Foto Daderot, Wikimedia Commons (CC0 1.0)
Během nedávných demonstrací ve Spojených státech se nejedna světová muzejní instituce otevřeně přihlásila k podpoře hnutí Black Lives Matter. Zato v českém prostředí k tomu s výjimkou Švandova divadla nenašel odvahu nikdo, a to přesto, že solidaritu veřejně deklarovala například i Mezinárodní rada muzeí ICOM. Viditelná míra pasivity či konformity místní kulturní sféry poněkud kontrastuje se světáckými sebeobrazy průkopníků lidskoprávního aktivismu. Pomineme-li Feministickou uměleckou instituci, jejíž aktérky se snaží do uměnovědné oblasti vnášet inovace, jako by mezi představiteli českého kulturního provozu vládl strach projevit vlastní názor na občanské téma. Nestává se často, aby se domácí muzejní instituce stavěly na stranu těch, kdo nemají hlas.
Naopak, zařízení propagující poznání zhusta slouží jako prodloužená ruka státu, ne občanské společnosti a kritického myšlení. Proto mnohdy spíše vnucují státní reprezentaci, než aby kultivovaly společenský dialog otevíráním důležitých témat. Výstavy zaměřené na výročí, události a nadprůměrné jedince (zpravidla muže) jen reprodukují již zažité příběhy, a podporují tak spíše konformitu než angažovanost. Když už se nějakým způsobem projevují, pak jen tehdy, když je protivník již irelevantní nebo kdesi v dáli (např. vyvěšení tibetské vlajky či opožděný antikomunismus). Zato postavit se xenofobii nebo útokům na LGBTQ komunitu u nás není zvykem. Ostatně i během letošního Prague Pridu vyvěšovaly duhové vlajky spíše komunální úřady, nebo dokonce soukromé společnosti jako IKEA nebo Vodafone. Angažovanost ovšem lze vedle demonstrativních gest projevit také koncepcí své činnosti. Vynikající příklad, jak podněcovat diskuze a otevírat dialog, se nabízí v nedalekých Drážďanech.
Muzeum jako nástroj dialogu
V saské metropoli se v záplavě kulturní nabídky nachází jedna výjimečná muzejní instituce. Deutsches Hygiene-Museum (DHM) neboli Německé muzeum hygieny překvapí návštěvníky nejen jedinečností svého přístupu k pořádání výstav, ale také informacemi v češtině. Samotná institucionální koncepce DHM slouží jako vynikající ukázka toho, jak si poradit se zátěží problematické minulosti ku prospěchu občanské společnosti. Ústav, který byl už před první světovou válkou založen pro účely hygienické osvěty výrobcem ústní vody Odol, se za nacismu stal nástrojem šíření rasových a eugenických myšlenek. V éře komunistické diktatury sice získal povinně antirasistické a antikoloniální směřování, ale i tak pokračoval především jako instrument státní biopolitiky, jenž měl prostřednictvím zdravotní propagandy vychovávat poslušné občany.
Návštěvník se symbolicky ocitá v roli jídla, které je testováno, standardizováno a inzerováno.
Po sjednocení Německa vyvstala otázka, jak přesně s organizací zatíženou zřejmým ideologickým dědictvím naložit. K vyřešení problému vedly dva kroky: institucionální proměna a nová konceptualizace poslání muzea. V současnosti funguje DHM jako nadace spravovaná Svobodným státem Sasko, městem Drážďany, soukromým sektorem a dalšími nadacemi. Jejich zástupci společně utváří radu muzea a poradní sbor. Tímto nastavením a spoluprací s řadou vědeckých ústavů je DHM relativně nezávislé na možných tlacích ze strany německého státu. Nový smysl pak zástupci nadace nalezli v konceptu sebekritického a otevřeného muzea s angažovaným nestátním posláním. Díky tomu se DHM ve stálé expozici nazvané „Člověk jako dobrodružství“ (Abenteuer Mensch) pravidelně i v dočasných výstavách nepokrytě přiznává ke své problematické minulosti. Nejenže tak muzeum našlo způsob, jak se vyrovnat s vlastní historií, ale také nutí lidi vnímat a promýšlet společenskou ukotvenost institucí a norem.
Projekty DHM jsou pro svou otevřenost vždy kulturní událostí, čemuž nahrává i dlouhodobá koncepce prezentační strategie založené na kombinaci experimentu, technologických inovací a mixu různých instalačních forem. Každá výstava je svébytným pokusem posunout muzejní komunikaci co nejdále. Napomáhá tomu interdisciplinární a týmové pojetí příprav expozic, jehož součástí jsou vždy vědecké ústavy, přední intelektuálové i umělci. Obsah bývá obvykle výsledkem skvěle zvládnutých rešerší – autorky a autoři neopakují pouze známé, ale přinášejí nejnovější poznatky vědy z celého světa i z regionálního výzkumu. Nejedná se přitom o zrovna jednoduchá témata, o čemž svědčí nedávné výstavy zaměřené témata rasismus (Rasismus. Vynalezení lidských ras), slunce (Sviť na mě. My a slunce) nebo řeč (Řeč. Svět slov, znaků, gest). Odvaha k takovýmto dobrodružstvím vychází z vize DHM jako muzea, jež se věnuje „biologickému, sociálnímu a kulturnímu rozměru člověka“.
Jídlo budoucnosti
Aktuální výstavní projekt drážďanského muzea nazvaný Future Food přináší netradiční pohled na základní biologickou potřebu lidstva – jídlo. Otevřen byl s určitými „coronavirovými“ omezeními na konci května a trvat by měl do 21. února příštího roku. Téma výstavy je komunikováno skrze současné výzvy či směry, jen s malými odbočkami k minulosti. Takové pojetí vychází ze snahy DHM cíleně narušovat představu muzea jako místa pouhé prezentace dějin materiální kultury. Expozice návštěvníkovi kladou otázky po řešení aktuálních problémů. Proto jsou i ve Future Food témata prezentována s ohledem na jejich komplexitu. Je-li zobrazena závislost dnešní společnosti na cukru, pak je připomenuta i jeho minulost spojená s otrockou prací nebo současné představy spojené s tělesnými proporcemi, včetně stereotypů a tzv. bodyshamingu. Každé sdělení je přitom pečlivě sestaveno ze směsi vědecké analýzy, dějin idejí a odkazů na minulou či soudobou populární kulturu. Záměrem takové muzejní komunikace je nejen snaha o co největší interaktivnost a participativitu, ale také potřeba udržet návštěvníkovu pozornost.
Je to především míra otevřenosti diskuse, co charakterizuje projekty DHM. Autoři zpravidla nastolují témata, aniž by vyřkli jednoznačný soud, a to obvykle tak, že poskytnou prostor vícero aktérům. Aby předešli konfliktu, nemoralizují. V případě Future Food jsou ukázány průlomové výzkumy korporací, aniž by byly zamlčeny důkazy o negativních dopadech jejich působení. Nekritizuje se zde jedinec, ale formy chování. Proto výstava nedává jednoznačné odpovědi, ale vybízí k dialogu a zamyšlení.
Angažovanost u expozice Future Food spočívá především ve vědomí komplexity něčeho tak zdánlivě banálního, jako je jídlo. Ať už prodáváte sushi a hlásáte u toho umaštěné české vlastenectví, nebo snídáte avokádový toast z produktů nefér původu, a přitom věříte ve vlastní pokrokovost, jste součástí propojené sítě potravního řetězce. V takovéto situaci není možné hledat řešení pouze skrze individuální spotřebu. Proto autorský tým na výstavě předvádí různé formy výroby i distribuce, např. komunitní zahradničení, permakulturu, samozásobitelství, ale i průmyslové alternativy v podobě hydroponie nebo geneticky upravených potravin. U obchodních modelů není opomenuto družstevnictví, komunitou podporované zemědělství nebo koncept fair trade.
Nerovnosti spojené se stravou
Výstava nabízí škálu alternativ, ne morální odsudky. Absence vypjatých morálních apelů nicméně neznamená, že by si autoři nebyli vědomi celého spektra otázek. Jídlo je soukromé i veřejné, individuální i politické, lidské i zvířecí. Proto výstava nestaví na kultu jídla, směřuje spíše k analýze trendů a odhalení souvislostí. V každém oddílu jsou rozkrývána témata sociálních a geografických nerovností spojených se stravou, třeba když autoři upozorňují na imperiální dědictví kulinárních tradic nebo odhalují, jak globální obchodní vztahy mnohdy stále čerpají z dědictví kolonialismu. Obzvláště dialogickou činí výstavu zdůrazňované paradoxy „glokality“, tedy závislosti na propojenosti světa a současně místních vztahových sítích. Návodné je už samotné rozdělení a design expozice imitující ve třech částech za pomoci jednoduché infografiky laboratoř, výrobní linku a supermarket. Návštěvník se symbolicky ocitá v roli jídla, které je testováno, standardizováno a inzerováno. Výstava vrcholí uměleckou instalací v podobě interaktivního stolu v samostatné místnosti s mnohačetnými projekcemi. Výsledná intervence má v divákovi vyvolat otázky týkající se jeho vlastních stravovacích návyků.
Maximální míru otevřenosti zohledňuje DHM ve zvýšené citlivosti vůči současným vizuálním i jazykovým komunikačním prostředkům. Aktuální výstava seznamuje s pojmy jako klimakteriánství, veganství či reduktariánství. Neváhá rovněž zobrazit odlišné společenské tlaky spojené s jídlem u žen a mužů. Být angažovaný zde znamená být vnímavý. Východiskem není jednoznačné ideové hledisko, ale zájem o okolní svět. K tomu autory vede konfrontace s narušením biodiverzity a vyhlídkami klimatické změny, které do potravního řetězce čím dál více zasahují. Z výstavy odchází návštěvník s vědomím, že k jeho životnímu stylu i spotřebnímu řetězci existují alternativy nebo alespoň korektivy.
Angažovanost a originalita
České muzejnictví často zapomíná, že podstatou prezentace není jen vystavení starých objektů, ale spíše komunikace myšlenky. Sebevýznamnější artefakty výstavu bez konceptu nezachrání. Drážďanské DHM k tomuto uvědomění donutilo neblahé historické dědictví i rozsah vlastních sbírek. Vedení muzea spolu s kurátory pochopilo, že každé jejich úsilí je mnohovrstevnatým výstavním projektem, týmovou prací spojující různé formy vědění a komunikace. Jejich produkce přitom nejsou předražené výstavní blockbustery, finančně nedosažitelné pro naše prostředí. Ostatně aktuální výstava obsahuje mimo jiné uměleckou intervenci české designérky Markéty Dolejšové. Podobnému přístupu v České republice brání především dlouhodobě neexistující koncepce kulturní politiky státu, jež by podporovala či dokonce vyžadovala originalitu a inovaci muzejních institucí.
Podstata angažovanosti veřejných (příspěvkových) kulturních zařízení tkví v zájmu o občanský dialog, ne v politickém mentorování. Jen tak mohou být nástrojem k větší vnímavosti k odlišnostem a zároveň nás učit promýšlet rychle se měnící okolní svět. Takový přístup nás neutvrzuje ve stereotypech, ale stimuluje k touze po poznání a podporuje kritické myšlení. Zároveň rozvíjí kompetence důležité ke společnému žití a napomáhá vzájemnému respektu. Pouze kulturní instituce angažované v dialogu se společností nás učí adaptaci na změny, před kterými stojíme.
Autor je historik a kurátor Národního muzea.