Foto Cees de Boer, Wikimedia Commons, CC0 1.0
Petra Hůlová, stále jedna z nejvýraznějších českých spisovatelek, se již delší dobu vymezuje vůči feminismu. Ve svém díle tak otevřeně poprvé učinila v románu Stručné dějiny hnutí (2018), kde v jistém rozporu s názvem knihy popisuje výslednou totalitu, která nastane po ovládnutí společnosti feministkami. Ty budou muže v nápravných zařízeních převychovávat, aby je sexuálně vzrušovaly důchodkyně.
Román, který touto podle všeho nezáměrnou páralovskou retro analogií (Země žen, 1987) reagoval mj. na hnutí MeToo, vyrábí dystopii z nároku, který by tehdy kromě Petry Hůlové přišel nepochybně absurdní třeba chlápkům z pily Pasák, senátorce Daniele Kovářové spolu s většinou politické reprezentace a dalším obvyklým podezřelým včetně několika dnes již zesnulých: tedy, že ženy nechtějí být vnímány pouze jako sexuální objekty pomíjivé hodnoty.
Přestože ve společnosti existuje jen malé povědomí o tom, jak jí sexismus prorůstá, což z české sociální reality dělá hybrid mezi standardní evropskou demokracií, skanzenem tradiční dělby práce a pornofilmem, averze vůči jakékoliv seriózní debatě je tu nevídaná. De facto jakýkoliv dojmologický blábol, pikantní osahávací historka ze života nebo paranoidní analogie s feministickým gulagem tu proto zastupují blazeovaný hlas rozumu.
Nějaké ty drby z literárního prostředí nultých let, které se zde překrývají s bájnými devadesátkami, se ale Petře Hůlové zřejmě nezdály dost vysokou kartou. Nezbylo tedy než vrátit do hry slaměného panáka hrozby feminismu a relativizace MeToo, které už jednou mediálně zafungovaly.
Jistě, stárnoucí muži ovládající českou politiku a jim přizvukující strážkyně patriarchátu mají hrůzu z čehokoliv, co není součástí ideologie a kultury, v níž vyrostli – ať už jde o klimatická opatření, vzdělání umožňující dětem sociální mobilitu, stejnopohlavní manželství nebo dekriminalizaci konopí. Zkrátka představa světa, který je trochu přívětivější i pro někoho jiného než usedlého zajištěného heterosexuála v turbo-dieselu, je děsivá už sama o sobě, a kdyby navíc nebylo možné „proteplovat vztahy“ na pracovišti, udělá to z ní doslova noční můru. Navíc v konformisticky nastavené postnormalizační společnosti je zkrátka snazší politicky kapitalizovat strach z nového, než pracně vysvětlovat co a proč je dobré změnit.
Politická realita a valná část veřejného prostoru zkrátka reprezentuje mentálně zamrzlé Česko – bez idealismu, sociální imaginace, vize, Česko, které nanejvýš vyčkává, jaká hrůza zas přijde z venku, aby mohlo pohotově varovat před bruselskými úředníky, svazáky a extremisty. Jestliže v politice je tento pragmatismus něčím, na co si člověk tak nějak už vlastně zvykl, v kultuře, která sama je v tomto hodnotovém nastavení spíše trpěnou sférou, to pořád trochu zamrzí. A to obzvlášť tehdy, když odvahu říkat, co si myslí všichni, projeví spisovatelka snadno identifikovatelná s kruhy vysmívané pražské kavárny.
Druhé kolo s nejvyšší kartou
Navzdory tomu, jak byl Hůlové román Stručné dějiny hnutí ve vztahu k feminismu nebo smyslu MeToo mimózní a než z obeznámenosti s feministickou debatou a znalosti případů MeToo vycházel z dofabulovaných představ internetových diskutérů, stala se právě jeho autorka tím, komu média včetně veřejnoprávních dávala k tématům prostor. Jde o stejný efekt, který bojovnici za „normální svět“ Danielu Kovářovou vynesl do senátorského křesla. Proč to pragmaticky po česku nezopakovat?
Petra Hůlová tak přichází s dalším románem, který rozvíjí stejnou mantru, tedy že feminismus je nepřirozený, protože ženy staví na roveň mužům, přestože ty s věkem ztrácejí sexuální atraktivitu. A protože opakovaný trik už by nemusel zabrat, autorka ho vytunila oblíbeným žánrem autofikce. Pochopitelně jen tak napůl, opatrně, stylem po česku – protože je prostě pohodlnější tu a tam juknout z kulis literární hry než jít riskantní cestou nesmiřitelného analytického sebezpytu. O čem tedy Nejvyšší karta je?
Hlavní hrdinkou je spisovatelčino alter ego Sylvie Novak. S Petrou Hůlovou má společné to, že zdaleka nejslavnější byla její první kniha, s níž jí pomáhala undergroundová literární legenda a zřejmě nejoceňovanější polistopadový autor. V románu se jmenuje Jan Síra – a Novak s ním léta udržovala nerovný poměr stejně jako se svým nakladatelem Otou. Oni o generaci starší, v literatuře zavedení muži, ona začínající spisovatelka bez konexí. To, že jde tyto postavy snadno identifikovat s Jáchymem Topolem (stylové afinity s Hůlové debutem si všimla už dobová kritika) a případně majitelem nakladatelství Torst, kde Hůlové léta vycházely romány, je věcí literární hry a pomrkávání na „lidi od literatury“. Něco sedí, něco ne, něco je podobné, něco neověřitelné.
Rozeženeme-li tyto kouřové efekty „faktografie“, otevírá se před námi MeToo zápletka. Undergroundová legenda poprvé souložila s Novak navzdory její značné opilosti a vznikl z toho příležitostně sexuální vztah. Ten udržovala mladá ambiciózní žena i s nakladatelem. Z tohoto trojúhelníku se zrodil úspěšný debut a Novak se stává jakousi včelí královnou české literatury, v níž kromě ní na rozdíl od skutečnosti ani žádné jiné autorky nefigurují.
To byly zlaté časy, kdy naši hrdinku muži svlékali pohledem, zatímco její amanti měli jen jakési staré nezajímavé partnerky. Dnes je Novak padesát – literární koryfejové mají pro změnu jiné mladší ženy i děti, sex s nimi je v jednom případě tabu, ve druhém se hrdinka musí trochu doprošovat. Muži na ni v klubech, kde se navíc ani nekouří, neciví, k příležitostnému sexu musí využít profesionála.
Hrdinčino vědomí zároveň plně zaměstnává pozorování stárnoucího těla: povolená kůže, vbočené palce, křečové žíly… To ji nakonec definuje jako lehce přitrapnělý obtížný hmyz, který vše neobratně maskuje rtěnkou, kterou má občas rozmazanou, a když chce být šik, syn ji utře, že se vystrojila jako „cigoška“ (ano, Hůlová je nekorektně vtipná na všechny strany, podobně nakládá s gayi a lesbami). Nutno říci, že Petra Hůlová popisy stárnutí nešetří ani muže. Na rozdíl od Sylvie Novak jim ale kvůli ochablému svalstvu a kůži nebere moc, svobodu ani identitu.
Potud by to ale stále ještě mohla být nějaká sebeironická groteska, kdy autorka paroduje své stárnutí (v románu si přidává deset let), s pochybnostmi o autorství svého debutu pracuje jako s komickým prvkem nebo provokuje své bývalé souputníky vyvoláváním dojmu, že mají nevkusně zařízené ložnice a léta byli nevěrní svým partnerkám – hádejte s kým…
Nějaké ty drby z literárního prostředí nultých let, které se zde překrývají s bájnými devadesátkami, se ale Petře Hůlové zřejmě nezdály dost vysokou kartou. Nezbylo tedy než vrátit do hry slaměného panáka hrozby feminismu a relativizace MeToo, které už jednou mediálně zafungovaly.
Přestože je Sylvie Novak vykreslená jako žena s rozmazanými šminkami, které evidentně ujíždí vlak, což je patrné ani ne z jejích křečových žil jako ze způsobu, jak jí vlastní děti musí povýšeně vysvětlovat současný svět, zároveň z ní Petra Hůlová kdoví proč vyrobí progresivní feministku. Novak je přitom po celou dobu vyprávění emocionálně a kariérně závislá na starších mužích a jejich vesměs erotické pozornosti. Zároveň k tomu přebírá chlapskou stylizaci sexuálně zdatného playboye a spolu s tím upřednostňuje „nezávazný sex“ před vztahy. Tomu ale neodpovídá její úzkostná sebekontrola, to, že vlastně pořád za někým „dolejzá“, neváhá se různě ztrapňovat a nechá si uťáple líbit kde co včetně vulgárních urážek od opilce a undergroundového básníka Kandyče. Ve finále pak, aby samu sebe utvrdila o lvím podílu na své prvotině, musí najít rukopis a ověřit poměr svého a redaktorova (Sírova) textu.
Podivnou zastydlostí trpí i její vztah k minulosti s oběma v literatuře důležitými muži. To, že ho „neřeší“ a nechce o tom mluvit ani se svou dcerou, která z matčiných deníků vyhodnotila, že šlo o predátorský vztah, nepůsobí ani sebevědomě, ani vyzrále. A jako pravé včelí královně jí všechny ostatní ženy překážejí – včetně feministek, které přehlíživě stírá na debatách. Jediný pozitivní vztah se ženou, ji tak váže k terapeutce Ireně, která je „lesbou a nedá na to dopustit“. To, že i ona má krk jako žužu nechme pro tuto chvíli stranou.
Domina ambivalence, nebo zmatená subina?
Petra Hůlová sebe samu považuje za dominu ambivalence. Jakkoliv jde o nadsázku, se stejnou se lze při čtení románu Nejvyšší karta těžko ubránit úplně opačnému dojmu. Autorčin boj proti „tyranii dobra“, kde do útoku poslala hybrid vyrobený z diblíkovité stárnoucí „feministky“ a nějakých svých krizí, vyrůstá především z oné pragmaticko-byznysové touhy nějak provokovat a trollit veřejný prostor – zvláště ten „kavárenský“, kde ještě někoho zajímá současná česká próza. Rozhodně ne ze schopnosti nějak odkrývat slepé skvrny feminismu. To se totiž dělá dost blbě, když vlastně netušíte, co vám ta tyranie dobra ordinuje.
Jen drobná poznámka na okraj kvůli riziku, že to, co prožila Sylvie Novak, nějak odpovídá realitě života Petry Hůlové a spol. Feminismus netvrdí, že každý špatný sex musí nutně provázet celoživotní trauma. Každý má také trochu jiný vztah k vlastnímu tělu a intimitě. To znamená, že smysl redefinice znásilnění (např. sex s osobou, která je v paralyzovaném stavu – nejčastěji v důsledku opilosti, nebo ze strachu z odmítnutí autority) primárně nemíří na ty, kteří i nekomfortní sexuální situace vnímají jako součást dospělácké hry a na všechno nepříjemné časem zapomenou, jakkoliv se můžeme bavit o vytěsnění nebo posttraumatickém stresu – třeba i jen ze sexuálního ponižování. O změnách pohledu na znásilnění se bavíme proto, že jakkoliv vinen je vždy ten, kdo znásilní, oběti své trauma často prohlubují sebeobviňováním, a i blízké okolí je jim v tom často nápomocné svými předsudky.
Zkrátka tu dosud existuje šedá zóna okolností, kde jako společnost dáváme sexuálním predátorům volný prostor na úkor obětí. Tento výběh se navíc až absurdně rozšiřuje a za jistých okolností prakticky neexistuje „ideální oběť“. To je něco, co je u jiných trestných činů úplně absurdní a co nás identifikuje jako rape culture, kdy sexuální násilí je chápáno jako běžná součást života a sekundárně slouží k omezování svobody žen (co má/nemá dělat, kam a kdy ne/chodit, co ne/mít na sobě, co se pro ženu hodí či nehodí – sport, profese, hobby, aby „nebyla mezi chlapama“, neprovokovala apod.).
Rape culture se dotýká i Sylvie Novak, pro niž je znásilnitelnost žen jednou z jejich „tří genderových tragédií“. Znásilnění je podle ní totiž přirozené, neboť je umožněno průměrně menší fyzickou silou žen. Je tedy přirozené a přirozeně z něj také vyplývají genderové nerovnosti ve společnosti či jak jinde hloubá Novak: „Z podstaty ženské znásilnitelnosti žena nemá vládu nad svým vlastním životem.“ Další pilíře „genderové tragédie“ jsou pak „úděl početí“ a trochu nepřekvapivě „stárnutí“. Nutno říci, že román se vyjadřuje i k interrupci a mateřství, oboje chápe podle konzervativních klišé, z nichž vyplývá, že žena musí především trpět. A k celému tomuhle balíčku představ o společenských normách jako nějaké přirozenosti, který Hůlová očima Novak kdovíproč považuje za feministický, nás jako domina ambivalence ještě bičuje tvrzeními o tom, jak „celá ta progresivita je zároveň součástí jakési nové konformity“.
Vzhledem ke genderovým ukazatelům života v Česku (pay gap, Istanbulská smlouva, manželství pro všechny, porodnické násilí, sexuální zneužívání na vysokých školách atd. atp.) je spíše tragické než komické považovat progresivismus za novou konformitu. Než co jiného jde o vyjádření perspektivy autorky, která se hodnotově adaptovala na devadesátá a nultá léta, kdy v kultuře vládl – postdisidentský undergroundový machismus, jehož étos Nejvyšší karta ctí. Jakkoliv sám underground se nejednou definuje apoliticky (což je v širší perspektivě nenaplnitelné), dějiny z něj učinily řekněme jednu z oficiálních poetik – kromě pozdní moderny a specifické magicko-realistické postmoderny. Naopak realismus nahradila autenticitní literatura deníků, vzpomínek, korespondence apod.
Ve chvíli, kdy se tato primárně politicky antikomunistická kulturní hegemonie rozpadá, mají její nejen generační příslušníci navzdory vzývání svobody, najednou potíž s kritikou společenského systému, který je postavil na piedestal „vysoké kultury“. Ano, dalo by se Petře Hůlové odvětit částečně jejími slovy, že „zde jde o jakési zásadnější bezpráví, o němž se mlčí.“ Toto bezpráví ale nemá co do činění s ženskou znásilnitelností, ale jen s mocí. S predátorskou mocenskou strukturou, které uvěřila, že sexuální násilí je „přirozené“ a určuje společenské hierarchie – což je naprosto absurdní nejen ve srovnání s jiným násilím, kdy je zranitelnost oběti naopak přitěžující okolností.
Sylvie jako patriarchální komodita
„Gynolatrie naší civilizace je velkými písmeny vepsána v její tváři, na plakátovacích plochách i na plakátech kin, v televizi, v novinách, časopisech, na plechovkách, obalech, kartónech, lahvích. To všechno je zasvěceno kralujícímu božstvu: Ženě jako objektu nekritického uctívání,“ píše v roce 1970 Germaine Greer, která vzápětí vyvrací dojem, který tímto může naše vizuální kultura budit, totiž že žena tu vládne: „Je to idol vytvořený zřetězením linií a hmot a ztělesňující charakteristické rysy spokojené neschopnosti.“ Greer ve svém přelomovém textu Eunuška (česky 2001) spadajícím do druhé vlny feminismu analyzuje, jak kult ženské krásy emancipaci podrývá.
Jestliže dříve platilo, že „sex sells“, znamenalo to především, že ideál ženské krásy – ztělesněný charakterově infantilizovanou (plavovlasou) běloškou vychází vstříc sexuální revolucí osvobozenému muži, jehož je třeba spotřebitelsky dráždit a utvrzovat ho v jeho omnipotenci. Pro ženu ale tento komodifikační ideál představuje naopak nástroj disciplinace. Jak to funguje, si asi snadno představí každý, kdo někdy listoval ženským (ne nutně módním) časopisem. De facto všechny jsou obsesivně posedlé dietami – toto je svět, kde neexistuje žena, která by nemohla kilo dvě zhubnout. Dieta a udržování dívčích proporcí jsou základem, na nějž nasedají další požadavky: depilace, omlazování všeho druhu (od účesu, líčení, přes estetické zákroky až po udržování trendy šatníku). V důsledku to samozřejmě není jenom o utrácení peněz v honbě za svým mladším a štíhlejším já, ale taky o tom, že se tímto jasně formuluje, jaká žena si zaslouží pozornost (včetně profesní): vždycky bude mladší a štíhlejší než vy. Vždycky.
Kdyby Sylvie Novak něco tušila o druhé vlně feminismu, nemusela by se tolik trápit tím, že své oteklé klouby na nohou jen těžko souká do úzkých lodiček a svou hodnotu by neodvozovala od male gaze – toho, jak moc ji muži svlékají očima, a jak odpovídá ideálu spokojené neschopnosti ženy dítěte. Věděla by taky, že přitažlivost mladých žen zdaleka netkví jen v jejich fyzické kráse, ale i v předpokladu, že budou manipulovatelnější a ve vztahu k o dvacet let starším mužům submisivnější. Síla male gaze je mimochodem také v tom, že jeho pozornost je těkavá, momentální. Rozmar neustálého fyzického hodnocení žen tak především splňuje parametry manipulace než nějakého rádoby lichotícího gentlemanství. Sylvie Novak pak představuje dokonale internalizovanou misogynii – male gaze ji stokrát za den ujišťuje, že je stará a bezcenná, čímž je relativizováno vše, co si myslí.
V patriarchálně kapitalistické společnosti totiž žena nemá symbolickou hodnotu jako funkční člen společnosti, ale jako sexuální objekt, jehož cenu určuje poptávka na trhu. Greer dokonce o takové ženě píše: „Čím více problémů dokáže způsobit, tím výše stoupají její akcie (…)“ Jakkoliv se Petra Hůlová snažila svým románem vznést nějaké námitky vůči účelovosti MeToo, ona sama, přestože se otevřeně neidentifikuje jako oběť sexuálního zneužití, tímto literárně podloudným způsobem kapitalizuje nějakou svou možná starou aféru. Jak moc je tento i kdyby ironický „příspěvek do diskuze“ fér vůči lidem traumatizovaným sexuálním násilím, už raději nechám na každém, kdo dočetl až sem.
Iluze přirozenosti
Pozici, z níž Petra Hůlová alias Sylvie Novak formuluje svá temná tušení, jež podrývají její tolik tolik upřímné úsilí být feministkou, lze popsat jako přesvědčení o přirozenosti. Ostatně ony tři „genderové tragédie“ nevyplývají z ničeho přirozenějšího, než je lidská reprodukce. Nebo? Jak moc je vlastně lidská reprodukce „přirozená“ a jak moc medicínská? Tváří v tvář zvířecí říši jsme nepřirozeně anomální – naše páření se děje bez ohledu na roční období a jsme posedlí pohlavním dimorfismem, který kulturně zveličujeme od raného dětství (bleděmodrý vs. růžový svět) po dospělost. Ve srovnání s ostatními savci (kromě hospodářských zvířat, která také uměle přemnožujeme a masakrujeme) jsme zkrátka nepřirozené a přemnožené bestie.
K čemu by takové společnosti bylo až nábožensky zanícené uctívání mládí a znásilnitelnosti u žen, jak se projevuje třeba v reklamním průmyslu nebo románu Petry Hůlové? K vlastní reprodukci? Vůbec ne, ta představuje u drtivého množství případů sexuální interakce něco zcela nežádoucího. Opět nejde o přírodu, ale o výraz společenské hierarchie, konstruktu, v jehož rámci jsme schopni v šedesátníkovi na tenise vidět „věčného chlapce“ a „muže, který nestárne“ a v padesátileté ženě čarodějnici, která je odepsaná jako Sylvie Novak žárlivě se ohlížející za studentkou, která jí právě přebrala milence důchodového věku. Proč ta to dělá? Imponuje jí senior? Proč nevyslyší požadavek „ženské vzájemnosti“, které Novak-Hůlová posouvá do čistě komicky dezinterpretační roviny jako nerealizovatelné hnutí žen, kdy mladice nebudou v zájmu solidarity udržovat vztahy se staršími muži?
Výrazně mladší ženy totiž nerandí s těmi staršími kvůli jejich neodolatelnosti, ale proto, že jsou pro ně šancí na zvýšení socioekonomického statusu, na nějž v genderově nespravedlivé společnosti dosahují podstatně komplikovaněji. Svět, jak jej demonstruje ve svém románu Petra Hůlová, je nejbližší realitě tam, kde je pro ženy obtížné profesně uspět a jejich život závisí na tom, jak dokážou kapitalizovat svou krásu a mládí – patriarchální svět, kde existují velké rozdíly v příjmech a společenské reprezentaci (zastoupení v médiích, politice, vědě apod.) mezi muži a ženami. Například v Česku, ideálně devadesátých a nultých let.
Že ženy, které v nerovném systému uspějí a po svých úspěšných partnerech se vyškrábou na své skromné místo na slunci, pobuřují neoholené nohy a drzost nejen mladých a štíhlých feministek, není vůbec nepochopitelné. Že feminismus dráždí autorku, která patří mezi ty nejrespektovanější, natolik, že si z něj opakovaně staví slaměné panáky „ošklivých starých feministek“, už ale skutečně zavání nějakou traumatickou zkušeností – i kdyby jen z té chlapsko-spisovatelské nadřazenosti, kdy mají všichni patent na identifikaci a odstřelení „ženského psaní“.
Nevěš hlavu, SIS
Přála bych si žít ve světě, kde i Daniela Kovářová pochopí, že sexistické lichotky a plácání po zadku jsou jen piškotky, které patriarchát hází svým poslušným fenečkám. Že feminismus není diktatura dobra, ale mohutná a značně diverzifikovaná oblast přemýšlení o společnosti, která má své dějiny, proudy a různé koncepce včetně slepých cest. Leč na některých elementárních věcech se v zásadě shoduje. Například na provázanosti patriarchátu se sexuálním násilím nebo na tom, že odmítnutí male gaze může být značně osvobozující. Může to být i první krok k tomu si zamilovat své tělo, odpustit mu všechny údajné nedokonalosti standardizovaného ideálu, přijmout jej se „vším svým sádlem, vráskami, neladnými křivkami a vadnou pletí, což je zásadní feministický počin,“ jak píšou ve své velmi vstřícné knize (ne, není nutné mít doktorát z genderu, abyste feminismus pochopili) Feministkou snadno a rychle socioložky Lucie Jarkovská s Kateřinou Liškovou.
Přála bych si žít ve světě, kde se ženy nepřetahují o ochablého týpka s literární cenou, kterou mu dali kamarádi, jen proto, aby se vloudily do světa literatury. Kde si přečtu román o Sylvii Novak, která v padesáti pochopila, jak má stále fungující zdravé tělo a že může žít svobodně bez číhání na mužské pohledy a nosit jakékoliv boty, které jí nebudou deformovat palce, a že nejhorší je přidělávat si vrásky z vrásek a maskovat to rtěnkou, kterou ve skutečnosti nenávidí. Kde už nebudu číst knihy, ani koukat na seriály a divadelní představení, které rádoby sofistikovaně odhalují skrytá nebezpečenství feminismu, ale přitom se tetelí z lacině získané pochvaly strážců patriarchátu.
Autorka je redaktorka Alarmu.