetentní vládnutí, on je zvyklý nenést za nic odpovědnost a snaží se všechno na někoho hodit,“ myslí si socioložka.
Anna Durnová společně se svým kolegou Christopherem Weiblem z University of Colorado napsala už na jaře do Hospodářských novin esej týkající vztahu mezi vědou a politikou a nebezpečí, která z toho plynou. „Ačkoli je v pojetí moderních demokracií věda základním a nezbytným zdrojem informací pro vlády, může se také snadno stát bezpodmínečným prizmatem utvářejícím politickou legitimitu a umlčujícím hlasy, které vládnoucí elita stejně nechtěla poslouchat. Věda byla v minulosti opakovaně používána jako nástroj k prosazování zájmů privilegovaných, a proto bychom se i v době pandemie měli mít na pozoru před postojem, že za nás politická rozhodnutí může dělat věda.“ Podle Durnové by věda měla hledat cestu, jak komunikovat svoje prizmata a vysvětlovat veřejnosti, podle jakých pravidel funguje. V Rakousku mají některá média včetně veřejnoprávní televize svoje vědecké redaktory a redaktorky, kteří podle Durnové během koronavirové krize obstáli.
Srovnání s rakouskou společností se nabízí také v dalších aspektech. Podle Durnové ale v Rakousku zdaleka nepanuje taková nedůvěra ve vědu v souvislosti s covidem jako u nás. „Jsou tu skupiny okolo FPÖ, tedy zdejší ultrapravicové strany, které se proti opatřením nějakým způsobem staví. Dávají to do souvislosti s bojem proti zelené diktatuře a podobně,“ říká. Podle ní panuje v Rakousku – a zejména pak ve Vídni, kde žije – mnohem vyšší důvěra v instituce než v Česku, což může to být jedna z příčin, proč se u nás po létě tak rozbujela nedůvěra k politice i epidemiologickým opatřením. Ať už člověk volí SPD nebo Stranu zelených, má zkušenost, že stát se na něj v případě potřeby vykašle, z čehož pramení celková nedůvěra ve státní instituce, ale třeba i v média.. Odmítání opatření podle ní může souviset i s vysokou mírou privatismu v české společnosti. „Po roce 1989 převládl názor, že je lepší, když se každý zařídí sám. Češi mají po Američanech nejvíc soukromých bazénů na světě. Lidi jsou zvyklí žít hodně sami pro sebe a rouška jako nástroj kolektivní zodpovědnosti pak nedává smysl,“ říká socioložka.
Autor je redaktor Alarmu.