Foto Aero.cz, použito se svolením distribuční společnosti
Formativní období dospívání může být pro mladé lidi stejně tak určující jako nebezpečné. Pokud jsou v této fázi otevřeni změnám, nehrozí pak, že někdo využije jejich zranitelnosti a rozhodne se je formovat podle svých představ? Právě na tento problém se zaměřuje rakouská režisérka Jessica Hausner ve svém novém snímku Club Zero. Svou satiru na manipulaci a politickou radikalizaci mládeže zasazuje do prostředí výběrové internátní školy, kterou navštěvují především děti bohatých rodičů.
Nová učitelka Novaková zde vede neobvyklý předmět, v němž se věnuje způsobu stravování studentů. Ti jejím neortodoxním doporučením ochotně naslouchají. Prvotní úvahy nad změnou jídelníčku i potřebným množstvím jídla však brzy vyvolají poruchy příjmů potravy, nad kterými studenti ztrácejí kontrolu. Věří totiž, že se díky radám Novakové vydávají na správnou cestu a mění svět k lepšímu.
Najít své místo ve světě
Na hodině studenti a studentky zmiňují důvody, proč si předmět zapsali. Ty jsou někdy osobní, jindy politické, většinou však celkem pochopitelné. Zatímco někdo chce zhubnout kvůli lepšímu sportovnímu výkonu nebo žít zdravěji, jiní se vymezují vůči potravinářskému průmyslu či dopadům konzumerismu na životní prostředí.
Jediný Ben, jenž nepochází z tak bohatých poměrů jako jeho spolužáci, si předmět zapsal kvůli snaze o získání stipendia, díky kterému může na škole zůstat. Profesorka Novaková, kterou ve filmu ztvárnila Mia Wasikowska, si je vědoma odhodlanosti i tvárnosti svých posluchačů. Doporučí jim metodu „uvědomělého stravování“, při které každému soustu předchází hluboké nadechnutí s cílem konzumaci co nejvíce prodloužit a tím i omezit.
Club Zero alespoň zpočátku zachycuje manipulaci studentů i jejich stupňující se radikalizaci jako procesy vycházející z přijatelných premis.
Režisérka a scenáristka Jessica Hausner se proslavila zejména filmem Lurdy, v němž prostředí známého poutního místa využila k vyprávění o zázraku v moderní době i o úskalí a vratkosti víry. Právě víra zůstává důležitým motivem i v Club Zero, kde je ovšem přesazena do sekulárního kontextu, v němž dospívá současná mládež.
Na jednu stranu jde o víru v autority, kdy odklon od rodičů může snadno vyústit ve vyhledávání jiných vzorů. Především se ale jedná o víru v ideologie, které mohou dát směřování našeho života nějaký vyšší smysl. Právě tomuto zaslepenému následování vůdčích figur a světonázorů se Hausner vysmívá. Předmět o stravování se totiž brzy mění v bezmála sektářské seance.
Názorová jednota mezi studenty i jejich hledání životního poslání jsou zcela pod kontrolou učitelky. Mia Wasikowská ji hraje se zvláštní zaujatostí. Nepůsobí jen jako chladnokrevná manipulátorka, ale i jako někdo, kdo věří tomu, co káže. Svým studentům s nadšením ukazuje obraz ve své kanceláři, zpodobení utopického ráje na zemi, ke kterému společným úsilím směřují. Club Zero alespoň zpočátku zachycuje manipulaci studentů i jejich stupňující se radikalizaci jako procesy vycházející z přijatelných premis.
Novaková tak lekci začíná upozorněním na rizika zpracovaných potravin, aby z toho následně odvodila absurdní požadavek na dlouhodobý půst. Studenti se zase vymezují vůči tomu, jak většinová společnost nereflektuje environmentální ani jiné následky svého počínání. Sami jsou však stále více zaslepení. Boj proti ideologiím konformní společnosti se tak brzy mění jen v pasivní následování ideologií jiných.
Minimalistická satira
Při natáčení Club Zero spolupracovala Hausner stejně jako u většiny svých předchozích filmů s kameramanem Martinem Gschlachtem. Jejich společné tvorbě je vlastní snímání scén ve statických záběrech, v nichž se chování postav mění v záměrně strnulé výjevy. V tomto ohledu není metoda Hausner nijak unikátní.
Klinickým odstupem svých filmů připomíná některá díla Michaela Hanekeho, zatímco s řeckým režisérem Yorgosem Lanthimosem sdílí talent na vyhrocení běžných situací a způsobů chování. Ty postupně odhalují svou absurditu a najednou začínají působit podezřele. Přesto patří její režijní vedení spolu s výtvarným uchopením, které zdůrazňuje barevné kostýmy i modernistické budovy školy i rodinných sídel, mezi hlavní devizy snímku.
Club Zero je sice zasazen do současnosti a reaguje na aktuální společenský vývoj, jeho fikční svět je ale natolik stylizovaný, že neevokuje žádnou konkrétní dobu. Film se touto výraznou stylizací vzdaluje nejen realismu, ale i snaze o psychologické vykreslení postav jednotlivých studentů. Zatímco ty představují spíše typizované figury, které bezmyšlenkovitě propadají dalším manipulacím, řada situací a dialogů je záměrně vyhrocena do absurdních poloh. Club Zero však v tomto ohledu není zcela konzistentní. Když se v polovině filmu někteří spolužáci rozhodnou z předmětu odejít, protože jim návrhy učitelky připadají až příliš ztřeštěné, působí jejich racionální postoj jako z úplně jiného filmu.
Podobně vyčnívá i postava Bena, který je jako jediný ze studentů vykreslen s větší empatií, neboť je k plnění předmětu motivován horší sociální situací své rodiny. Zpočátku je nad věcí, postupně ale nedokáže odolat tlaku okolí ani příslibu utopického způsobu života, kterého dosáhne úplným vymaněním se ze společnosti. Tragický vývoj má tak u Bena o poznání silnější dopad než u úsporně načrtnutých charakterů jeho spolužáků.
Skutečnost, že většina studentů představuje spíše karikatury nežli plnohodnotné postavy, je zcela v souladu s nadsazenou stylizací snímku. Přesto tento přístup postupně koliduje se satirickým záměrem. Kvůli jednorozměrnosti postav je totiž film značně monotónní, a jako by mu jeho minimalismus a strohost bránily v rozvíjení jednotlivých rovin a nápadů.
Navzdory odlehčenému až absurdnímu tónu tak není Club Zero ani příliš vtipný, protože jednotlivé pointy nakonec jen opakuje. Rozhodně není kompromisním filmem. Jeden z momentů zvracení se bezesporu zařadí mezi nejvíce šokující scény roku. Ani podobné provokace ale snímek nikam neposouvají. Mohou diváky šokovat, jejich drzost však spočívá spíše v obsahu konkrétního výjevu než v jeho satirickém vyznění.
Limity cynismu
Podobná zkratkovitost se u Club Zero projevuje i v jeho tematické rovině. V popředí je bezesporu radikalizace teenagerů, která je především projevem adolescentního hledání identity a místa ve světě. Hausner se však tímto problémem nezabývá izolovaně, ale situuje jej do složitějšího mikrokosmu soukromého školství a rodinných vztahů. Většině studentů se zde rodiče nevěnují a raději přenášejí odpovědnost za jejich výchovu na školní prostředí.
Ani škola jim však nemůže nabídnout zcela vyváženou oporu. Je závislá na finanční podpoře od rodičů, a tak se často musí podvolit jejich nekoncepčním zásahům do výuky. Brzy totiž zjišťujeme, že i učitelka Novak nastoupila do školy na popud ambiciózních rodičů. Tento širší záběr však není filmem dostatečně vytěžen, neboť jednotlivé roviny zůstávají jen hrubě načrtnuty.
Film opakovaně naznačuje, že prvotní kroky k radikalizaci mohou být založené na oprávněných obavách ze společenského vývoje. Podobně učitelka Novaková je vylíčena jako někdo s autentickým nadšením pro své poslání. Tato snaha o opatrnou empatii však naráží na celkovou koncepci filmu, kde je každá postava spíše komickou figurkou a politické proklamace nejsou ničím jiným než naivními frázemi. Působivé záběry, kdy kamera snímá jednotlivé scény distancovaně a z nadhledu, nakonec neevokují ani tak kritickou observaci jako spíše nadřazený a cynický přístup režisérky ke svým postavám.
Satira samozřejmě nemusí být založená na empatii. Stejně tak není problém, že si Club Zero prostřednictvím tématu poruchy příjmu potravy utahuje z klimatických i jiných aktivistů mezi mladými lidmi. I kontroverzní volba cílů může být obhajitelná.
Pokud chce však satirický snímek poukazovat na určitá aktuální rizika, měl by více pochopit to, co kritizuje. Jinak mohou jednotlivé útoky spočívat spíše v okázalých provokacích nežli přesně mířených pointách. Bohužel cynický přístup Club Zero, který za každou volbou životního stylu a přihlášením se k politické identitě vidí první krok k vymývání mozků, má k pronikavé kritice daleko.
Autor je filmový recenzent.