Minulé léto mi umřel kamarád. Zabil se u sebe doma, po dlouhém boji s duševními potížemi. Když jsem si přečetl poslední rozhovor na webu Aktuálně s pravidelným sloupkařem Respektu, učitelem a veřejným intelektuálem Markem Orkem Váchou, vzpomněl jsem si na něj.
Vácha se v rozhovoru dostane i k úvahám na téma „Co je s dnešními mladými špatně?“. Je to u českých osobností vůbec oblíbená činnost, twitterovou hádku s výsadkářem Ivo Zelinkou o přecitlivělých mileniálech jsem si už užil. Vácha pro Aktuálně vyjmenovává konkrétní příklady oné mladické slabosti – nejen single život, ale bohužel taky potřebu terapií a antidepresiv.
Za úvahami Marka Váchy o křehké generaci, která se příliš často hroutí, jsou ztracené životy.
„Byli jsme zvyklí se s nimi porvat sami a z neúspěchů jsme se tolik nehroutili. Když nás během jednoho dne vyhodili ve škole od zkoušky a k tomu se s námi rozešla přítelkyně, nebrali jsme kvůli tomu antidepresiva (…). Když se jim něco nedaří, vyhledávají pomoc psychoterapeuta.“ Lomení rukama nad mladou generací není nic nového. Když ale odborník na etiku a respektovaný progresivní kněz stigmatizuje péči o duševní zdraví, může to stát doslova životy.
Stigmatizace duševních nemocí
Patřím k těm, kteří se zhroutili a pomáhají si antidepresivy. V polovině vysoké školy jsem začal, celkem z ničeho nic, trpět obsedantně-kompulzivní poruchou. Léky mi umožnily školu dodělat, vyjet do zahraničí, začít chodit na terapii a docela úspěšně se zapojit do tzv. produktivní společnosti.
Měl jsem ale štěstí. Mám rodinné zázemí, diagnózu, která není tak vážná, a chápající okolí. Je to privilegium. Když jsem Váchovy úvahy o neschopnosti překonávat problémy četl, vzpomněl jsem si na jednu kamarádku. Otec se na ni po letech duševního vydírání vykašlal, neplatí alimenty. Dotyčná žije jen s matkou, má několikanásobnou diagnózu, a když se něco pokazí, nemá luxus návratu do rodinného domku, ale skončí na psychiatrické pohotovosti. Je to nejsilnější člověk, co znám.
Další moje známá zase musí každé ráno bojovat, aby vůbec vstala postele, a já se jí ani moc nedivím. Ve světě nezvládnuté pandemie, hrozící finanční krize, zvyšujících se nájmů a švarcsystémů bez nemocenské jsou duševní trable nebo nechápaví rodiče tím posledním, co potřebujete. O knězích, kteří do novin hlásají, že chodit k psychoterapeutovi znamená slabost, ani nemluvě.
Stigmatizace duševních nemocí a péče o nemocné jdou ruku v ruce. Vyhledat odbornou pomoc, ať už psychiatrickou nebo psychologickou, je spíše známka hrdinství. Jsou to měsíce úzkostí, odhodlávání, počítání peněz (terapie je drahá a pojišťovna ji zpravidla nehradí), vyžaduje to motivaci a práci na sobě samém. A taky neexistuje záruka, že se tím problém vyřeší. Vácha v rozhovoru zmiňuje jako formující cestu pouť do Santiaga de Compostela. Pro řadu mých přátel jsou to týdenní sezení v ordinaci. A neodvažoval bych se hodnotit, co je lepší.
Daň za intelektuální přezíravost
Kritizovat přístup terapeutů nebo byznys s psychofarmaky je možné. První často individualizuje ekonomicko-společenské problémy a pomíjí třeba vztah mezi tlaky prekarizované práce a úzkostí. Antidepresiva zase rozhodně nejsou magický lék na všechno a jsou obestřená řadou otazníků. Nic z toho ale Vácha nedělá. Jedním velikášským prohlášením zabaleným do intelektuálních slov znevažuje utrpení i odvahu všech, kteří se rozhodli vyhledat pomoc.
Zavolat do poradny totiž není žádné slabošství. Představa, že si všechny tlaky okolního světa vyřešíme hezky sami v sobě, je mylná. Nikdo není ostrov sám o sobě a přátelé nejsou terapeuti, natožpak rodiče. Je ostatně ironické, že Váchův přístup do jisté míry za špatné duševní stavy mnohých může. Zosobňuje větu „Přece nejsi slaboch!“, jíž mnoho rodičů zlehčuje nebo rovnou zesměšňuje péči o duševní zdraví.
Přál bych si, aby můj v úvodu zmíněný kamarád byl, ve Váchově perspektivě, větší zbabělec a šel na terapii. Nešel – a už tu není. O to totiž jde. Za úvahami Marka Váchy o křehké generaci, která se příliš často hroutí, jsou totiž ztracené životy. Možná by stálo za to víc mladým lidem naslouchat a nepokračovat ve stigmatizaci duševních chorob. Nemůžete totiž vědět, jestli deprese, úzkosti, psychózy či neurózy někdy nezasáhnou i vás.
Autor je šéfredaktor Blogu revue Prostor.